II. ÚS 515/98

31. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 515/98

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatelky Z., zastoupené advokátem Mgr. J.S., proti sdělení Ministerstva zemědělství ČR, ÚPÚ, ze dne 17. 6. 1997, sp. zn. 3562/96-3153, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, č.j. 5 A 84/97-22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil sdělení Ministerstva zemědělství ČR, ÚPÚ, ze dne 17. 6. 1997, sp. zn. 3562/96-3153, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, č.j. 5 A 84/97-22.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, č.j. 5 A 84/97-22, bylo zastaveno soudní řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, ÚPÚ, ze dne 17. 6. 1997, sp. zn. 3562/96-3153, které bylo označeno jako sdělení dle ustanovení § 65 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád), přičemž stěžovatelka se jeho zrušení domáhala jako procesně i věcně nesprávného rozhodnutí o řádném opravném prostředku, jenž byl stěžovatelkou podán do rozhodnutí O.Ú., referátu pozemkového úřadu ze dne 1. 7. 1994, č.j. PÚ 1690/94/Še, o schválení dohody o vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Zastavení řízení je v usnesení Vrchního soudu v Praze odůvodněno tím, že sdělení Ministerstva zemědělství ČR není z hlediska formálního ani obsahového aktem, kterým by správní orgán autoritativním způsobem zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby a že přezkum je proto podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu vyloučen. V napadených rozhodnutích spatřuje stěžovatelka porušení svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhat se stanoveným způsobem svého práva u správního orgánu a následně u soudu.


II. ÚS 515/98

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spisy Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 84/97, a Ministerstva zemědělství ČR, ÚPÚ.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 2. 1999 uvedl, že stěžovatelka se v podstatě domáhá, aby vzniklá situace (tj. jeho tvrzené zkrácení na právech) byla řešena nezákonným postupem tohoto soudu, tj. přezkoumáním správního aktu, který není rozhodnutím, v řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, tedy nerespektováním podstatné skutečnosti, že není dána základní podmínka pro toto řízení. Stěžovatelka, vyjma žaloby podané u Krajského soudu v Praze, nezvolila (nevyužila) adekvátní a účinné právní prostředky k docílení nápravy. Proto Vrchní soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ministerstvo zemědělství ČR, ÚPÚ, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 3. 1999 uvedlo, že návrhy stěžovatelky ke zrušení napadených rozhodnutí nemohou vést k opětovnému zahájení řízení u správního orgánu prvního stupně o restitučním nároku paní R.Š. Řádné správní řízení, v němž by stěžovatelka byla jeho účastníkem, nelze uskutečnit, a mimoodvolací řízení nemůže proběhnout z důvodu propadlé tříleté lhůty od doby vydání napadeného rozhodnutí dne 1. 7. 1994.
O.Ú., okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 1999 uvedl, že stěžovatelka se nesprávně domáhala žalobou ze dne 19. 9. 1994 u Krajského soudu v Hradci Králové zrušení rozhodnutí O.Ú., referátu pozemkového úřadu, ze dne 1. 7. 1994, č.j. PÚ 1690/94/Še, o schválení dohody o vydání pozemků podle zákona o půdě, kterým byla schválena dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi Obcí S. a oprávněnou osobou paní Š. V dotčené žalobě nebylo řádně zdůvodněno, proč se stěžovatelka domáhala být účastníkem řízení. Krajský soud v Hradci Králové řízení usnesením ze dne 30. 9. 1994, č.j. 19 Ca 523/94-8, z formálních důvodů zastavil, neboť stěžovatelka zvolila jiný postup, neboli jiný opravný prostředek. Krajský soud následně postoupil věc Ministerstvu zemědělství ČR, a to napadeným sdělením ze dne 17. 6. 1997, sp. zn. 3562/96-3153, podání nevyhovělo. Stěžovatelka následně podala žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, který napadeným usnesením ze dne 30. 9. 1998, č.j. 5 A 84/97-22, řízení zastavil. Z postupu stěžovatelky je tak zřejmé, že svůj procesně nesprávný postup při snaze stát se účastníkem restitučního řízení nahrazuje ústavní stížností.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a sdělení Ministerstva zemědělství ČR, ústředního pozemkového úřadu, ze dne 17. 6. 1997, sp. zn. 3562/96-3153, z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného usnesení ani napadeného sdělení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí orgánů veřejné moci, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.


II. ÚS 515/98
Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Vrchního soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti sdělení Ministerstva zemědělství ČR, ÚPÚ, věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud. Stěžovatelka opakuje argumentaci, se kterou se vrchní soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti
má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, které předpisy aplikoval i jakými adekvátními a účinnými právními prostředky by se mohla stěžovatelka domáhat svého práva. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že soud nevyhověl návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento orgán dodržel procesní postupy stanovené zákonem.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatelky postupem soudu porušena nebyla. Stěžovatelce bylo umožněno, aby se obrátila se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu výtky stěžovatelky adresované jak správním orgánům, tak i obecným soudům, nejsou na místě. Zásada - "nechť si každý sám střeží svá práva" - ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní soud konstatuje, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. 5. 2000
Vojtěch Cepl
předseda II. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 515/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies