II. ÚS 215/98

31. 05. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 215/98





ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatelky M., zastoupené advokátkou Mgr. J.F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, č.j. 1 Co 102/96-54, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1996, č.j. 31 C 57/95-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavnímu soudu byla dne 12. 5. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, která byla podána k poštovní přepravě dne 11. 5. 1998.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že žalobou podanou dne 23. 6. 1995 u Městského soudu v Praze se vedlejší účastnice řízení Mgr. V.A. domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se uvádění jejího jména v souvislosti s vyšetřováním údajného pokusu podplácení náměstka MO Ing. M.K., povinnost omluvit se vedlejší účastnici za uvedení jejího celého jména a příjmení v článku uveřejněném v deníku M. dne 6. 6. 1995 dopisem a dále povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 50000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Podáním ze dne 25. 10. 1995 pak vedlejší účastnice doplnila petit v části obsahující návrh znění požadovaného omluvného dopisu o současnou omluvu za uvedení nepravdivých informací blíže konkretizovaných v napadených rozsudcích. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 4. 4. 1996 č.j. 31 C 57/95-31 žalobě vyhověl, Zamítl žalobu pouze v části odpovídající obsahu doplnění petitu podáním ze dne 25. 10. 1995. Proti uvedenému rozsudku podaly v zákonné lhůtě odvolání obě účastnice řízení, tj. stěžovatelka i vedlejší účastnice. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 1998 č. j. 1 Co 102/96-54
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Podle názoru stěžovatelky předmětný článek čistě zpravodajskou formou informoval o vývoji vyšetřování konkrétní trestněprávní věci, a to věci, která svým charakterem byla bezesporu věcí oprávněného veřejného zájmu.
1

II. ÚS 215/98
Stěžovatelka se neztotožňuje s konstatováním Vrchního soudu v Praze obsaženým v odůvodnění rozsudku, totiž, že neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku, potažmo tedy i práva zakotveného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), může být i tvrzení pravdivé, které je objektivně způsobilé práva chráněná v § 11 občanského zákoníku narušit, popř. je ohrozit, a spatřuje v něm porušení práva dle čl. 17 Listiny. Městský soud v Praze konstatoval, a odvolací soud se v tomto směru se soudem prvního stupně ztotožnil, že uveřejněním plného jména a příjmení vedlejší účastnice ve stadiu přípravného řízení trestního bylo neoprávněným zásahem do jejího práva dle § 11 občanského zákoníku, neboť tím byla porušena zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka s odkazem na obsah předmětného článku namítá, že zásada presumpce neviny byla respektována. Podstata kolize práva na informace, je-li realizováno ve věci oprávněného veřejného zájmu, a práva na ochranu osobnosti, posuzováno z hlediska respektování ústavní zásady presumpce neviny, nespočívá v tom, zda a v jakém rozsahu je označena fyzická osoba, proti které je trestní stíhání vedeno, ale v tom, co se v této souvislosti o fyzické osobě v informaci věcně uvádí. V předmětném článku byly v souvislosti s osobou vedlejší účastnice uváděny pravdivé informace, vedlejší účastnice nebyla označena za pachatelku trestného činu, nebylo zde obsaženo tvrzení, že se předmětného jednání dopustila a článek ani neobsahoval jakékoliv úvahy či spekulace o vině vedlejší účastnice. Pouhé uvedení jména vedlejší účastnice v souvislosti s pravdivou informací o sdělení obvinění a jeho obsahu nemůže být porušením ústavní zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 57/95.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 16. 6. 1998 uvedl, že při střetu mezi zájmem na zpravodajství a zájmem na ochraně osobnosti je třeba vycházet z ustanovení § 12 odst. 3 poslední věta občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že pořízení či použití podobizen, obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů musí být při zpravodajství uskutečněno přiměřeným způsobem a nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. I když se uvedený dovětek výslovně vztahuje jen na podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy, má podle ustálené soudní teorie i praxe ve vztahu ke zpravodajství obecnou platnost. V posuzovaném případě pak použití plného jména vedlejší účastnice Mgr. V.A., která není osobou veřejného zájmu, nebylo k informování veřejnosti o skutku (pokusu o úplatek) a o sdělení obvinění konkrétní osobě potřebné. Stěžovatelka se také opomněla zmínit o tom, že jméno vedlejší účastnice nebylo ve zprávě vyšetřovatele mluvčímu MV ČR uvedeno a že vyšetřovatel žádal, aby jiné než v jeho zprávě sdělené skutečnosti nebyly zveřejňovány. Obdobně neuvedla, že vyšetřovací spis byl tajný. V ostatním odkázal Vrchní soud v Praze na podrobné odůvodnění svého rozsudku, který byl dotčen ústavní stížností.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 8. 1998 uvedl, že povinnost informovat veřejnost byla splněna již podáním informace o tom, že probíhá trestní stíhání a pro jaký skutek, uvedení jména vedlejší účastnice řízení, která sama na veřejnosti nevystupuje a není tedy osobou veřejného zájmu, bylo ve stadiu trestního řízení pro čtenářskou veřejnost zcela nadbytečné a ve svých důsledcích odporovalo zásadě presumpce neviny. Důvody uváděné v ústavní stížnosti jsou pak zásadně shodné s důvody uvedenými v odvolání stěžovatelky do rozsudku soudu prvního stupně, tedy že v předmětném článku byla respektována zásada presumpce neviny, neboť byly uváděny pravdivé informace bez označení pachatele trestného činu a bez jakékoliv spekulace a úvahách o vině. Městský soud v Praze pokládá svůj rozsudek ze dne 4. 4. 1996 č.j. 31 C 57/95-31 za odpovídající


2

II. ÚS 215/98
zákonu a porušení ústavně zaručeného práva na informace neshledává z důvodu uvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Vedlejší účastníce řízení Mgr. V.A. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 7. 1998 uvedla, že obecné soudy, jejichž rozsudky byly napadeny ústavní stížností, postupovaly v řízení i při rozhodování plně v souladu se zákonem, provedeným dokazováním řádně zjistily skutkový stav a svá skutková zjištění správně posoudily. Podstatou novinového zpravodajství rozhodně není přinášet informace o trestním stíhání veřejnosti neznámé osoby - zveřejnění takových údajů totiž nemá informační přínos pro veřejnost, ale pouze úzký okruh osob z bezprostředního okolí (rodinného či pracovního) osoby, jíž se informace týká. Tato informace, v tomto případě negativní, je tedy "zpravodajsky bezcenná" a její jediný účinek se projeví v poškození osobnostních práv dotyčného. Přitom je třeba zdůraznit, že předmětný článek přinesl informace o příběhu přípravného řízení trestního, které má zásadně na rozdíl od řízení před soudem, neveřejnou povahu. V konkrétním případě je navíc celé řízení vedeno jako tajné. V tomto smyslu je jistě příznačné, že původní zpráva tiskové agentury, z níž článek vycházel, jméno vedlejší účastnice neobsahovala, stejně jako tisková informace mluvčího MV ČR. Lze se tedy domnívat, že jak autor článku, tak editoři deníku byli při uveřejnění informací, poškozujících práva vedlejší účastnice, vedeni snahou přinést tajné, dosud neuveřejněné informace s cílem ohromit své čtenáře mírou znalostí tajného policejního spisu. To však nelze považovat za seriozní realizaci práva poskytovat zpravodajství a objektivně informovat veřejnost a nelze se tedy podle názoru vedlejší účastnice ani domáhat ochrany u Ústavního soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o ochraně osobnosti věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. Stěžovatelka opakuje argumentaci, se kterou se Nejvyšší soud v Praze odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že Vrchní soud v Praze nevyhověl odvolání stěžovatelky, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Ústavní soud konstatoval, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavní právo zakotvené v čl. 17 Listiny. Podle odst. 1 citovaného ustanovení "svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny".

Il. ÚS 215/98
Podle odst. 2 stejného článku "každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zabýval. Ústavní soud především vychází z toho, že toto právo a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky, či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty". Přitom právo vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní ochrany nejen obsahová omezení, neboť tím i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, C. H. B., 1998, str. 367). Ústavní soud dále výslovně judikoval, že "základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny" (nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 357/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 9, C. H. B., 1998, str. 355), přičemž "je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým" (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, C. H. B., str. 113).
V souzené věci se tedy Ústavní soud zaměřil zejména na otázku, zda obecné soudy napadenými rozsudky neporušily z judikatury plynoucí princip vyváženosti obou citovaných základních práv (tj. práva na ochranu osobnosti a svobodu projevu), tzn., zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým, a dále zda intenzita tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a pověsti) dosáhla meze soudní ochrany. V daném případě byl předmětem sporu článek stěžovatelky, který byl publikovaný v deníku M. dne 6. 6. 1995. Vrchní soud v Praze v posuzované věci vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedených důkazů, tj. že uvedení jména a příjmení vedlejší účastnice, jakož i názvu společnosti, pro kterou pracuje, je ve spojení s údajem, že je stíhána pro trestný čin a s popisem skutku, pro který je stíhána, objektivně
způsobilé snížit její čest, důstojnost a vážnost ve společnosti. Uvedená tvrzení byla učiněna ve stádiu přípravného trestního řízení, kdy je třeba dbát presumpce neviny, a proto se zcela objektivně dotýkají práv vedlejší účastnice chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku. S odvolací námitkou stěžovatelky, že jméno vedlejší účastnice bylo užito v rámci zpravodajství o věci oprávněného veřejného zájmu, nelze v posuzované věci souhlasit. Povinnost a oprávnění stěžovatelky informovat veřejnost již byla splněna podáním informace o tom, že probíhá trestní stíhání a pro jaký skutek probíhá. Uvedení plného jména vedlejší účastnice, která sama na veřejnosti nevystupuje a není tedy osobou veřejného zájmu, bylo v daném stadiu řízení pro čtenářskou veřejnost zcela nadbytečné.
Ústavní soud nehledal nic neústavního na tomto názoru soudu. Postup obecných soudů v tomto směru, tj. jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, nelze hodnotit jako překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného zásahu do svobody projevu. Závěry plynoucí z jejich hodnocení, tak jak jsou zřejmé z rozhodnutí, je třeba považovat za výsledek, který je
výrazem nezávislosti soudního rozhodování.






II. ÚS 215/98
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že pouhé uvedení jména vedlejší účastnice v souvislosti s pravdivou informací o sdělení obvinění a jeho obsahu nemůže být porušením ústavní zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 Listiny. Článek 40 Listiny v odstavci 2 stanoví, že "každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
Základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny. V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).
Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení občanského zákoníku. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. 5. 2000
Vojtěch Cepl
předseda II. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies