III. ÚS 46/2000

01. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. N., zastoupené JUDr. L. L., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1054/96-85, ze dne 2. 11. 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 14 Co 562/94-57, ze dne 31. 5. 1995,
t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka podala dne 11. 1. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2000. Vzhledem k tomu, že podaný návrh nesplňoval náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla navrhovatelka vyzvána přípisem ze dne 8. 2. 2000, doručeným dne 12. 2. 2000 k odstranění vad podání. Podáním ze dne 23. 2. 2000, doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2000 odstranila navrhovatelka vady podání. Z doplněného podání vyplynulo, že navrhovatelka podaným návrhem napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1054/96-85, ze dne 2. 11. 1999, jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 14 Co 562/94-57, ze dne 31. 5. 1995. Rozsudkem Krajského soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, čj. 5 C 958/92-25, ze dne 7. 4. 1994 tak, že právo společného nájmu družstevního bytu bylo zrušeno a výlučným nájemcem bytu a členem družstva se stal bývalý manžel navrhovatelky. Soud I. stupně rozhodl původně tak, že uvedeným rozsudkem zrušil právo společného nájmu bytu a výlučnou nájemkyní a členkou družstva se stala navrhovatelka. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové porušeno její základní právo zakotvené v čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 C 958/92, vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala žalobu na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu v Havlíčkově Brodě a určení že ona bude výlučnou nájemkyní předmětného bytu a členkou družstva. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem, čj. 5 C 958/92-25, ze dne 7. 4. 1994, rozhodl tak, že právo společného nájmu označeného bytu zrušil a výlučnou nájemkyní určil navrhovatelku a žalovanému uložil, aby předmětný byt vyklidil a vyklizený předal navrhovatelce do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Svoje rozhodnutí opřel o to, že manželství navrhovatelky a žalovaného bylo pravomocně rozvedeno, že toto manželství bylo bezdětné. Protože se účastníci na dalším užívání bytu nedohodli, vycházel soud ze zjištění, že stavbu po finanční stránce zajišťoval otec navrhovatelky a vlastní svépomocné práce prováděl navrhovatel. Dále soud I. stupně konstatoval, že v bytě žije navrhovatelka se svým druhem a jeho synem, zatímco žalovaný se v bytě převážně nezdržuje. Protože pronajimatel ponechal rozhodnutí ve věci na úvaze soudu, přiklonil se soud I. stupně k závěru, že lepší předpoklady pro další užívání bytu má navrhovatelka, a proto rozhodl, jak je výše uvedeno.

K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který po doplnění dokazování rozsudkem, čj. 14 Co 562/94-57, ze dne 31. 5. 1995, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že právo společného nájmu předmětného bytu se zrušuje a výlučným nájemcem a členem družstva se stává žalovaný. Navrhovatelka byl uznána povinnou byt vyklidit a předat do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu. V odůvodnění rozsudku pak odvolací soud konstatoval, že v případě, kdy předpoklady jsou na obou stranách téměř vyrovnané, vzal v úvahu především nepříznivý zdravotní stav žalovaného, který je invalidním důchodcem a jeho zdravotní stav a nízké příjmy by mu nedovolovaly zajistit si jiné bydlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, v němž namítala, že odvolací soud nevzal v úvahu majetkovou stránku věci, protože mezi účastníky probíhá spor o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění) a za stavu, kdy žalovaný, zřejmě ovlivněn chorobou, rozprodal podstatnou část hodnotných věcí, zůstává zbytková hodnota členského podílu družstevního bytu jedinou podstatnou pro vzájemné vypořádání účastníků. Jestliže ostatní kritéria zůstala nerozhodná, měl odvolací soud k tomu kritériu, pro věc podstatnému, přihlédnout. Nejvyšší soud ČR po přezkoumání napadeného rozsudku konstatoval, že dovolání není důvodné. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem soudu odvolacího, když konstatoval, že, pokud v posuzované věci jiná v úvahu přicházející hlediska vyzněla ve vztahu účastníků nerozhodně, převažuje hledisko objektivního zdravotního stavu a sociálních poměrů účastníků. Z nich právě žalovaný je nemocen a invalidní, což mu ztěžuje možnosti získání jiného bydlení. Dále konstatoval, že navrhovatelka nepříznivé okolnosti na straně žalovaného nebrala dostatečně v úvahu, když bez souhlasu žalovaného a jeho vyjádření přijala do bytu druha. K námitce navrhovatelky ve vztahu ke sporu o rozdělení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění) pak dovolací soud uvedl, že obě řízení jsou zcela samostatná a při vypořádání společného jmění soud přihlédne k tomu, jak se kdo zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Na základě uvedeného hodnocení a názoru pak Nejvyšší soud ČR rozsudkem, čj. 2 Cdon 1054/96-85, ze dne 2. 11. 1999, dovolání zamítl.

Proti rozsudku dovolacího i odvolacího soudu podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru bylo oběma napadenými rozsudky porušeno její základní právo na nedotknutelnost obydlí, zakotvené v čl. 12 Listiny. Porušení svého práva spatřovala navrhovatelka v nesprávné právní kvalifikaci předmětné věci oběma soudy. Navrhovatelka se shoduje se žalovaným na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, ale liší se v názoru, kdo by se měl stát výlučným nájemcem. Navrhovatelka tvrdila, že soudy nezohlednily chování žalovaného k navrhovatelce, skutečnost, že žalovaný rozprodal takřka všechno společné zařízení a utržené peníze utratil pro svoji osobu. Navíc se navrhovatelce narodila v roce 1997 dcera, a proto by bylo v jejím zájmu, aby se výlučnou nájemkyní stala ona. Uvedené skutečnosti byly v rozhodování soudů zcela pominuty. Navíc žalovaný bývá dlouhodobě hospitalizován a pro krátkodobé pobyty mimo léčebnu by mu postačovala garsoniéra, kterou navrhovatelka měla připravenou. Podle názoru navrhovatelky soudy nesprávným výkladem práva dospěly k závěru, že výlučným nájemcem má být žalovaný. Tento právní názor považuje navrhovatelka za odporující zákonu a porušující její základní právo na nedotknutelnost obydlí. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

Ústavní soud dále doplnil i vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. Nejvyšší soud ČR se ve svém vyjádření plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva zaručeného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a konstatoval, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Především Ústavní soud zkoumal, zda napadenými rozsudky obecných soudů mohlo dojít k porušení práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny. Uvedené základní právo chrání obydlí jedince před nezákonným vstupem nebo jinými zásahy do konkrétního obydlí. Za takový zásah však nelze v žádném případě považovat rozsudek soudu, kterým jsou řešeny nájemní vztahy k bytu, Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozsudky nemohlo být porušeno uvedené právo. Ústavní soud se navíc ještě zabýval zkoumáním, zda postupem soudu nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivou soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Ani v tomto případě však podle názoru Ústavního soudu nedošlo k porušení základního práva navrhovatelky. Z podaného návrhu jednoznačně vyplývá, že jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelky s právními závěry obecných soudů, které vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. V takovém případě však Ústavní soud není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů, pokud obecné soudy postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, zejména respektovaly hranice vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je tato zásada formulována v občanském soudním řádu. V předmětné věci Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů, když porušení základních práv nelze samozřejmě spatřovat v tom, že účastník nebyl ve sporu úspěšný. Ústavní soud navíc považuje za nezbytné doplnit, že nemůže ani on přihlédnout ke skutečnosti, že navrhovatelce se v průběhu doby narodila dcera. Péče o dítě samozřejmě klade na navrhovatelku vyšší nároky, nelze je však zohledňovat ve sporu o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a určení výlučného nájemce, jestliže dítě nepocházelo z dřívějšího manželství navrhovatelky a žalovaného, ani se žalovaným nežilo ve společné domácnosti a nepečoval o ně. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozsudků i předcházejícího řízení konstatoval, že napadenými rozsudky nebylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.

Na základě výše uvedených závěrů nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 46/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies