III. ÚS 281/2000

01. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 281/2000


Ústavní soud rozhodl dne 1. 6. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Co 655/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. února 1999, sp. zn.
28 C 82/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2000 (20 Co 655/99-101) a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. února 1999 (28 C 82/95-72) a tvrdil, že těmito rozhodnutími porušily označené obecné soudy jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a současně tak nedostály svým povinnostem uloženým jim čl. 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud
II. stupně, jako soud odvolací, potvrdil stěžovateli nepříznivé rozhodnutí obecného soudu
I. stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba jednak na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, udělenou mu vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalovaným) Ministerstvem zahraničních věcí ČR, jednak na zaplacení ušlé mzdy; stěžovatel proto, se zdůrazněním, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem označené rozhodnutí obecného soudu, jako soudu odvolacího (viz vpředu), a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu I. stupně zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je patrno - stručně shrnuto - že stěžovateli byla udělena výpověď z pracovního poměru
u vedlejšího účastníka, když vyšlo najevo, že navzdory tohoto pracovního poměru na plný úvazek stěžovatel uzavřel obdobný právní pracovní poměr s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy, že označené instituce o souběžném pracovním poměru neinformoval (nevyžádal si k jeho uzavření souhlas), později přes výzvu druhý pracovní poměr neukončil a v absencích na pracovišti vedlejšího účastníka přes opačný slib pokračoval.

Svá rozhodnutí oba obecné soudy odůvodnily ve shodě se zákonem stanovenými příkazy a natolik dostatečně (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), že jim nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout, zejména když jejich závěry - též s odkazem na stěžovatelovu nevěrohodnost - podrobně rozvádí, proč při řádném plnění pracovních povinností při zákonem stanovené pracovní době rozvržené do převážné části dne (7.45 až 16.15 hod.) je vyloučeno řádné plnění dalších povinností plynoucích se souběžného obdobného pracovního poměru, nehledě již ani ke zjištěným současným absencím stěžovatele na pracovišti vedlejšího účastníka a na nesplněné jeho sliby, že od absencí a výkonu prací ze souběžného pracovního poměru upustí.

Pokud obecné soudy neprovedly důkazy navržené stěžovatelem, zcela postačí odkázat na příslušné části odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí a stěžovateli připomenout, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu obecným soudům nepřísluší povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhuje, ale že rozhodujícím kritériem je povaha již provedených důkazů, jimiž rozhodující skutkový stav věci je dostatečně objasněn, když samo rozhodování o rozsahu a způsobu dokazování spadá zcela do výlučné pravomoci obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).
Tvrzení stěžovatele co do kusosti řízení tak nemá oporu ani ve stavu věci ani v zákoně, a tím méně je pak na místě výtka porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), resp. opomenutí povinností obecným soudům ústavně uložených čl. 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb., jehož aplikace je ostatně v posuzované věci již z povahy věci vyloučena.

Pro takto rozvedené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou stížnostních důvodů, ale - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 1. června 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 281/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies