IV. ÚS 54/2000

05. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ


Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 1999, č.j. 14 Co 751/99-39 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 4. 1999, č.j. 24 C 16/98-34,


takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:



Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 1999, č.j. 14 Co 751/99-39 a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 4. 1999, č.j. 24 C 16/98-34, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh, aby odpůrci, tj. K., výrobnímu družstvu, byla uložena na základě zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit částku 2 862 627,84 Kč za stroje a dílenské zařízení nožířské dílny odňaté jeho otci podle vl. nařízení č. 15/1959 Sb. (v původní hodnotě 23 691,- Kč). Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že povinná osoba ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. předmětné věci nedržela, a že cit. zákon je speciálním zákonem zmírňujícím následky některých majetkových křivd způsobených podle vl. nař. č. 15/1959 Sb., který, na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb., neumožňuje finanční odškodnění již neexistujících odňatých movitých věcí.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti, obdobně jako v odvolání, vyjádřil nesouhlas s právním názorem obecných soudů, že zákon č. 403/1990 Sb. neumožňuje poskytnout peněžitou náhradu za odňaté věci. Je přesvědčen, že vlastnické právo k odebraným movitým věcem nikdy nezaniklo, neboť vládní nařízení č. 15/1959 Sb. bylo protiústavní. Poukázal na mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které jsou pro Českou republiku závazné na základě čl. 10 Ústavy České republiky. Vyjádřil přesvědčení, že jeho restituční nárok je plně oprávněný. V samostatném podání ze dne 10. 1. 2000 stěžovatel navrhl, aby náklady na jeho zastoupení ve věci stížnosti ze dne 31. 3. 1999 (patrně měl na mysli ústavní stížnost ze dne 21. 1. 2000), včetně případných soudních poplatků, zcela zaplatil stát podle ust. § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť je v tíživé finanční situaci, do které se dostal jednáním těch státních úředníků, proti nimž směřuje jeho stížnost.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 24 C 16/98, a po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 11 Listiny, neboť, jak vyplývá z konstantní a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, pokud je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.


Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. 6. 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 54/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies