IV. ÚS 46/2000

05. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV.ÚS 46/2000












Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. V. Č., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 16 Co 350/99, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a společnosti S., s.r.o., zastoupené JUDr. P. P., advokátkou ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. 48 C 77/98. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal vůči bývalému zaměstnavateli - společnosti S., spol. s r.o., zaplacení částky 75 000,- Kč s přísl.

Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 48 C 77/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vykonával na základě pracovní smlouvy u žalované společnosti funkci ředitele společnosti. Dne 5. 9. 1997 oznámil na valné hromadě rozhodnutí odstoupit z funkce jednatele a ředitele společnosti. V důsledku toho obdržel písemnou výpověď z pracovního poměru dle ust. § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Jeho pracovní poměr skončil ke dni 31. 12. 1997. Uplatněnou žalobou se stěžovatel domáhal zaplacení prémií za rok 1997, které mu na rozdíl od jiných pracovníků nebyly přiznány. Okresní soud na základě provedeného dokazování zjistil, že ve společnosti nebyla ve smyslu ust. § 111 a § 112 zákoníku práce sjednána kolektivní smlouva, která určovala prémiový nárok jednotlivých pracovníků, a pro rok 1997 nebyly ani na rozdíl od předchozích let vnitřním předpisem společnosti stanoveny motivační prémie. Na základě vnitřního předpisu jednatele společnosti ze dne 29. 9. 1997 byly pouze stanoveny podmínky platné pro vyplacení výkonnostních odměn za IV. čtvrtletí 1997, ve kterých byl stanoven okruh funkcí, na které se tento předpis vztahuje, podmínky k vyplacení a výše odměny. Funkce ředitele společnosti v tomto předpise uvedena není. Okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat nárok z titulu nevyplacených prémií, skutečnost, že ostatní pracovníci včetně těch, kteří vykonávali funkci ředitele, určité prémie obdrželi, nárok stěžovatele neprokazuje. Krajský soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, případ posoudil i z hlediska zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, a konstatoval, že stěžovatel se nedomáhal žalované částky z titulu uzavřené pracovní či manažerské smlouvy, ale na základě uvedeného vnitřního předpisu jednatele společnosti, přičemž funkce ředitele v něm uvedena nebyla a stěžovatel neprokázal nárok na vyplacení výkonnostní odměny. Krajský soud dále doplnil, že s ohledem na ust. § 65 zákoníku práce ukončil stěžovatel funkci ředitele již dne 6. 9. 1997, a také z tohoto důvodu se soud nezabýval jeho argumentací, že ostatním dvěma ředitelům byly výkonnostní odměny vyplaceny. Rovněž nezjišťoval zda předmětný vnitřní předpis je v rozporu se zákonem, neboť v tomto případě by stěžovatel svůj nárok nemohl odůvodnit žádným argumentem.

Stěžovatel namítá, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivou odměnu za práci . Toto právo je chráněno čl. 28 Listiny základních práv a svobod, ve kterém je uvedeno, že podrobnosti jsou stanoveny zákonem. Vzhledem k tomu, že ani zákoník práce ani zákon č.1/1992 Sb. právo na spravedlivou odměnu blíže nevymezuje, je nutno akceptovat zásadu, že za stejnou práci náleží stejná odměna. Postup, kdy zaměstnavatel bez zjevné příčiny vnitřním předpisem vyloučí pouze jednoho ze zaměstnanců z okruhu těch pracovníků, kterým je poskytnuta odměna za práci, je nejen zneužitím práv a povinností k újmě jiného účastníka pracovněprávního vztahu, ale i porušením ústavního práva na spravedlivou odměnu.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobné argumenty jako v odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí okresního soudu.

Vedlejší účastník navrhl zamítnutí návrhu a uvedl, že pokud zaměstnavatel vnitřním předpisem rozhodl o okruhu zaměstnanců, kterým konkrétně určil konkrétní úkoly a stanovil rovněž konkrétní kriteria pro vyplácení odměny, rozhodně neporušil a nezneužil tím práv k újmě jiného účastníka pracovněprávního vztahu, když je výslovným právem zaměstnavatele určovat úkoly a stanovovat odměnu podle kriterií , které zaměstnavatel určí.

Ústavní soud stížnost přezkoumal spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 48 C 77/98, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud nejdříve považuje za nutné konstatovat, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( čl.83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není soudem jim nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými"zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, rozhodnutí obecného soudu by bylo možné považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94) .

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Předmětem sporu bylo zjištění, zda stěžovateli na základě vnitřního předpisu, týkajícího se poskytnutí výkonnostních odměn zaměstnancům společnosti, přísluší žalobou požadovaná částka. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že soudy ve věci provedly dostačující dokazování, na základě kterého bylo zjištěno, že jediným vnitřním předpisem společnosti, kterým bylo upraveno poskytování odměn pro rok 1997, byl předpis jednatele společnosti ze dne 29. 9. 1997, ve kterém byly stanoveny podmínky platné pro vyplacení výkonnostních odměn za IV. čtvrtletí 1997, ve kterém však funkce stěžovatele uvedena nebyla. Ze skutečnosti, že soudy nepřisvědčily názoru stěžovatele, dle kterého mu z titulu tohoto předpisu náleží odměna, přičemž svůj nárok odvozoval pouze z toho, že funkci ředitele, která mu zanikla ke dni 6. 9. 1997, dále fakticky vykonával a ostatním pracovníkům, včetně těch, kteří rovněž funkci ředitelů vykonávali, odměny za IV. čtvrtletí vyplaceny byly, dovozovat, že by právní závěry soudů byly v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi, nelze.

Dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatel domáhal, mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a za uspokojivé pracovní výsledky. Podrobnosti stanoví zákon. V čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se pak stanoví, že práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až čl. 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a čl. 35 Listiny základních práv a svobod, je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Je tedy zřejmé, že není možno dovozovat nárok na spravedlivou odměnu přímo z tohoto ustanovení Listiny základních práv a svobod pouze důsledným uplatněním zásady, že za stejnou práci náleží stejná odměna. V daném případě obecné soudy na projednávanou věc aplikovaly příslušná ustanovení zákoníku práce ( §111 a §112), zákona č. 1/1992 Sb. spolu s citovaným vnitřním předpisem společnosti a dovodily, že postup zaměstnavatele stěžovatele nebyl v rozporu s platnou právní úpravou. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze jejich rozhodnutí považovat za rozhodnutí, které by vybočilo z mezí ústavnosti.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel s právním závěrem soudu nesouhlasil, měl možnost požádat, aby ve věci bylo ve smyslu ust. § 239 odst.1( případně § 239 odst.2 )o.s.ř. připuštěno dovolání s tím, že se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaného základního práva a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.



P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 5. června 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 46/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies