IV. ÚS 308/95

05. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 308/95












Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2000 ve věci ústavní stížnosti 1) D.L., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. S.B., 2) J.M., zastoupeného advokátkou JUDr. K.Š., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 1994, čj. 22 C 118/92-27, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 1995, čj. 13 Co 550/94-77,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh na nahrazení projevů vůle k uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., stěžovatelé uvádí, že se ve lhůtách stanovených zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, domáhali uspokojení svého restitučního nároku. Vzhledem k tomu, že reakce povinné osoby UK na jejich výzvu k vydání domu se stavební parcelou č. 551 v k. ú. P., jenž byl jejich právním předchůdcům, rodičům, v roce 1952 vyvlastněn ve prospěch československého státu, Ministerstva školství, věd a umění, pro doplnění a asanaci tehdejšího KA, byla negativní, uplatnili svůj nárok u soudu. Při projednávání a rozhodování jejich restituční věci se však obecné soudy postavily na ryze formalistické stanovisko a nevzaly v úvahu skutečnosti svědčící o tom, že jejich rodiče byli záhy po únoru 1948 perzekuováni způsobem, který vyústil až ve vyvlastnění jejich majetku. Stěžovatelé poukázali na to, že sám důvod vyvlastnění, tj. začlenění nemovitostí do KA, nebyl zákonným důvodem pro vyvlastnění, neboť tvrzená asanace nikdy neproběhla, a navíc předmětných nemovitostí se v plánu přímo nedotýkala, že vyvlastňovací řízení nebylo pravděpodobně pravomocně ukončeno, že náhrada za vyvlastnění nebyla původním vlastníkům vyplacena a že ani v jiných aspektech nebyla státní moc v tehdejší době uplatňována v mezích a způsobem stanoveným zákonem. Obecné soudy však k těmto skutečnostem ve svých rozhodnutích nepřihlédly, čímž dle názoru stěžovatelů mlčky akceptovaly porušení práv stěžovatelů zakotvených v čl. 11 odst. 4, ve spojení s čl. 2 a odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé usuzují, že kdyby povinnou osobou nebyla právě UK, byl by postup obecných soudů benevolentnější se snahou v maximální míře odstranit křivdy spáchané minulým režimem, jak se v jiných restitučních sporech děje, v důsledku čehož pociťují nerovnost v právech, tedy porušení čl. 1 Listiny. Podle jejich názoru obecné soudy odhlédly od přirozenoprávního aspektu jejich nároku, neboť nechaly stranou nepoměr výše náhrady za vyvlastnění domu i pozemku stanovené po měnové reformě částkou 3 667,20 Kč k současné řádově milionové tržní hodnotě nemovitostí. Nerovnost účastníků řízení a porušení zásad spravedlivého procesu, tedy porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stěžovatelé vyvozují z toho, že zástupce povinné osoby byl v řízení před obecnými soud pasivní, že žaloba byla zamítnuta s jinou argumentací, než jakou uvedla povinná osoba ve vyjádření k žalobě, že nebyl dodržen předepsaný procesní postup tím, že samotné dokazování nebylo stanoveným způsobem ukončeno, že soud II. stupně provádějící obsáhlé dokazování a rozhodující o dříve nehodnocených skutečnostech a důkazech de facto odňal stěžovatelům řízení v jedné instanci, neboť proti svému rozsudku nepřipustil možnost dovolání, a že věc byla projednávána se značnými průtahy. Stěžovatelé rovněž tvrdí, že jim byla odňata možnost jednat před soudem a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jakož i to, že v řízení před soudem II. stupně byli odňati zákonnému soudci, což představuje zásah do práv zaručených v čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. Z ústavní stížnosti, jakož i z připojených příloh, vyplynulo, že stěžovatelé napadli shora označený rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 písm. f) a g) o. s. ř., v tehdy platném znění (tj. před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb.).

Ústavní soud si vyžádal dne 4. 1. 1996 spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 22 C 118/92, který mu byl zaslán až dne 6. 4. 2000, neboť v mezidobí probíhalo u Nejvyššího soudu ČR řízení o dovolání, které bylo ukončeno vydáním usnesením o jeho odmítnutí ze dne 22. 4. 1998, čj. 2 Cdon 1311/96-123, které však bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III.ÚS 293/98, zrušeno. Dovolací řízení před Nejvyšším soudem bylo ukončeno vydáním usnesení ze dne 16. 2. 2000, čj. 23 Cdo 266/2000-133, kterým dovolací soud dovolání stěžovatelů odmítl.

S ohledem na výsledek řízení před dovolacím soudem Ústavní soud zkoumal podmínky přípustnosti ústavní stížnosti a poté konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná. Přestože právní zástupce stěžovatelky ad 1) podal před odvolacím soudem návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., v tehdy platném znění (rozhodnutí po právní stránce zásadního významu), soud II. stupně přípustnost dovolání ve výroku rozsudku nevyslovil a stěžovatelé jiný procesní prostředek k ochraně svých práv neměli k dispozici, neboť lhůta k podání dovolání jim uplynula dříve, než nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 238/1995 Sb., kterým byla doplněna zákonná úprava přípustnosti dovolání z důvodu řešení právní otázky zásadního významu přímo dovolacím soudem (nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam § 239 odst. 2 o. s .ř., ve znění platném od 1. 1. 1996).

Ze spisu soudu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 22 C 118/92, Ústavní soud zjistil, že restituční spor byl veden ohledně vydání nemovitostí domu v K., a příslušné stavební parcely zapsaných na LV č. 8 k. ú. P., pro čsl. stát - UK, které byly původním vlastníkům J. a M.M. vyvlastněny podle § 20 zákona 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a § 40 a násl. nařízení vlády č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí, výměrem ONV ze dne 3. 12. 1952 a ze dne 15. 7. 1953 za náhradu, když důvodem vyvlastnění bylo doplnění a asanace KA. Po provedeném dokazování soud I. stupně stěžovateli podaný návrh zamítl. Z odůvodnění rozsudku mimo jiné vyplývá, že soud vzal za prokázáno, že restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. není dán, neboť předmětné nemovitosti nepřešly na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady. Co se týče náhrady, soud I. stupně zjistil, že byla stanovena výměrem ONV ze dne 15. 7. 1953 ve výši 183 360,-- Kč, v nově měně 3 667,20 Kč (180 000,-- Kč za stavbu a 3 360,-- Kč za pozemek), že stanovená jistota byla složena u knihovního soudu a že soud rozhodl o poukázání náhrady původním vlastníkům, každému jednu polovinu, přičemž poukaz byl přijat pokladnou Okresního soudu civilního v Praze dne 15. 9. 1953.

V odvolání stěžovatelé vytkli soudu, že řádně nezjistil skutkový stav, nepřihlédl k dobovým souvislostem a věc nesprávně posoudil, neboť nevzal v úvahu politickou perzekuci jejich rodičů ve smyslu ustanovení § 2 a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Konkrétně namítli, že není vyloučeno, že stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, neboť je nejasná otázka právní moci vyvlastňovacího výměru, že se nabízí zvážení restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. i) zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť UK prováděla stavební úpravy až po více než 10 letech po vyvlastnění, že cena stanovená jako náhrada za vyvlastnění nebyla stanovena korektně a neodpovídala tehdejším cenovým předpisům, když navíc podle obsahu spisu bývalého Okresního soudu civilního v Praze, sp. zn. 51 Nc 1123/52, v němž je založena složenka s poukazem částky 3 667,-- Kč původním vlastníkům nemovitostí, lze se domnívat, že částka nebyla odeslána, a že v souvislosti s těmito námitkami je třeba postavit najisto některé otázky zásadního právního významu, pro které navrhli vyslovení připuštění dovolání.

Soud II. stupně po doplnění dokazování neshledal odvolání stěžovatelů důvodným a přezkoumávaný rozsudek potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutkový stav byl zjištěn soudem I. stupně dostatečně a že stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že výměr o vyvlastnění ze dne 3. 12. 1952 nenabyl právní moci, neboť se již v žádných archiváliích nenachází, a proto bylo třeba vycházet z jiných dostupných důkazů, konkrétně z usnesení Lidového soudu civilního v Praze ze dne 4. 8. 1953 o povolení zápisu v příslušné vložce pozemkové knihy, kterým bylo vloženo vlastnické právo k předmětným nemovitostem pro československý stát - Ministerstvo VŠ, odvolávající se na citovaný vyvlastňovací výměr. K dalším námitkám soud II. stupně uvedl, že vyplacení náhrady za vyvlastnění bylo prokázáno spisem Lidového soudu civilního v Praze, z něhož je zřejmé, že soudem byla vzata do příjmu částka 3 667,20 Kč poukázaná rektorátem UK, která byla dne 18. 9. 1953 poukázána původním vlastníkům. K účelu vyvlastnění soud uvedl, že bylo provedeno pro potřeby areálu K., že předmětný dům, jak vyplývá ze zprávy ÚP, do areálu patří, je zapsán ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek a slouží jako jídelna pracovníků K. K námitce politické perzekuce původních vlastníků soud uvedl, že ji v souvislosti s vyvlastněním nemovitostí pro K. neshledal.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dal ve svých dřívějších nálezech několikrát opakovaně najevo, že k problematice restitučních předpisů je nutno přistupovat jako k předpisům speciálním v systému právních předpisů ČR, včetně oprávnění obecných soudů přezkoumávat, zda správní rozhodnutí byla vydána v důsledku politické nesvobody nebo jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že obecné soudy tuto otázku zkoumaly, že jim bylo známo, že otci stěžovatelů bylo zakázáno provozovat hostinskou živnost, že jeho restaurace v později vyvlastněném domě byla rozhodnutím ONV ze dne 27. 9. 1950 uzavřena s odůvodněním, že neslouží jak hospodářsky, tak politicky dnešní (rozuměj tehdejší) době, nicméně na základě dalších provedených důkazů souvislost vyvlastnění a politické perzekuce soud II. stupně neshledal. Jakkoli je k této otázce možno přistupovat i z jiných zorných úhlů, nelze pominout, že jde o závěr vyslovený obecným soudem v rámci jeho rozhodovací činnosti a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" jeho hodnocení důkazů, neboť mu v tom brání ústavní princip nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy). Jak Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí předeslal, není vrcholem soustavy obecných soudů, a nemůže proto na sebe atrahovat právo obecného přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatelé převážně opakují argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, když v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních příkladů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud vyloučil aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny stanovícího, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnické práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, neboť přezkoumávaná rozhodnutí obecných soudů jsou rozhodnutími o oprávněnosti restitučního nároku. Zákon o mimosoudních rehabilitacích umožňuje zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, nicméně nelze pominout, že stanoví i jisté podmínky uplatnění restitučních nároků. Jen oprávněný restituční nárok je titulem pro opětovné získání vlastnického práva k věcem, jež přešly na stát způsobem upraveným v § 6 citovaného zákona. Listina tedy v čl. 11 poskytuje ochranu vlastnictví skutečnému, nikoliv jen tvrzenému.

Ústavní soud dále neshledal porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zakotvujících principy řádného a spravedlivého procesu, neboť stěžovatelé využili možnosti domáhat se svého práva u soudu, byla jim dána příležitost navrhnout důkazy na podporu svého tvrzení a vyjádřit se k návrhům protistrany, soudní jednání byla veřejná a také rozsudky soudů obou stupňů byly vyhlášeny veřejně. Rozhodnutí Městského soudu v Praze sice postrádá důvody, proč soud neprovedl další navrhované důkazy, nicméně tato skutečnost sama o sobě není způsobilá vyvolat závěr o nespravedlivém procesu a zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Z ústavního principu nezávislosti soudů totiž vyplývá nejen shora zmíněná zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř., ale i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 o. s. ř.). Co se týče stěžovateli v odvolání nastolené námitky o tom, že náhrada za vyvlastnění nebyla stanovena korektně a neodpovídala tehdejším cenovým předpisům, z listinných dokladů, ze kterých obecné soudy při svém rozhodování vycházely, vyplývá, že náhrada byla stanovena podle vyhlášky č. 228/1951 Ú. l. I., o určování náhrady za vyvlastnění a za předběžné užívání nemovitostí, vydané na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 26 odst. 2 tehdy platného zákona o územním plánování a výstavbě obcí. Podle ustanovení § 20 odst. 6 citovaného zákona bylo možné brojit proti rozhodnutí o náhradě u příslušného soudu.

Ústavní soud ve svém předchozím rozhodnutí (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, č. 91), vyslovil, že "pro uznání eventuálního vyloučení restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona o mimosoudních rehabilitacích, je mimo jiné právně významné zjištění, zda eventuálně vyplacená náhrada byla náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům". K tomuto závěru dospěl poté, co zjistil, že v daném případě se původní vlastnice pozemku zvýšené náhrady domáhala. V daném případě však nejde o odklon od dosavadní judikatury, neboť z listin obecným soudům předložených nevyplývá, že by rodiče stěžovatelů takovýmto způsobem postupovali. Zjištění, že na nabídku stanovené náhrady neodpověděli, nelze považovat za kvalifikovaný postup předpokládaný zákonem. Tvrzení stěžovatelů, a to bez dalšího, tak zůstalo v rovině pouhé námitky a skutečnost, že na ni odvolací soud nereagoval, nezakládá ústavněprávní důvod ke zrušení jeho rozhodnutí, a to zejména v situaci, kdy z materiálů, které obecné soudy měly k dispozici, vyplynulo, že výše náhrady byla stanovena na základě vyjádření znalce.

Rovněž tvrzení stěžovatelů o nerovnosti v právech a nerovnosti účastníků řízení shledal Ústavní soud v rovině subjektivního nesouhlasného názoru stěžovatelů.

K průtahům v řízení Ústavní soud uvádí, že samotné průtahy nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy ústavněprávní argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. Relevantní souvislosti však v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

K námitce stěžovatelů o odnětí zákonnému soudci, Ústavní soud zjistil, že tuto námitku vznesli stěžovatelé v dovolání jako jednu z vad řízení. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, čj. 23 Cdo 266/2000-133, vyplývá, že Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání způsob obsazení senátu 13 Co Městského soudu v Praze prošetřil a neshledal žádného pochybení. S ohledem na to, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. III.ÚS 293/98, o interpretačních pravidlech pojmu "soud nesprávně obsazený" [§ 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.], považuje Ústavní soud následné zkoumání téže věci za nadbytečné.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. ji odmítl.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 5. června 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 308/95, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies