IV. ÚS 99/2000

06. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ


Ústavního soudu



Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 1999, č.j. 22 Ca 552/98-38 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Jeseníku ze dne 8. 10. 1998, č.j. PÚ/1545/6068/98-TK/2, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů


takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:


Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 1999, č.j. 22 Ca 552/98-38 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Jeseníku ze dne 8. 10. 1998, č.j. PÚ/1545/6068/98-TK/2, jimiž bylo pravomocně určeno, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí v k.ú. B., T. a V., specifikovaných ve výroku napadeného usnesení okresního pozemkového úřadu. Jedná se o majetek, který byl původně ve vlastnictví otce stěžovatelky, v roce 1939 resp. 1940 převeden na osobu německé národnosti a po válce konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. Snaha stěžovatelky restituovat předmětný majetek, tj. lesní statek B., podle zákona č. 128/1946 Sb. byla neúspěšná. Restituce se domáhala návrhem ze dne 10. 7. 1947, podaným u Okresního soudu v Jeseníku, který byl zamítnut usnesením ze dne 18. 4. 1951, č.j. NcI 228/47-77, odůvodněním, že navrhovatelka a její manžel nezachovali věrnost republice, když v roce 1943 získali palestinské státní občanství (z čehož soud dovodil nespolehlivost). Následným stížnostem pak soudy nevyhověly. Pokud jde o ústavní stížností napadená rozhodnutí, ta jsou odůvodněna zjištěním, že stěžovatelku nelze považovat za oprávněnou osobu podle ust. § 4 odst. 1 a 2 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani podle ust. § 2 odst. 1 a 2 zák. č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť navrhovatelka ani její právní předchůdce nepozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem v rozhodném období, ani jim nebyly konfiskovány podle konfiskačních dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a navíc stěžovatelka nesplňovala podmínku státního občanství.

Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení slov "státní občan České a Slovenské Federativní republiky" v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a slov "pokud jsou občany České a Slovenské Federativní republiky" v ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona.

Stěžovatelka tvrdí, že orgány veřejné moci svým postupem při rozhodování o uplatněném nároku zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1 a 10 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. Odůvodnění ústavní stížnosti je v podstatě polemikou s právními názory orgánů veřejné správy a s jejich výkladem aplikovaných právních předpisů. Stěžovatelka je toho názoru, že předmětný majetek přešel na stát v rozhodném období a že ke dni přechodu majetku na stát byla jeho vlastníkem. Domnívá se, že výklad ustanovení § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. a v návaznosti na to též ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak byl proveden orgány veřejné moci, je zcela nesprávný a nerespektuje záměr a účel restitučních zákonů. Dle jejího názoru uplatněný restriktivní gramatický výklad cit. ustanovení nemůže v jejím případě, s ohledem na smysl zákona a úmysl zákonodárce, obstát a že právě uplatnění tohoto nesprávného výkladu způsobilo namítaný zásah do jejích základních práv a svobod.

Stěžovatelka dále poukázala na asymetrii v českém právním řádu, pokud jde o okruh oprávněných osob vymezený na jedné straně zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a na straně druhé zákonem č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která má dle jejího názoru za následek vytvoření nerovného postavení osob, jimž byl v době okupace Československé republiky nacistickým Německem odňat postupem uvedeným v § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. majetek zemědělského charakteru, a osob, které takto přišly o majetek nezemědělský.

Pokud jde o podmínku státního občanství, stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě by tato podmínka neměla být aplikována, neboť ani nabytí předmětných nemovitostí jejím otcem nebylo vázáno na otázku jejího státního občanství, naopak mu bylo umožněno předmětné nemovitosti na území Československa nabýt a vlastnit i v době, kdy ještě nebyl československým státním občanem, a proto by bylo nesprávné odpírat dnes vydání předmětných nemovitostí jeho dceři jen proto, že rovněž nebyla československou resp. českou státní občankou. Dle jejího přesvědčení, pokud nesplnění podmínky státního občanství nebude možné tolerovat, tak by podmínka státního občanství stanovená v § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, měla být jako protiústavní zrušena

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv považuje za nedůvodné. Po obsáhlém dokazování provedeném v průběhu správního řízení dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období a že stěžovatelka je českou státní občankou, přičemž není v jeho pravomoci nesplnění této podmínky prominout či od jejího splnění abstrahovat, jak ve své stížnosti stěžovatelka požaduje

Okresní úřad Jeseník, pozemkový úřad jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na svých závěrech, jak jsou uvedeny v jeho napadeném rozhodnutí, setrvává. Pokud stěžovatelka nesplňovala obligatorní zákonné podmínky pro úspěšné uplatnění restitučního nároku, nemohl správní orgán při tvorbě rozhodnutí toto ignorovat. Právě opačný postup by byl nezákonný a v rozporu s právními principy demokratického státu. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 552/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními názory orgánů veřejné moci a nesouhlas stěžovatelky s platnou právní úpravou zemědělských restitucí v České republice, jak je obsažena v zákoně č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v ní stanovenými podmínkami, zejména s podmínkou státního občanství a rozhodného období. Jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka v podstatě nenamítá nezákonnost napadených rozhodnutí, ale spíše akcentuje neústavnost platné právní úpravy, přičemž krajskému soudu vytýká, že jí nevyhověl tím, že se striktně držel zákona, ačkoliv za daných okolností se měl od něj odchýlit a k zákonem stanoveným podmínkám státního občanství a rozhodného období nepřihlédnout. Ústavní soud sdílí pochybnosti stěžovatelky ohledně zamítnutí jejích poválečných restitučních nároků, zejména když o nich soudy rozhodovaly v roce 1951. Nicméně pokud jde o platnou právní úpravu, v případě restituce zemědělského majetku podle zákona o půdě neplatí to, co je umožněno v případě restituce nezemědělského majetku, tedy ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého "oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která ... v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1956 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona". Jinými slovy, oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích je za splnění dalších podmínek také ten, kdo v době převzetí nezemědělského majetku státem tento majetek sice nevlastnil, ale měl na něj neuspokojený restituční nárok. Toto oprávnění však nelze na zemědělské restituce obecně použít, když zákon o půdě považuje za základní předpoklad restituce pouze to, že majetek oprávněných osob přešel na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Uvedenou právní úpravu Ústavní soud považuje za ústavně konformní a zejména v ní nespatřuje jakékoliv narušení principu rovnosti v právech.

Vyčerpávajícím zjištěním a závěrům orgánů veřejné moci, jak jsou obsaženy v napadených rozhodnutích, lze z hlediska ústavněprávního stěží cokoli vytknout, a proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o namítaném zásahu do ústavních práv stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podaného spolu s ústavní stížností podle § 74 zákona (viz např. usn. č. 22, sv. 4, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, str. 354).

Kromě toho Ústavní soud připomíná, že podmínku státního občanství v restitučních věcech shledal ve svých plenárních nálezech jako ústavní (pokud jde o zákon č. 229/1991 Sb., viz nález Pl ÚS 24/98, publikovaný pod č. 234/1999 Sb.).



Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.





Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 6. 6. 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 99/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies