IV. ÚS 150/2000

06. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ


Ústavního soudu



Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B. Praha, s. p., zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1999, č.j. 11 Co 370/99-120, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a E. M., a Ing. J. F., zastoupených JUDr. V. H., advokátem,


takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1999, č.j. 11 Co 370/99-120, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 1. 1994, č.j. 10 C 218/91-40 v části, jíž bylo stěžovateli (žalovanému) mj. uloženo uzavřít s vedlejšími účastníky (žalobci) E. M. a Ing. J. F. dohodu o vydání domu čp. 487 se zast. plochou č. 500 v k.ú. M. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a ústavní stížnost projednal přednostně.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni neposkytl ochranu jeho právům ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), čímž porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právními závěry obecných soudů o tom, že znárodnění předmětných nemovitostí v roce 1948 bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Podle jeho přesvědčení předmětné nemovitosti byly v roce 1946 zkonfiskovány a následně nikdy nebyly pravomocně z konfiskace vyňaty, ani navráceny původním vlastníkům. Výměr ONV v Mariánských Lázních ze dne 14. 10. 1948 o vynětí předmětných nemovitostí z konfiskace, který byl jediným podkladem pro rozhodnutí obecných soudů, nikdy nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 13. 3. 1947 a rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 30. 5. 1947 zrušen. Za této situace považuje veškeré úvahy obecných soudů o tom, zda znárodnění v roce 1948 bylo provedeno v intencích zákona č. 124/1948 Sb., za zcela irelevantní, neboť v té době se již nejednalo o majetek ve vlastnictví právních předchůdců vedlejších účastníků. Obecné soudy svým postupem porušily základní zásady občanského soudního řízení, především zásadu materiální pravdy (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.), čímž vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že právní předchůdce stěžovatele již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jíž bylo žalobě vedlejších účastníků vyhověno, namítal nedostatek aktivní legitimace vedlejších účastníků z toho důvodu, že jejich právní předchůdci po vyjmutí předmětných nemovitostí z původní konfiskace výměrem ONV v Mariánských Lázních ze dne 14. 10. 1948 nepožádali o navrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak netvrdil a nenamítal, že by posléze uvedené rozhodnutí ONV v Mariánských Lázních bylo k odvolání Osídlovacího úřadu a FNO rozhodnutím ZNV ze dne 30. 5. 1947 zrušeno, jak tvrdí nyní v ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že původní vlastníci poté, co byl jejich majetek vyňat z konfiskace (tj. oním výměrem ONV v Mariánských Lázních ze dne 14. 10. 1948), podali návrh na vrácení tohoto majetku ve smyslu zák. č. 128/1946 Sb. Jestliže o tomto návrhu na restituci nebylo soudem rozhodnuto, nemůže taková skutečnost jít
k tíži původních vlastníků a podle ustálené judikatury třeba hledět na věc tak, jako by restitučnímu návrhu bylo vyhověno. Ostatně i z vyhlášky ministerstva vnitřního obchodu ze dne 7. 2. 1949, o znárodnění některých hostinských a výčepových podniků a ubytovacích zařízení, plyne, že došlo ke znárodnění předmětného hotelu R. podle zák.č. 124/1948 Sb., a je z ní také zřejmé, že v té době byli majiteli hotelu Ing. J. F. a jeho manželka M. Z uvedených důvodů vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná.

E. M. a Ing. J. F., jako vedlejší účastníci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedli, že nesouhlasí s namítaným porušením základních zásad občanského soudního řízení, tj. zásady materiální pravdy dříve vyjádřené v § 153 odst. 1 o.s.ř., neboť v době rozhodování obecnými soudy se v občanském soudním řízení uplatňovala zásada tzv. formální pravdy, podle níž soud rozhoduje nikoliv na základě skutečného stavu věci, ale na základě zjištěného skutkového stavu věci. Mají zato, že obecné soudy nepochybily, pokud vycházely ze stavu, jak by za řízení zjištěn, zvláště za situace, kdy stěžovatel resp. jeho právní předchůdce během řízení před obecnými soudy nevznesl jedinou námitku ve vztahu k právní moci uvedeného výměru ONV v Mariánských Lázních ze dne 14. 10. 1948, ani nenavrhl provedení dalších důkazů, jimiž by mělo být zpochybněno vlastnické právo právních předchůdců vedlejších účastníků. Podle jejich názoru nemůže uspět též tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů vyjádřenou v ust. § 132 o.s.ř., neboť není jakkoliv zřejmé, že by obecné soudy porušily pravidla v tomto ustanovení uvedená. Rovněž ani sám stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje porušení těchto pravidel. Dále vedlejší účastníci poukázali na další skutkové okolnosti občanskoprávního sporu a navrhli, aby Ústavní soud usnesením návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl. Sdělením ze dne 9. 5. 2000 a ze dne 23. 5. 2000 vedlejší účastníci zaslali Ústavnímu soudu doklady, jež dle jejich názoru prokazují, že původní konfiskace ve vztahu k jejich právním předchůdcům byla zrušena.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 10 C 218/91, a po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal, a navíc další námitky, jež stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Z uvedených důvodů Ústavní soud též nevyhověl návrhům stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku dle § 79 odst. 2 zákona a na projednání věci mimo pořadí dle § 39 zákona.



Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. 6. 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 150/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies