I. ÚS 26/2000

06. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele JUDr. B. G., Csc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 5 C 3/99, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 14 Co 837/99,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 7. 1. 2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2000.

Ústavní stížností je napadán jak rozsudek Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího, tak jemu instančně předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ve věci zamítnutí návrhu navrhovatele (nyní stěžovatele), aby mu byla zaplacena částka Kč 464,-- s příslušenstvím, kterou mu měl způsobit stát, když v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 175/94 neprovedl důkazy, které navrhoval a svým rozsudkem ze dne 20. 10. 1994 uložil navrhovateli, aby Dopravním podnikům zaplatil částku Kč 204,-- s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši Kč 260,-- za to, že cestoval bez platné jízdenky. Stěžovatel namítá, že tím, že soudy odmítaly provést důkaz znaleckým posudkem z oboru kardiologie, který získal až dne 12. 5. 1998, a který prokazuje, že již v roce 1994 trpěl chorobou, která ho po zvýšené námaze (například běhu na tramvaj) zcela ochromila, znemožnila mu jakékoliv jednání a mnohdy vedla až k jeho bezvědomí, porušují čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když tento důkaz by prokázal, že za určitých okolností není schopen, v důsledku své nemoci, jednání, za něž byl zmiňovanými rozsudky v roce 1994 uznán vinným a odsouzen.

K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak nehodnotí důkazy provedené obecnými soudy.

Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že nebyl připuštěn navrhovaný důkaz, a to znaleckým posudkem z oboru kardiologie.

K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 5 C 3/99. Z obsahu tohoto spisu na čl. 23 z protokolu o jednání zjistil, že stěžovatel uvedl, že dne 9. 9. 1993 po nástupu do tramvaje si nemohl označit jízdenku z důvodu zdravotních potíží a na dotaz soudu poté uvedl, že tohoto dne nenavštívil žádného lékaře, jeho srdeční vada se projevovala tak, že upadal do bezvědomí a jakmile jeho potíže ustoupily, cítil se dobře.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 5 C 3/99, pak Ústavní soud zjistil, že obecný soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že ani znaleckým posudkem nemohlo být objektivně prokázáno, že stěžovatel bezprostředně po nástupu do tramvaje až do kontroly revizorem v následující stanici si nemohl pro svoje akutní zdravotní problémy označit jízdenku, ani když tento akutní zdravotní stav stěžovatele kromě jeho tvrzení nebyl prokázán dalšími důkazy, např. svědeckými výpověďmi spolucestujících v tramvaji či revizora. Znaleckým posudkem by mohlo být pouze prokázáno, že stěžovatel trpí zdravotními problémy, pro které po určitou dobu není schopen vykonávat žádné nebo určité činnosti. Obecný soud dále své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelem tvrzený jeho zdravotní stav je v rozporu s provedenými důkazy, když stěžovatel tramvaj dobíhal a přesto nastoupil do vzdálenějšího vozu, kde usedl na sedadlo a revizorkou byl kontrolován nejméně ve druhé stanici po svém nástupu do vozu.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak vyplynulo, že v uvedené věci bylo rozhodováno v souladu se zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem a s ustanovením § 120 o. s. ř., podle něhož soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede, přičemž nesprávný úřední postup nelze spatřovat v neprovedení důkazu, který byl navrhnut a jejž soud považoval za nadbytečný. Po zhodnocení všech aspektů případu se ke stejnému závěru přiklonil i Ústavní soud.

Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti je i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány pouze zákonem (čl. 95 odst. 1) a v tomto případě ohledně důkazní stránky věci ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, platí v občanském soudním řádu zásada tzv. volného hodnocení důkazů (§ 132) a dále, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120). Povinností soudu je přitom řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly. Ústavní soud se zabývá v té které věci činností obecných soudů jen tehdy, pokud byly porušeny zásady ústavnosti, především ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud v postupu soudů v tomto případě porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod neshledal. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 6. června 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 26/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies