III. ÚS 215/2000

07. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 215/2000


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů C. a E. O. obou zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. května 1999, sp. zn. 2 T 78/99, mimo ústní jednání dne 7. 6. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou po výzvě Ústavního soudu k odstranění formálních vad
[§ 41 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] v podstatě ve shodě se zákonem [§ 30, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadli stěžovatelé postup Okresního soudu ve Vsetíně ve věci 2 T 78/99 a tomuto soudu vytkli, že v označené trestní věci porušil jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a násl. Listiny základních práv a svobod) a také obsahově shodné právo plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 14 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud ve shora označené trestní věci při vydání trestního příkazu proti obžalovanému opomněl jejich procesní práva jako poškozených a zmíněný trestní příkaz jim nedoručil a výrok o náhradě škody v něm opomněl, čímž mimo jiné porušil ustanovení § 43 odst. 1, § 46 a § 314f odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil, že "trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne
14. 5. 1999, čj. 2 T 78/99-94, bylo porušeno v čl. 90 Ústavy České republiky ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces, dále v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů (č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb.) a
v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Dále byl porušen v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů
(č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb.) zakotvený princip rovnosti, princip rovnosti v soudním řízení a princip povinnosti respektovat lidská práva. Dále došlo k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů (č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb.) a v článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
(č. 120/1976 Sb.)".

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z listin k ní připojených je zřejmé, že stěžovatelé v dříve označené trestní věci (proti obžalovanému D. K. pro § 224
odst. 1, 2 tr. z.), jako pozůstalí rodiče po zemřelém M. O., který při inkriminované dopravní nehodě zahynul, se k trestnímu řízení připojili se svými nároky na náhradu škody, že však obecný soud tento jejich procesní úkon nevzal na vědomí a vydal trestní příkaz, v němž výrok o náhradě škody opomněl; trestní příkaz vešel do právní moci dnem 28. května 1999.

Z označených důkazních pramenů je dále zřejmé, že stěžovatelé se (neúspěšně) pokoušeli dosíci nápravy procesního pochybení obecného soudu cestou podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, jímž současně vyslovili svou nespokojenost s uloženým (podmíněným) trestem a s mírnější právní kvalifikací inkriminovaného jednání odsouzeného (§ 224 odst. 1 tr. z.), k níž se obecný soud - na rozdíl od obžaloby (§ 224 odst. 1, 2 tr. z.) - uchýlil; ministerstvo spravedlnosti však podanému podnětu nevyhovělo a v přípise ze dne
14. února 2000 vyložilo důvody, které jej k jeho rozhodnutí vedly s tím, že "nerespektování (jejich) práv jako poškozených bylo důsledkem nejasného vyjádření" (sc. v průběhu přípravného řízení).

K podmínkám ústavní stížnosti mimo jiné náleží, že ji podává ten, který byl účastníkem řízení, v němž došlo k vydání rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje
[§ 72 odst. 1 písm. a) zákona] a dále, že ústavní stížnost napadá (pravomocné a doručené) rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 al. 2 zákona), když jinak nevyčerpání všech procesních prostředků, které v řádném řízení byly stěžovatelům k dispozici, zakládá její nepřípustnost (§ 75 odst. 1 zákona).

Za okolností popsaných shora je zřejmé, že v současné době ústavní stížnost stěžovatelů nesplňuje ani jednu ze zmíněných zákonných podmínek, a proto nezbylo, než ji posoudit jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona), když předpoklady mimořádné výjimky
(§ 75 odst. 2 zákona), jíž se stěžovatelé ostatně ani nedovolávali, v posuzované věci dány nejsou; na stěžovatelích zůstává, aby přiměřeným procesním postupem před obecným soudem I. stupně, s odkazem na své procesní postavení (§ 43 odst. 2 tr. ř.), pokud bylo ovšem v průběhu přípravného řízení (vyšetřování) bezchybným způsobem založeno, usilovali
o realizaci svých procesních práv, která, jak z povahy věci vyplývá, navzdory vyznačené právní moci na posuzovaném trestním příkazu, co do (stávajícího) rozhodnutí obecného soudu v adhezním řízení, až dosud dotčena nejsou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. června 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 215/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies