I. ÚS 351/99

07. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 351/99
ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného advokátem JUDr. R. B., proti rozsudku (poznámku: v jeho písemném vyhotovení chybně označen jako "usnesení") Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 1999 (poznámka: v ústavní stížnosti mylně uvedeno 23. 4. 1999), sp. zn. 17 Co 591/98, t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 10. 8. 1998, sp. zn. 9 C 142/98, rozhodl Okresní soud ve Svitavách ve věci žalobkyně Vojenské zdravotní pojišťovny ČR (dále jen "žalobkyně") proti žalovanému (stěžovateli) o zaplacení částky 160.897 Kč s příslušenstvím tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 96.178 Kč s příslušenstvím. Žalobu o zaplacení částky 64.719 Kč s příslušenstvím soud zamítl.

V odůvodnění rozsudku okresní soud především uvedl, že stěžovatel způsobil dne 23. 7. 1995 závažná poškození na zdraví pojištěnci žalobkyně M. G. tím, že při jízdě za tmy na neosvětleném kole do něj narazil, srazil jej na vozovku a M. G. v důsledku zranění později zemřel. V příčinné souvislosti s touto nehodou uhradila žalobkyně

I. ÚS 351/99
zdravotnickým zařízením celkovou částku 160.897 Kč. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 4. 1996, sp. zn. 3 T 520/95, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví (§ 224 odst. 1 trestního zákona) a za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Při stanovení výše vynaložených nákladů žalobkyně za léčebnou péči poskytnutou M. G. okresní soud konstatoval, že se nemohl opřít o pouhá tvrzení vedoucí ekonomického oddělení žalobkyně a vycházel proto ze sdělení jednotlivých zdravotnických zařízení. Soud prý neměl pochybnosti o tom, že léčebné úkony hrazené pojišťovnou byly provedeny toliko v přímé souvislosti s dopravní nehodou poškozeného, neboť nebylo nijak prokázáno, že by v té době utrpěl jiné zranění nebo že by trpěl nějakou chorobou.

Okresní soud dovodil, že se žalobkyně proti stěžovateli domáhala náhrady škody podle ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb., podle něhož zdravotní pojišťovna má právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil povinnost danou ustanovením § 58 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., když na jízdním kole nejel při pravém okraji vozovky a při jízdě neměl kolo osvětleno. Tyto skutečnosti byly prokázány již v trestním řízení, naopak nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel oslněn bleskem. Protože však poškozený M. G. měl na nehodě spoluúčast, jelikož nešel po levé krajnici, konstatoval okresní soud, že podíl zavinění poškozeného i stěžovatele na dopravní nehodě je v zásadě stejný, nicméně s ohledem na skutečnost, že stěžovatel jel navíc na neosvětleném kole, shledal soud zavinění stěžovatele vyšší (6/10 ku 4/10). Na tom prý nic nemůže změnit ani skutečnost, že M. G. byl podnapilý.

Okresní soud dále uvedl, že nárok žalobkyně není promlčen, neboť jde o náhradu škody, pro který platí podle ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku dvouletá subjektivní promlčecí doba; tato doba však běží až ode dne, kdy se poškozený dozví nejen o škodě, nýbrž i o tom, kdo za ni odpovídá. To se prý žalobkyně se dozvěděla až z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 6. 1996 a proto subjektivní promlčecí lhůta nemohla začít běžet před tímto dnem.
Napadeným rozsudkem (poznámka: v písemném vyhotovení je mylně uvedeno "usnesení", byť podle protokolu o řízení před odvolacím soudem na č.l. 73 spisu byl vyhlášen



I. ÚS 351/99
"rozsudek") Krajský soud v Hradci Králové citovaný rozsudek Okresního soudu ve Svitavách potvrdil.

V jeho odůvodnění především konstatoval, že aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána originálem přihlášky a evidenčním listem M. G. ze dne 1. 7. 1993, který byl pojištěncem žalobkyně od 8. 7. 1993. Právo na náhradu škody v daném případě promlčeno nebylo, neboť pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby není rozhodující pouhé vědomí o protiprávním úkonu či o škodné události a o odpovědném subjektu, nýbrž je třeba vycházet z bezpečné vědomosti poškozeného o tom, že vznikla škoda a kdo je škůdce. Nárok nebyl promlčen, protože odpovědnost stěžovatele (škůdce) byla prokázána až trestním rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, č.j. 3 T 520/95-93 (který nabyl právní moci dne 24. 6. 1996). Protože žalobkyně po předchozím jednání se stěžovatelem podala žalobu dne 22. 12. 1997, byla dvouletá subjektivní promlčecí doba dodržena.

Podle ustanovení § 813 občanského zákoníku, jestliže má pojištěný vůči jinému právo na náhradu škody způsobenou pojistnou událostí, přechází toto jeho právo na pojišťovnu do výše plnění, které poskytla. Jedná se tedy o zákonnou cesi, tzn. "že se tak stane i bez projevu vůle účastníka, jemuž takové právo vzniklo". Krajský soud zdůraznil, že toto zákonné ustanovení (spolu s dalšími souvisejícími ustanoveními občanského zákoníku) soud prvého stupně případným způsobem aplikoval.

Podle názoru krajského soudu byla i výše škody nalézacím soudem dostatečně prokázána. Mínění stěžovatele o neúčelnosti léčení pacienta v komatu prý" nelze přijmout, nebot' odporuje povinnostem lékaře, léčebného zařízení i lékařské etice. Dokazování v tomto směru proto odvolací soud považoval za neúčelné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nebot' toto usnesení je prý "dílem nepřesvědčivé a dílem zmatečné".

Protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel především v tom, že nalézací soud shledal žalující pojišťovnu "pojišt'ovnou zdravotní", aniž by toto zjištění měl jakkoliv podloženo; odvolací soud se této otázce vůbec nevěnoval. Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud interpretoval ustanovení § 20a zákona č. 161/1993 Sb., o změnách ve

3

I. ÚS 351/99
všeobecném zdravotním pojištění (jež má stejný normativní obsah jako ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb.), zcela jinak než okresní soud, takže "překročil následnými právními úvahami k podmínkám promlčení meze dvojinstančnosti", a stěžovatel se proto nemohl dovolat přezkumu v mezích řádných opravných prostředků. Stěžovatel se rovněž domnívá, že v případě použití zákona č. 161/1993 Sb. byl odsouzen podle již zrušeného předpisu. Dále namítá, že závěr okresního soudu o účelnosti hrazení služeb zdravotnickými zařízeními je nepřezkoumatelný, neboť je k tornu zapotřebí odborných znalostí; proto měl rozhodnutí odvolacího soudu předcházet případný důkaz znaleckým posudkem. Ve skutečnosti, že soud akceptoval odbornou terminologii žalobkyně, jíž stěžovatel nerozuměl, spatřuje stěžovatel také porušení principu rovnosti, a tedy i čl. 37 odst. 3 Listiny.

Stěžovatel dále zpochybňuje hodnocení skutečností, rozhodných pro určení viny stěžovatele a spoluviny poškozeného, neboť "vůdčí příčinu" úrazu spatřuje v opilosti poškozeného a tedy i v absenci jeho sebeobranných reflexů. Pochybení krajského soudu shledal i v tom, že soud ponechal bez odezvy "napadené závěry o určitosti a úplnosti výzvy věřitele dlužníku dle ustanovení § 563 občanského zákoníku", že se nezabýval námitkou použití občanského zákoníku na platební vztah zdravotnických zařízení a vedlejšího účastníka a údajnou rozporností kvitancí nemocnice v Moravské Třebové. Krajský soud prý konečně porušil i § 223 občanského soudního řádu, protože potvrdil rozsudek soudu I. instance formou usnesení.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení (správně "rozsudek") zrušeno.

Ústavní soud - vycházeje ze své ustálené judikatury - zdůrazňuje, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší tnu proto ani přehodnocovat dokazování, obecnými soudy prováděné, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Se zřetelem na toto ústavní vymezení svého postavení se zabýval i jednotlivými námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti.

I. ÚS 351/99
(1.) Stěžovatel v ústavní stížnosti v první řadě tvrdí, že nalézací soud shledal žalující pojišťovnu pojišťovnou zdravotní, aniž by toto zjištění měl jakkoliv podloženo a že se odvolací soud již touto otázkou nezabýval.

V tomto směru Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že jeho součástí je doklad ze dne 18. 12. 1992, č.j. 23-31062/92-14, nazvaný "Zřízení Vojenské zdravotní pojišt'ovny České republiky", z něhož plyne, že Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR podle zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, zřídilo ke dni 18. 12. 1992 Vojenskou zdravotní pojišťovnu ČR se sídlem v Praze (č.l. 15). Ve spisu je založen rovněž výpis z obchodního rejstříku Krajského obchodního soudu v Praze, oddíl A, vložka 7564, ze dne 20. 2. 1997, podle něhož Vojenská zdravotní pojišťovna ČR byla do obchodního rejstříku zapsána dne 23. 12. 1992 a předmětem jejího podnikání je všeobecné zdravotní pojištění (č.l. 14). Tvrzení stěžovatele o tom, že obecné soudy neměly podloženo zjištění, že žalobkyně je zdravotní pojišťovnou, je tedy ve zřejmém rozporu s obsahem předmětného soudního spisu, z něhož obecné soudy při svém rozhodování vycházely.

(2.) Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud interpretoval ustanovení § 20a zákona č. 161/1993 Sb., o změnách ve všeobecném zdravotním pojištění zcela jinak než soud nalézací (v podstatě tak, že "pojišťovna není poškozený"), čímž v otázce promlčení překročil "meze dvojinstančnosti". Nalézací soud prý totiž vycházel z ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, který má sice stejný normativní obsah jako citované ustanovení § 20a zákona č. 161/1993 Sb., zaměnil však pojmy "pojišťovna" a "poškozený", což má významný dopad právě z hlediska posuzování otázky promlčení.

Ústavní soud toto tvrzení neshledal opodstatněným. Okresní soud totiž v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že dvouletá promlčecí lhůta běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá a dále konstatoval, že žalobkyně se o skutečnosti, kdo za vzniklou škodu odpovídá, dozvěděla až z odsuzujícího trestního rozsudku Okresního soudu ve Svitavách. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku právní závěry nalézacího soudu jako správné potvrdil a pouze nad rámec argumentace okresního soudu ("pro úplnost") dodal, že podle ustanovení § 813 občanského zákoníku, jestliže má pojištěný vůči jinému právo na náhradu škody způsobenou pojistnou událostí, přechází toto jeho právo na pojišťovnu do výše plnění, které poskytla. Jedná se tedy o zákonnou cesi, tzn. že se tak

5

I. ÚS 351/99
stane i bez projevu vůle účastníka. K záměně pojmů "pojišťovna" a "poškozený" proto nedošlo. Ústavní soud tedy v argumentaci okresního a krajského soudu neshledal odchylky, které by mohly vést k závěru, že v souzené věci byly překročeny namítané meze dvojinstančnosti a že by rozsudek odvolacího soudu mohl být pro stěžovatele - z důvodu odlišné právní argumentace - překvapivý.

Pokud stěžovatel tvrdí, že byl "odsouzen" podle již zrušeného právního předpisu (zákon č. 161/1993 Sb.), nezbývá než konstatovat, že tento předpis byl platný v době, kdy k předmětné dopravní nehodě došlo a že tedy byl použit správně. Navíc nelze přehlédnout - jak ostatně uvádí i sám stěžovatel - že ustanovení § 20a zákona č. 161/1993 Sb. je obsahově téměř identické s ustanovením § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb..

Pokud jde o údajné promlčení práva na náhradu škody žalobkyně vůči stěžovateli, Ústavní soud (v souladu s názorem obecných soudů) konstatuje, že podle ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku "právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá". V daném případě obecné soudy dospěly k závěru, že subjektivní promlčecí doba začala běžet až ode dne nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, jímž byl stěžovatel shledán vinným z předmětného trestného činu (24. 6. 1996), přičemž žalobkyně po předchozím jednání se stěžovatelem podala žalobu dne 22. 12. 1997, tzn. v rámci dvouleté subjektivní promlčecí doby. Z obsahu spisu plyne, že v daném případě se žalobkyně skutečně s jistotou dozvěděla o tom, kdo je odpovědný za vzniklou škodu, až z citovaného odsuzujícího trestního rozsudku Okresního soudu ve Svitavách. Z povahy věci je totiž zřejmé, že zdravotní pojišťovna se o vzniklé škodě nedozvěděla bezprostředně poté, co došlo k dopravní nehodě, nýbrž až potom, co se na ni obrátila jednotlivá zdravotnická zařízení se žádostí o proplacení vynaložených nákladů, tzn. podstatně později. Navíc, jak vyplývá z předmětného soudního spisu, proplacení nákladů nárokovalo nikoliv jedno, nýbrž více zdravotnických zařízení a žalobkyně byla proto o skutečném rozsahu vzniklé škody informována až se značným časovým zpožděním. Jestliže za těchto okolností obecné soudy dospěly k právnímu závěru, že subjektivní promlčecí doba začala běžet až ode dne nabytí právní moci odsuzujícího trestního rozsudku, neshledal Ústavní soud důvod - z ústavně právního hlediska - tento právní závěr zpochybňovat.

(3.) Stěžovatel dále tvrdí, že závěr okresního soudu o účelnosti hrazení služeb zdravotnickými zařízeními je nepřezkoumatelný, že za tím účelem měl být proveden znalecký

I. ÚS 351/99
posudek a že akceptováním odborné terminologie žalobkyně byl porušen princip rovnosti účastníků. zpochybňuje rovněž hodnocení skutečností, rozhodných pro určení viny stěžovatele a spoluviny poškozeného.

K těmto námitkám Ústavní soud uvádí, že svojí podstatou směřují toliko do oblasti přehodnocování provedeného dokazování obecnými soudy a právních závěrů z něho vyvozených. Ústavní soud, respektuje své výše specifikované ústavní vymezení, proto opodstatněnost těchto námitek blíže nezkoumal a (obiter dictum) se pouze ztotožnil s konstatováním krajského soudu, obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení, že názor o neúčelnosti léčení pacienta v komatu nelze s ohledem na lékařskou etiku v žádném případě akceptovat.

(4.) Námitka stěžovatele, že krajský soud v písemném vyhotovení svého rozhodnutí chybně použil výraz "usnesení", je oprávněná. Jak Ústavní soud zjistil z předmětného soudního spisu, Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval o odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Svitavách v senátě, přičemž na konci hlavního líčení byl výslovně ústně vyhlášen rozsudek v této věci (č.l. 73). Jestliže tedy v jeho písemném vyhotovení byl tento rozsudek označen jako "usnesení", jedná se sice o zjevnou formální chybu, nicméně tato vada v žádném případě nemůže zpochybnit ústavnost celého řízení před krajským soudem jako celku.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
V Brně dne 7.6. 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
Předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 351/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies