I. ÚS 476/98

07. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 476/98


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti Ing. Š. D., bytem zastoupené advokátem JUDr. P. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 1998, č j. 28 Co 342/98-78, a II. části usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 4. 1998, č.j. 3 C 819/97-69, tak t o

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:

Okresní soud v Rakovníku rozhodl v záhlaví uvedené části usnesení ze dne 14. 4. 1998, č.j. 3 C 819/97-69, tak, že stěžovatelka (žalobkyně) je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku M. K. jako 4. žalované a vedlejšímu účastníku J. K. jako 5. žalovanému na nákladech řízení 7.050,- Kč k rukám advokátky JUDr. Z. Ch. do tří dnů od právní moci usnesení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení proti uvedeným vedlejším účastníkům bylo zastaveno proto, že stěžovatelka vzala žalobu proti nim zpět. Podle § 146 odst. 2, věta prvá občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je účastník, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, povinen uhradit náklady řízení. Protože žalobu proti uvedeným vedlejším účastníkům vzala zpět stěžovatelka, zavinila z procesního hlediska, že řízení muselo být zastaveno, a proto je povinna hradit náklady těm vedlejším účastníkům, "proti kterým bylo řízení zastaveno". Tyto náklady spočívají v nákladech právního zastoupení advokátkou dle advokátního tarifu za 3 úkony právní pomoci ve věci vrácení kupní ceny
1

I. ÚS 476/98
(jeden úkon za 500,- Kč ) a 3 úkony právní pomoci ve věci zaplacení 40.254,40 Kč (jeden úkon za 1.775,- Kč ) a 3x režijní paušál po 75,- Kč. Úkony právní pomoci pak spočívají v převzetí a přípravě zastoupení a v zastoupení při dvou jednáních u soudu.

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením citovaný výrok Okresního soudu v Rakovníku k odvolání stěžovatelky změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku M. K. jako 4. žalované a vedlejšímu účastníku J. K. jako 5. žalovanému na nákladech řízení 22.485,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupkyně.

V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že odvolání stěžovatelky není důvodné,
nebot' z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být proti vedlejšímu účastníku M. K. jako 4. žalované a vedlejšímu účastníku J.K. jako 5. žalovanému zastaveno, nebot' vzala žalobu zpět "s tím, že tito žalovaní nejsou pasivně legitimováni". Odvolací soud neshledal důvody pro použití '§ 150 o.s.ř., poněvadž skutečnost, že si stěžovatelka řádně nezjistila před podáním žaloby okruh účastníků (a z tohoto důvodu vzala žalobu zpět), není důvodem zvláštního zřetele hodným. Usnesení soudu prvního stupně pak krajský soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil, nebot' tento soud nesprávně vypočetl náhradu nákladů řízení, které shora uvedeným žalovaným vznikly. Stěžovatelka totiž "požaduje dva nároky", a to vrácení kupní ceny ve výši 120.000,- Kč oproti vydání automobilu a zaplacení náhrady škody ve výši 40.254,40,- Kč. Z nároku na vrácení kupní ceny činí hodnota jednoho úkonu právního zástupce 3.750,- Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady škody pak činí hodnota jednoho úkonu právní pomoci 887,50,- Kč podle § 12 odst. 3 a § 7 citované vyhlášky. Při právním zastoupení dvou žalovaných se stanoví odměna podle § 12 odst. 4 vyhlášky tak, že se sníží pro dva zastoupené o 20 %. Jeden úkon právní pomoci tedy činí 7.420,- Kč. Žalovaným vznikly celkově náklady za tři hlavní úkony a tři režijní paušály po 75,- Kč ve výši 22.485,- Kč.

V záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku (respektive výrok II. části jeho usnesení) napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že se žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku domáhala celkem po pěti žalovaných vydání kupní ceny ve výši 120.000,- Kč oproti vrácení koupeného osobního automobilu Fiat Cinquecento a náhrady částky 40.254,40,- Kč vynaložené na opravy tohoto vozu. Proti pěti žalovaným byla žaloba podána z opatrnosti, aby nedošlo k

2

I. ÚS 476/98
promlčení nároku, nebot' nebylo a dosud není zřejmé, v jaké roli žalovaní při prodeji vozu vystupovali, kdo skutečně obdržel zaplacenou kupní cenu a byl původním vlastníkem vozidla. V průběhu řízení musela stěžovatelka žalobu dokonce rozšířit ještě na 6. žalovaného. V řízení není dosud jasné, kdo za situaci odpovídá. Prokázáno bylo pouze to, že dva z žalovaných, a to J. K. a M. K., vystupovali v celé záležitosti pouze jako zprostředkovatelé, což však stěžovatelka neměla možnost před podáním žaloby zjistit. Z tohoto důvodu vzala stěžovatelka žalobu proti oběma žalovaným zpět.

Dále stěžovatelka uvedla, že proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14.4. 1998, č.j. 3 C 819/97-69, kterým bylo řízení proti shora uvedeným žalovaným zastaveno a stěžovatelce uloženo zaplatit k rukám jejich právní zástupkyně na nákladech řízení částku 7.050,- Kč, podala odvolání, a to pouze do části II. usnesení týkající se právě nákladů řízení. Krajský soud usnesením ze dne 18. 8. 1998, sp. zn. 28 Co 342/98, však nejen odvolání nevyhověl, ale napadené rozhodnutí změnil v neprospěch stěžovatelky, když namísto původních 7.050,- Kč jí uložil zaplatit na nákladech řízení částku 22. 485,- Kč, a to přesto, že odvolání podávala navrhovatelka a nikoliv právní zástupkyně žalovaných, která ani v průběhu soudního řízení nárok na náhradu jakýchkoliv nákladů řízení neuplatnila.

Stěžovatelka proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze namítá, že tento soud zcela chybně vyložil advokátní tarif, nebot' v daném případě nešlo o věc penězi ocenitelnou, ale jednalo se o vzájemné plnění. Předmětem řízení tedy byly vzájemná práva a povinnosti stěžovatelky i žalovaných, přičemž krajský soud vycházel při stanovení výše nákladů řízení z kupní ceny. Stěžovatelka k tomu uvádí, že se nedomáhá zrušení obou napadených usnesení z důvodu jejich rozporu s platnými právními předpisy, ale proto, že postupem obou soudů bylo výrazným způsobem zasáhnuto do jejích ústavně zaručených práv daných Listinou základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že zejména usnesením Krajského soudu v Praze byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, dle kterého mají soudy poskytovat ochranu právům. Ona sama je jedinou poškozenou ze všech účastníků řízení a přesto, že se domáhá ochrany svého práva, je jí ukládána povinnost uhradit náklady řízení, a to ještě v rozporu s obecně platnými právními předpisy. Oběma napadenými rozhodnutími byl prý hrubě porušen i čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého mohou být povinnosti (tedy i povinnost uhradit náklady řízení) ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Porušen tak byl i čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo na soudní a jinou ochranu.

3

I. ÚS 476/98
Stěžovatelka rovněž upozorňuje na skutečnost, že soudní řízení nadále běží proti čtyřem žalovaným, že bude pravděpodobně zastaveno řízení i proti dalším třem žalovaným, a že nelze určit, kontu bude uložena povinnost. Pokud by tedy v budoucnu Okresní soud v Rakovníku, vycházel - co do nákladů řízení - z právního názoru Krajského soudu v Praze, je již v současné době zřejmé, že náklady řízení by přesáhly samu hodnotu nároku, kterého se navrhovatelka oprávněně domáhá, a že by navrhovatelka na tento spor neměla finanční prostředky. Napadenými usneseními obou soudů tak došlo nejen k porušení § 3 občanského zákoníku (dle kterého výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy), dále § 7 a § 9 advokátního tarifu č. 177/1996 Sb. a k zcela chybnému výkladu obou odstavců § 146 o.s.ř. (nebot' zde byly minimálně důvody pro použití § 150 o.s.ř.), ale především k porušení již popsaných základních práv navrhovatelky zaručených jí ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. V souvislosti s uvedenými skutečnostmi má stěžovatelka rovněž za to, že byl porušen i čl. 32 Listiny základních práv a svobod, dle kterého se zaručuje zvláštní ochrana dětí a mladistvých. Je totiž samoživitelkou a z jediného příjmu musí zaplatit náklady spojené s bydlením, stravováním, ošacením apod. Proto si nemůže dovolit nákladné soudní spory. Důvodně se obává, že by mohlo být proti ní zahájeno exekuční řízení, nebot' napadené usnesení Krajského soudu v Praze je již pravomocné a vykonatelné. Proto žádá, aby Ústavní soud ve smyslu § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. odložil vykonatelnost napadeného usnesení až do doby vyřízení této ústavní stížnosti, nebot' výkon rozhodnutí by znamenal značnou újmu pro ni a jejího nezletilého syna. Rovněž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl ve smyslu § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. tak, že náklady na právní zastoupení (týkající se této ústavní stížnosti) uhradí stát.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ponechává soudu na zvážení, zda neučiní z vlastní iniciativy návrh dle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. týkající se nemožnosti podat dovolání jen proti usnesení o nákladech řízení dle § 238a odst. 1 o.s.ř., což je v rozporu se zákonem, konkrétně s § 3 občanského zákoníku. Pro tuto "výluku" není v současné době za platnosti nového advokátního tarifu č. 177/1996 Sb., kterým došlo k výraznému nárůstu nákladů právního, zastoupení, zákonný důvod, nebot' tyto náklady často překračují hranici 20.000,- Kč, kterou je omezena přípustnost dovolání v občanskoprávních věcech jak proti rozsudku, tak i proti usnesení.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.


4

I. ÚS 476/98
Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, že je povinna uhradit náklady řízení těm účastníkům řízení, vůči kterým bylo řízení zastaveno, nebot' stěžovatelka žalobu proti nim vzala zpět. K tomu namítá, že žalobu původně podala z opatrnosti celkem proti pěti žalovaným, nebot' nebyla zřejmá role jednotlivých žalovaných při prodeji. Ta byla zjištěna až v průběhu řízení, a proto vzala stěžovatelka vůči 4. a 5. žalovanému žalobu zpět. Tuto okolnost - odůvodňující podle názoru stěžovatelky rozhodnutí bez uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení - nevzal soud v úvahu ani k jejímu odvolání, nebot' jí naopak byla soudem druhého stupně na základě chybného výkladu citovaných právních předpisů uložena povinnost k náhradě nákladů právního zastoupení v částce vyšší než jí byla uložena soudem prvního stupně. Tím prý oba soudy porušily čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože jí neuložily povinnost na základě zákona a v jeho mezích. Zároveň -jak již uvedla - porušily i čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na soudní a jinou právní ochranu.

Ústavní soud názor stěžovatelky nesdílí.

Soudy prvního i druhého stupně rozhodly o nákladech řízení v souvislosti se zastavením řízení v souladu se zákonem na základě tzv. procesního zavinění stěžovatelky spočívajícího v tom, že vzala návrh proti J. K. a M. K. zpět. Ze soudního spisu není zřejmé, že by tito žalovaní svým chováním zapříčinili zpětvzetí žaloby (návrhu), která byla podána důvodně (§ 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Za chování v tomto smyslu nelze považovat jednání účastníků J. K. a M.K. při uzavírání kupní smlouvy spolupůsobící - dle tvrzení stěžovatelky -následnou nemožnost jednoznačně určit před zahájením řízení pasivně legitimované osoby, jestliže jej (stěžovatelka) spatřuje v tom, že z chování uvedených vedlejších účastníků nebylo zřejmé, zda nejsou původními vlastníky vozu, kteří obdrželi kupní cenu. V tomto ohledu proto Ústavní soud souhlasí - i z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelky - s právními závěry obou soudů.

Ústavní soud rovněž nezjistil, že by v řízení vyšly najevo další okolnosti, pro které měly obecné soudy postupovat podle ustanovení § 150 o.s.ř., tj. částečně nebo úplně nepřiznat náhradu nákladů řízení účastníkům, proti kterým bylo řízení zastaveno. Na své osobní a sociální poměry ostatně stěžovatelka upozorňuje až nyní v ústavní stížnosti. Jestliže tedy soudy obou stupňů posoudily při svém rozhodnutí zjištěné skutečnosti tak, že stěžovatelka zavinila zastavení řízení proti účastníkům, kterým byly přiznány náklady řízení, a nepřihlédly

5

I. ÚS 476/98
přitom k tvrzení stěžovatelky o nemožnosti jednoznačného určení žalovaných osob, a to i na podkladě dosavadních výsledků dokazování, jako k důvodu hodného zvláštního zřetele, nijak nevybočily ze zákonného rámce svého uvážení ani z mezí stanovených zákonem pro uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení; samozřejmě, že obecné soudy musely při svém rozhodnutí brát - v souladu s principem rovnosti stran soudního řízení - ohled i na ochranu práv ostatních účastníků, kterým vznikl nárok na náhradu nákladů řízení. Ostatně z povahy věci plyne, že aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. bude věcí toliko obecných soudů, do níž Ústavní soud zpravidla zasahovat nemůže.

Podle názoru Ústavního soudu není důvod zpochybňovat - z ústavně právního pohledu - napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani se zřetelem na námitku stěžovatelky, týkající se údajné chybné aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (zejména jejího § 7 a § 9 odst. 1); neshledal totiž pochybení soudu druhého stupně v použití ustanovení § 7 této vyhlášky pro určení hodnoty úkonů právního zastoupení z tarifních hodnot ve výši jednotlivých stěžovatelkou uplatněných plnění. Podrobněji se již Ústavní soud přezkoumáním právních závěrů soudů prvního i druhého stupně v tomto směru nezabýval, nebot' - jak již opakovaně konstatoval - není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší ani přehodnocovat řízení, dokazování a právní posouzení věci, prováděné obecnými soudy, pokud tím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva a svobody účastníků řízení.

Za tohoto stavu nelze akceptovat názor stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu vyjádřené v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Lze toliko dodat, že oba soudy rozhodly o nákladech řízení v souladu s povinností, kterou jim ukládá ust. § 155 o.s.ř., přičemž vyšly ze skutečností, které byly v řízení zjištěny. Právo stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces nebylo porušeno ani rozhodnutím soudu druhého stupně, který v řízení o odvolání může sám změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a ve věci rozhodnout, pokud je to na základě zjištěných skutečností možné. Ostatně v tomto případě šlo toliko o prostý výpočet náhrady nákladů řízení. Vzhledem k těmto okolnostem není přijatelné tvrzení stěžovatelky, že byl porušen čl. 4 odst. 2 Listiny, nebot' nelze dovozovat, že by stěžovatelce nebyla uložena povinnost na základě zákona a v jeho mezích.

I. ÚS 476/98
Z uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že byl napadenými rozsudky porušen § 3 občanského zákoníku a článek 32 Listiny základních práv a svobod s poukazem na zvláštní ochranu dětí a mladistvých v tomto článku zakotvenou. Jde o námitku, která je za daného stavu evidentně nepřípadná.

Ústavní soud se poté ještě zabýval možným zrušením ustanovení § 238 a odst. 1 o.s.ř., podle kterého je vyloučena možnost podat dovolání jen proti usnesení o nákladech řízení, nebot' stěžovatelka poukazuje na rozpor tohoto ustanovení se zákonem a navrhuje, aby Ústavní soud postupoval podle ust. § 78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zdění pozdějších předpisů, a podal plénu návrh na jeho zrušení. Ústavní soud konstatuje, že (tvrzený) rozpor ocitovaného ustanovení zákona silným zákonem není sám o sobě předpokladem jeho zrušení (srov. § 78 odst. 2 cit. zákona). Rozpor tohoto ustanovení zákona
s ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy pak Ústavní soud neshledal.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst.2 písm. a) citovaného zákona].

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 6. 2000

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 476/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies