I. ÚS 511/99

08. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 511/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci navrhovatele Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 565/99, ze dne 22. 9. 1999, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 630/99, ze dne 9. 8. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 565/99, ze dne 22. 9. 1999, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 630/99, ze dne 9. 8. 1999.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 145/99, ze dne 25. 2. 1999, byl stěžovatel jako obviněný na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, vzat společně s obviněnými Ing. P. V. a V. P. do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem pak soud dne 9. 8. 1999 vyhověl návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství na prodloužení vazby všech tří obviněných do 23. 6. 2000. O stížnostech obviněných pak rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem dne 22. 9. 1999, který usnesením stížnosti zamítl. Stěžovatel má za to, že oběma napadenými usneseními došlo k zásahu do jeho ústavních práv, zajišťovaných čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a došlo tak i k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétní porušení práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že rozhodnutí o prodloužení vazby bylo vydáno přesto, že v jeho věci nebylo trestní stíhání platně zahájeno, neboť sdělení obvinění neobsahuje vymezení subjektivní stránky trestného činu, takže nevyhovuje požadavkům § 160 odst. 1 trestního řádu. Způsob, jakým bylo trestní stíhání zahájeno a jakým je vedeno, vylučuje, aby stěžovatel uplatnil svá práva obviněného, resp. mu obhajobu ztěžuje konstruováním falešných obvinění. Rozhodnutí o prodloužení vazby bylo vydáno přesto, že neexistovaly vážné důvody pro prodlužování vazby a konečně v průběhu trestního řízení byl opakovaně porušen zákon v jeho neprospěch, řízení nebylo připraveno a jeho trvání je nepřiměřené.

Trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno opatřením vyšetřovatele Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem, ČVS: KVV-246/20-Hz-98, ze dne 23. 2. 1999. V tomto opatření mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Sdělené obvinění podle stěžovatele neobsahuje označení dalších spolupachatelů a pouze v odůvodnění opatření vyšetřovatele je zmíněna osoba V. P. Stěžovatel tvrdí, že ze sděleného obvinění nelze přímo ani nepřímo zjistit, z jakého konkrétního jednání je viněn a jaký úmysl je mu ve vztahu k tvrzenému následku přikládán. Absence vymezení subjektivní stránky trestného činu není jen formálním porušením jeho práv, ale má i zásadní dopad na další průběh vyšetřování. Absence jasného vymezení jeho údajného podílu na tvrzeném trestném činu vede prý k tomu, že vyšetřování se neúměrně protahuje a je naprosto nejasné, co se zjišťuje a co je vlastně dokazováno.

Dne 30. 4. 1999 rozhodl vyšetřovatel usnesením tak, že zmíněnou trestní věc stěžovatele spojil s trestní věcí, v níž je stíhán Úřadem vyšetřování v Litoměřicích pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 2 písm. a), b) trestního zákona. K tomu stěžovatel uvádí, že je stíhán pro skutek, který je již promlčen. Posledního skutku v této věci se měl podle vyšetřovatele totiž dopustit stěžovatel dne 12. 1. 1993 a trestní stíhání v této věci bylo zahájeno 11. 1. 1999. Stěžovatel namítá, že trestní stíhání mohlo být zahájeno nejpozději dne 12. 1. 1998, nikoli až dne 1. 11. 1999. Touto námitkou stěžovatele se v průběhu řízení zabývalo rovněž Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích, které vyslovilo názor, že "dle ustanovení § 67 odst. 3 písm. b) trestního zákona se promlčení trestního stíhání přerušuje, spáchá-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo vyšší. Jelikož se tedy obviněný Š. v promlčecí době dopustil další trestné činnosti, za kterou zákon stanoví trest přísnější, je výše uvedená promlčecí doba vztahující se k trestnému činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) a b) trestního zákona, pro které mu bylo sděleno obvinění vyšetřovatelem OÚV Litoměřice, přerušena spácháním další trestné činnosti jak výše uvedeno". S tímto výkladem § 67 odst. 3 písm. b) však stěžovatel nesouhlasí. Tvrdí, že k tomu, aby bylo možné uvažovat o přerušení trestního stíhání, nepostačuje pouhý fakt, že je mu pro tento další trestný čin sděleno obvinění, ale musel by být uznán pravomocně vinným z tohoto trestného činu. To je podle jeho názoru zřejmé již z dikce obou důvodů přerušení trestního stíhání. K němu dochází buď "sdělením obvinění" nebo "spáchá-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový". Je zjevné, že pokud by zákonodárce chtěl vázat i v druhém případě přerušení běhu promlčecí doby na pouhé obvinění, pak by formulace zněla stejně jako v případě prvém, totiž že se trestní stíhání přerušuje sdělením obvinění pro jiný trestný čin, který měl být spáchán v době promlčecí lhůty.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že tato směřuje proti dvěma rozhodnutím o prodloužení vazby. Považuje za nesporné, že obě tato rozhodnutí byla vydána na základě rozhodnutí o vazbě, a to pak v kontextu se zahájeným trestním stíháním. Je-li však toto trestní stíhání protiprávní, pak je podle něj logicky protiprávní i rozhodnutí o vzetí do vazby a všechna další rozhodnutí z toho vycházející. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právem každého, aby jeho věc byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. V dané věci orgány činné v trestním řízení ještě před zahájením trestního stíhání mohly mít k dispozici všechny listinné podklady, související s jednotlivými úvěry anebo v horším případě jim muselo být zřejmé, že tyto podklady již neexistují. banku spravuje správce konkurzní podstaty a pro policejní orgány jistě nebylo problémem si všechny potřebné podklady vyžádat a zjistit, zda existují či nikoliv. Za této situace pak muselo být orgánům činným v trestním řízení jasno, jaký okruh osob by měl být vyslýchán, pokud jde o existenci úvěrů a okolnosti, za nichž byly poskytovány. Již v den zahájení trestního stíhání mohla být podána žádost o zbavení povinnosti mlčenlivosti v případech těch svědků, kteří byli vázání bankovním tajemstvím. Jak však lze zjistit z dopisu Krajského státního zastupitelství ze dne 12. 5. 1999, teprve po třech měsících od zahájení trestního stíhání byly vyžadovány materiály a zbavení mlčenlivosti. Přitom většina těchto podkladů měla být shromážděna ještě před zahájením trestního stíhání, neboť bez nich nebylo v podstatě možné zjistit osobní vztahy a tedy ani osobní odpovědnost za jednání banky v případě poskytování úvěrů. V předmětné věci, jak dále uvádí stěžovatel, mohlo objasnění okolností, za nichž došlo k uzavření předmětných úvěrových smluv, být realizováno ve lhůtě podstatně kratší, než je lhůta stávající včetně jejího prodloužení do února 2000.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal písemná vyjádření od účastníků a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že své stanovisko k věci i právní názor vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení a nehodlá na tomto nic měnit. Námitky obviněného směřují především proti postupu ve vyšetřování, do něhož soud při rozhodování o vazbě nemůže zasahovat, neboť posuzuje pouze splnění zákonem stanovených podmínek ustanovení § 67 odst. 2 trestního řádu. Ty jsou pode jeho názoru splněny. Posuzovat pak může to, zda ve věci nejsou nedůvodné průtahy ve vyšetřování, ty však zjištěny nebyly. Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že se jedná o velmi rozsáhlou majetkovou činnost, kterou nepáchal obviněný Ing. Š. sám. V době rozhodování o prodloužení vazby nebylo možné přípravné řízení dokončit. Trestná činnost je postupně dokumentována a nelze stanovit přesný okruh svědků. K tomu dochází průběžně v souvislosti s výsledky dokazování. V té době nebyli někteří svědci vyslechnuti proto, že nebyli zproštěni mlčenlivosti a jejich výslechy by měly být provedeny v nejbližší době. Stejná situace je i ohledně listinných důkazů, které se zajišťují postupně. Jsou sdělována další obvinění a ze všech těchto důvodů nebylo možné vyšetřování ve lhůtě šesti měsíců ukončit. Rovněž vazební důvody v době rozhodování o prodloužení vazby trvaly. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem zopakovalo, že trestní stíhání je důvodné. Vyšetřování probíhá standardně, ač je třeba upozornit, že je velmi náročné na vyhodnocování důkazů. Rovněž je velmi zdlouhavá spolupráce s bankami a s ČNB, když někteří úředníci banky museli být státním zastupitelstvím důrazně upozorněni na možnost uložení pořádkových pokut. Obsah vyšetřovacího spisu dokládá, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem se nezakládají na pravdě. Obviněný hojně využívá svých práv, a to i podáváním stížností na státního zástupce, které jsou obratem vyřizovány. Námitka ohledně promlčení trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) a b) trestního zákona byla již řešena Vrchním státním zastupitelstvím v Praze.


II.

Ústavní soud na základě zjištěných skutečností konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Hlavní námitkou stěžovatele jsou nedostatky ve sdělení obvinění, které vůči stěžovateli vznesl vyšetřovatel Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem. Ve sdělení obvinění ze dne 23. 2. 1999 vyšetřovatel uvedl, že "na podkladě dosud zjištěných skutečností je odůvodněn závěr, že v době od začátku měsíce srpna roku 1993 do konce roku 1995 jste umožnil V. P. uzavřít v Universal bance v Ústí nad Labem řadu úvěrů s různými smyšlenými podnikatelskými záměry jak na jeho osobu tak i na osoby další, přičemž tyto další osoby buď o existenci úvěrů nevěděly vůbec, nebo byly mylně informovány jak o účelech úvěrů, tak případně i o jejich splácení. V některých případech pak v rozporu s účelem úvěrů deklarovaným v úvěrových smlouvách byly výnosy z těchto úvěrů spláceny vždy úvěry předcházející, případně byly úvěry spláceny i úvěry v jiných bankách. Zajištění uvedených úvěrů pak bylo zčásti provedeno nemovitostí (objekt zámku F.v Š. okr. Sokolov), a to jednak v době, kdy ještě k uvedenému objektu nebyla Katastrálním úřadem v Sokolově registrována zástavní smlouva, a dále v době, kdy již nemovitost nebyla ve vlastnictví V. P. Jednáním Vaším a V. P., který je pro tuto trestnou činnost rovněž stíhán, byla v důsledku nesplacení některých úvěrů způsobena Universal bance, a. s., v Ústí nad Labem škoda ve výši minimálně 139 mil. Kč". V další části obvinění pak jsou popsány jednotlivé úvěry, které Universal banka, a. s., poskytla.

K otázce náležitostí sděleného obvinění je třeba uvést, že zahájení trestního stíhání je procesním institutem, který odděluje předprocesní, převážně operativně pátrací stádium, od stádia procesního. Vzhledem k tomu, že dokazování podle § 89 a násl. trestního řádu s výjimkou neodkladných a neopakovatelných úkonů může vyšetřovatel provádět až po zahájení trestního stíhání, je pro sdělení obvinění dostačující, "nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba" (§ 160 odst. 1 trestního řádu). Náležitosti záznamu o sdělení obvinění jsou uvedeny v § 160 odst. 1 trestního řádu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že k závěru o spáchání trestného činu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn. V daném případě má Ústavní soud za to, že po obsahové stránce sdělení obvinění odpovídá zákonným podmínkám a že na základě takto sděleného obvinění mohly soudy rozhodovat o uvalení vazby na stěžovatele. Z popisu skutku lze pak dovodit všechny znaky trestného činu, pro nějž je stěžovatel trestně stíhán. Uvedené se týká i subjektivní stránky trestného činu. Je pravdou, že se jedná o úmyslný trestný čin, jehož subjektivní stránka, tedy zavinění, musí být patrná již ze sdělení obvinění. To ovšem neznamená, že již ve sdělení obvinění musí být uvedeny vyčerpávajícím způsobem všechny okolnosti, týkající se úmyslu obviněného, které mohou být dostatečně prokázány až v průběhu přípravného řízení nebo dokonce v řízení před soudem. Ke sdělení obvinění je nutné, aby v době zahájení trestního stíhání existovaly základní okolnosti nasvědčující tomu, že osoba obviněná spáchala úmyslný trestný čin. Tyto základní okolnosti lze ze sděleného obvinění dovodit. Ohledně absence subjektivní stránky vzneseného obvinění vychází stěžovatel pouze z formulace vzneseného obvinění, kde vyšetřovatel použil slovo "umožnil" jako z jediného výrazu pro označení subjektivní stránky jednání. Je možné si představit, že vyšetřovatel mohl použít i jiného a výstižnějšího výrazu pro jednání obviněného Ing. Š.. Avšak z kontextu celého sděleného obvinění a z okolností páchané trestné činnosti i subjektivní stránka trestného činu vyplývá. Ze strany obviněného se totiž jednalo o neobvykle vstřícné, opakované a dlouhodobé jednání vůči dlužníkovi s následnou škodou ve výši 139 mil. Kč (celkem 13 případů). Úvěrové smlouvy byly uzavírány za podmínek neodpovídajících realitě (např. zajištění zámkem F.). Je proto vyloučeno, aby stěžovatel jako ekonomicky vzdělaná osoba v odpovědné funkci Universal banky, a. s., si nebyl těchto okolností vědom, když k nim dával z titulu své funkce v Universal bance, a. s., souhlas. Souhrn těchto okolností podle názoru Ústavního soudu postačuje k naplnění podmínek ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, pokud jde o subjektivní stránku trestného činu. Dále je pak nepochybně věcí orgánů činných v trestním řízení, aby v průběhu trestního řízení opatřily dostatek důkazů, které by vinu obviněného v řízení před soudem dostatečně prokázaly a zjistily v nezbytném rozsahu skutkový stav věci potřebný pro meritorní rozhodnutí. Teprve po shromáždění důkazního materiálu v přípravném řízení bude možno usuzovat, zda v daném případě šlo o úmysl přímý či nepřímý, jaký byl motiv jednání obviněného apod.

Je všeobecně známo, že vyšetřování úvěrových podvodů je neobvykle náročné jak na odborné znalosti orgánů činných v trestním řízení, které vyšetřování vedou, tak na dobu potřebnou k objasnění všech okolností trestného činu. Proto Ústavní soud nepovažuje dobu přípravného řízení již s ohledem na problémy popsané krajským státním zastupitelstvím za nepřiměřeně dlouhou.
Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z některého nebo i více následků uvedených v § 67 trestního řádu. Přitom však nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se některý z těchto následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný např. uprchne, nebo se bude skrývat, nebo bude působit na svědky apod., protože by se v praxi zpravidla již nepodařilo takovému jednání zabránit. Zásadně je však třeba hodnotit všechny skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vazbě, tedy jak skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených v § 67 písm. a) až c), tak i skutečnosti svědčící proti takovému závěru, přičemž tato jejich hodnocení je nutno vtělit do odůvodnění rozhodnutí. Podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci byly výše uvedené principy rozhodování o vazbě dodrženy. V obou napadených usneseních o vzetí stěžovatele do vazby jsou vyloženy konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly obavu z možných následků uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu. Těmito konkrétními skutečnostmi v daném případě je rozšíření obvinění o další skutky u všech tří obviněných v průběhu vyšetřování a probíhající výslechy svědků. Informace z bank, vyžadované orgány činnými v trestním řízení, nejsou úplné a k zprošťování mlčenlivosti pracovníků bank dochází velmi zdlouhavě, v důsledku čehož nemohli být v době do prodloužení trvání vazby vyslechnuti všichni svědci. V usnesení o prodloužení vazby potom soud dále uvádí, že hrozí obava, že by se po propuštění z vazby všichni tři obvinění domlouvali, jak nadále ve věci vypovídat a že by z jejich strany mohlo dojít k ovlivňování svědků, kteří dosud nebyli vyslechnuti. Tato obava je i podle názoru Ústavního soudu reálná, neboť řada svědků byla spolupracovníky obviněného a nelze vyloučit jeho kontakty s nimi.

V otázce promlčení trestního stíhání pro trestný čin podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) a b) trestního zákona lze přijmout názor okresního i krajského státního zastupitelství. Právě případy obdobné uvedenému případu Ing. Š. má totiž na paměti ustanovení § 67 odst. 3 písm. b) trestního zákona. Nelze tak přijmout výklad stěžovatele, podle něhož musí jít již o pravomocné odsouzení pro nový trestný čin spáchaný v promlčecí době. Pokud by zákonodárce předpokládal pravomocné odsouzení pro trestný čin, použil by jistě v § 67 odst. 3 písm. b) adekvátní výraz, nikoli výraz "spáchá-li", který vyjadřuje skutečnost, že trestný čin byl v promlčecí době fakticky spáchán, nikoli že za něj byl pachatel již pravomocně odsouzen. Novým trestným činem, který má na mysli cit. ustanovení a který přerušuje promlčení trestního stíhání, je jakýkoliv další trestný čin, spáchaný v průběhu promlčecí doby. Nový trestný čin je spáchaný v promlčecí době, jestliže do této doby spadá alespoň část jednání, které je znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Je samozřejmé, že pokud v průběhu trestního řízení dojdou orgány činné v trestním řízení k závěru, že obviněný nový trestný čin v promlčecí době nespáchal, bude trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) promlčeno a bude muset být zastaveno z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí jakož i důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl. S ohledem na výsledek řízení před Ústavním soudem pak nebylo již nutné upozorňovat stěžovatele a jeho právního zástupce na nedostatek v plné moci (substituční doložka).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 8. června 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 511/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies