II. ÚS 295/2000

14. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. L. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2000, č. j. 51 Co 490/99-136, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 1999, č. j. 27 C 311/95-112, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel v odůvodnění stížnosti proti v záhlaví usnesení uvedeným rozsudkům obecných soudů uvádí, že rozsudkem soudu prvého stupně byla zamítnuta jeho žaloba proti Ing. P. Š. o zaplacení částky 276.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu potvrdil, když současně změnil výši přiznaných nákladů řízení.

Stěžovatel tvrdí, že v průběhu pravomocně skončeného řízení věrohodně prokázal, že před vloupáním do vydavatelství žalovaného Ing. P. Š. předal jmenovanému 46 kusů vlastních diapozitivů. Tyto diapozitivy zůstaly i nadále ve vlastnictví stěžovatele, neboť k jejich zaplacení žalovaným docházelo až v souvislosti s jejich využitím při obchodních aktivitách Ing. Š. Oba obecné soudy však dospěly k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat předání předmětných diapozitivů žalovanému a nelze tudíž dovodit vznik jím vyčíslené škody. S tímto skutkovým zjištěním stěžovatel nesouhlasí a zdůrazňuje, že tyto závěry obecných soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. V tomto směru navrhovatel poukazuje na obsah protokolu, sepsaného s žalovaným orgány Policie ČR dne 6. 3. 1993 v souvislosti s vloupáním do jeho vydavatelství a na údaje poskytnuté žalovaným České pojišťovně při hlášení pojistné události, jakož i na výpovědi svědkyň - zaměstnankyň žalovaného, které údajně tvrzení stěžovatele nepřímo potvrdily. Potvrzení svých názorů vidí navrhovatel rovněž ve snaze žalovaného, respektive jeho právního zástupce, na mimosoudní vypořádání sporu, nabídnutím částky 35. 000,- Kč jako odškodnění.

Podle názoru navrhovatele, pokud oba obecné soudy nepřihlédly k popsaným skutečnostem, jež údajně tvoří uzavřený okruh důkazních prostředků, a nepovažovaly tyto důkazy za natolik přesvědčivé a věrohodné k prokázání tvrzení stěžovatele, jde údajně o zřejmé porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že ve věci odvolání stěžovatele (dříve žalobce) proti rozsudku soudu prvého stupně o zaplacení částky 276.000,- Kč s příslušenstvím rozhodl tento soud tak, že výrok obvodního soudu ve věci samé potvrdil, část výroku o nákladech řízení však změnil, když určil jejich výši částkou 47.485,- Kč, v ostatním jej pak potvrdil.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval výsledky dokazování, provedené soudem prvého stupně, který při hodnocení těchto důkazů dospěl k závěru, že bylo věcí žalobce, aby v rámci řízení navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovanému předal 46 kusů konkrétních diapozitivů a že mu žalovaný tyto předměty nevrátil, a že v příčinné souvislosti s porušením této právní povinnosti žalovaným mu vznikla škoda v požadované výši.

Stěžovatel však k prokázání svých tvrzení nepředložil žádný listinný důkaz, prokazující předání 46 kusů předmětných diapozitivů žalovanému. Pouze fakturou z června r. 1992 dokládal, že účtoval za blíže nespecifikovaných 46 kusů diapozitivů žalovanému částku 92.000,- Kč. Jako další důkaz navrhoval stěžovatel protokol, sepsaný orgány Policie ČR, po vloupání do vydavatelství žalovaného, kde byla m.j. uvedena ztráta 48 kusů diapozitivů pocházejících od stěžovatele v ceně 74.000,- Kč, jež však byly ve vlastnictví žalovaného. Ve smyslu tvrzení stěžovatele provedl soud rovněž důkaz spisem pojišťovny, která likvidovala pojistnou událost a z protokolu o likvidaci škody bylo zjištěno, že odcizené diapozitivy byly rozděleny na vlastní diapozitivy Ing. Š. a zapůjčené, když ani v jedné skupině nebyly specifikovány diapozitivy uváděné stěžovatelem.

Odvolací soud souhlasil s právním posouzením věci, provedené soudem prvého stupně ve smyslu ustanovení § 420 o. z., jako obecnou odpovědnost za škodu, když současně zdůraznil, že se nejedná o případ na něž dopadá ustanovení § 237 o. z., ve znění platném do 31. 12. 1991 a § 421 o. z. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť stěžovatel v řízení netvrdil, že by mezi účastníky v souvislosti s předáním diapozitivů byl uzavřen nějaký závazkový vztah.

Městský soud zdůraznil především skutečnost, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by došlo k předání diapozitivů mezi stěžovatelem a žalovaným, a to přesto, že důkazní břemeno v této věci leželo na stěžovateli, takže za této situace již nebylo nutné se zabývat otázkou zavinění, resp. porušení právní povinnosti žalovaným a výší škody, neboť nebyl prokázán vznik škody. Jestliže tedy stěžovatel založil odvolací důvody, m. j. též na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, v době, kdy účastníci řízení nenavrhovali provedení dalších důkazů, nelze tuto skutečnost hodnotit jinak než jako důvod k zamítnutí žaloby z důvodu neunesení důkazního břemene stěžovatelem.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že navrhovatel považuje Ústavní soud "za další odvolací instanci" v systému soudnictví ČR, neboť námitky o které opřel ústavní stížnost, byly již předmětem odvolacího řízení před Městským soudem v Praze.

Tento soud se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, když důkazy provedené v řízení hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech i s ohledem na další okolnosti, zjištěné v průběhu řízení (§ 132 o. s. ř. ). Jak soud odvolací, tak i soud první instance, pečlivě vysvětlily z jakých aspektů posuzovaly věrohodnost jednotlivých důkazů či nevzaly za prokázané konkrétní skutečnosti tvrzené stěžovatelem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že navrhovatel nenapadá ve svém podání oba soudy za to, že by odmítly provést některý z jím navržených důkazů, ale vytýká jim údajné zneužití citované zásady volného hodnocení důkazů, jež podle jeho názoru obecné soudy použily k vyvození vadných skutkových i právních závěrů, jež však údajně neměly oporu v provedeném dokazování a které tak ve svých důsledcích znamenají porušení povinnosti chránit práva a respektovat zákonné normy. Tímto jednáním tak došlo údajně i k porušení základních atributů spravedlivého procesu.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že tomuto soudu nepřísluší zasahovat do činnosti nezávislého a nestranného soudu novým "přehodnocováním důkazů" v případě, že obecné soudy ve svém rozhodování respektují hranice dané jim m. j. citovaným ustanovením § 132 o. s. ř., a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením Ústavní soud neztotožňoval (viz nález sp. zn. III.ÚS 23/93).

V projednávaném případě Ústavní soud nezjistil vybočení obecných soudů z kautel citovaného procesního ustanovení a nemohl proto souhlasit s názorem stěžovatele o porušení citovaných článků Ústavy. Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodné tvrzení navrhovatele o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který každému zaručuje domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu .... Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozsudků však rozhodně nevyplývá, že by navrhovateli bylo jakkoli bráněno při uplatňování jeho práva u obecných soudů. Stěžovatel sice namítal i údajné porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, vzhledem k tomu, že blíže nespecifikoval v čem bylo shora označenými soudy toto právo porušeno, nelze v této souvislosti dovodit i porušení práva na to, aby věc navrhovatele byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

V tomto směru je nucen Ústavní soud konstatovat, že odkaz stěžovatele na porušení čl. 38 odst. 2 věta první Listiny je s ohledem na tento procesní nedostatek v řízení o ústavní stížnosti jen ryze formální a nekonkrétní námitkou.

Sporné řízení je mimo modifikovanou zásadu materiální pravdy ovládáno především zásadou projednací, když výklad této zásady směřuje k povinnosti tvrzení a k důkazní povinnosti účastníka řízení. Ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 věta prvá o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Pokud účastníci takové důkazy neoznačí, je nucen soud rozhodovat na základě provedených důkazů a z nich vyvodit i příslušné skutkové a právní závěry. Výsledný skutkový stav věci je tedy odrazem procesní aktivity účastníků řízení. Jinak řečeno, nedostatečně prokázaná tvrzení žalobce ( za situace, kdy soud nepovažoval důkazy za jednoznačné a věrohodné) měla za následek zamítavý výrok rozhodnutí soudu. V tomto směru však nelze považovat činnost obecných soudů za protiústavní.

Ústavní soud při zhodnocení všech důsledků, vyplývajících z obsahu ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jí proto odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS


V Brně dne 14. června 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 295/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies