II. ÚS 35/99

14. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti podané B. a F. M., zastoupenými JUDr. J. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 1998, čj. 22 Ca 90/98-19, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu v zákonné lhůtě, se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedeného soudního rozsudku a vrácení věci soudu k novému projednání a rozhodnutí. Tvrdí, že postupem Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé v podání, jímž 21. 7. 1992 uplatnili u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí "podle ust. § 9 zák. č. 229/1991 Sb...", uvádějí, že jejich děd, pan F. P., nar. 1893, zemřelý 1976, vlastnil zejména též ideální polovinu parcely č. 790, zapsané ve vložce č. 625 pozemkové knihy pro kat. úz. S., okres Karviná. Tento jeho majetek přešel na stát, podle tvrzení stěžovatelů, "na základě potvrzení finančního odboru ONV v Karviné ze dne 6. 2. 1961".

Okresní úřad Karviná, pozemkový úřad však dne 3. 2. 1998, pod čj. PÚ-1433/R-567.2/92-Ha, rozhodl podle ust. § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. tak, že se stěžovatelům nevydává "polovina původního pozemku p. č. 790 - role o výměře 1,0089 ha, který je nyní sloučen do pozemku p. č. 788 v katastrálním území S., obec Karviná".

V odůvodnění svého rozhodnutí vychází pozemkový úřad z toho, že případ přísluší posuzovat podle zák. č. 243/1992 Sb., když jde o majetek, který původní vlastník ztratil podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Pozemkový úřad zejména též uvádí, že výše uvedená id. polovina pozemku "byla konfiskována podle § 1 odst. 4 dekretu... výměrem Okresního národního výboru ve Fryštátě ze dne 6. 1. 1947, čj. VIII/a-2566/47". Dále se v odůvodnění uvádí, že původní vlastník podal žádost "o vystavení osvědčení o národní spolehlivosti dle § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb....", která byla 28. 2. 1946 zamítnuta. Okresní úřad - okresní pozemkový úřad - rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že pan F. P. byl potrestán podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti. Stalo se tak rozhodnutím Okresního národního výboru ve Fryštátě ze dne 3. 3. 1947, č. III-9/2454/46.

Na podporu výroku svého rozhodnutí pozemkový úřad dodává, že pan F. P. byl odsouzen rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 1946, čj. 661/46... "podle § 11 retribučního zákona... k propadnutí majetku...".

Správní orgán z výše uvedeného dovozuje, že nebyla u původního vlastníka splněna podmínka neprovinění se proti československému státu, jako podmínka vydání nemovitosti.

Krajský soud v Ostravě dne 18. 11. 1998 rozsudkem vydaným pod čj. 22 Ca 90/98-19, rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil.

V ústavní stížnosti se stěžovatelé zabývají otázkou, zda jsou naplněny podmínky pro vydání z hlediska zákona č. 243/1992 Sb. (Tedy z hlediska právního předpisu, který je vůči zákonu č. 229/1991 Sb., uváděnému v uplatnění nároku, zákonem speciálním.) Ohrazují se primárně proti posouzení jednání původního vlastníka F. P. jako provinění proti československému státu. Poukazují na to, že udavačství, za něž byl odsouzen Mimořádným lidovým soudem, nebylo v dekretu č. 16/1945 Sb. zařazeno mezi "zločiny proti státu".

Podpůrně, pro případ, že by přece šlo o provinění proti státu i v případě udavačství, jdou ve svých závěrech dále a tvrdí, že rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 10. 1946 byl nezákonný. Je tvrzeno zejména mylné hodnocení důkazů, křivé svědectví, dále to, že L. S., jenž měl být podle rozsudku F. P. udán, žádal (rovněž) o uvedení do tzv. Volksliste, tedy národnostní listiny, že byl považován za občana Říše, a již proto prý nemělo být jednání p. F. P. kvalifikováno jako udavačství podle ust. § 11 dekretu č. 16/1945 Sb.

Ústavní soud si vyžádal a přezkoumal spis okresního pozemkového úřadu a spis krajského soudu. Vycházeje z důvodů, pro něž je rozhodnutí krajského soudu napadáno, zabýval se zejména též okolnostmi souvisejícími s rozsudkem podle dekretu č. 16/1945 Sb. Dospěl pak, přezkoumav otázku provinění proti československému státu, k závěru, že dekret č. 16/1945 Sb. jako celek, nikoli snad jen jeho jednotlivá ustanovení, sloužil k ochraně československého státu. To se podává i z preambule dekretu. Křivé svědectví je tvrzeno, ale není prokázáno. Písemná prohlášení Š. V. a L. H. nemohou být za relevantní důkazy pokládána. K. N. s praktickou jistotou nemohl vyloučit, že by jiný subjekt, zejm. též F. P., něco učinil. To se podává z povahy tzv. negativních tvrzení (důkazů). Okolnost, zda L.S., proti němuž udání směřovalo, byl či nebyl československým občanem, se soudu nejeví jako rozhodná. Třeba konstatovat, že skutkovou podstatu ustanovení § 11 dekretu bylo možno naplnit nejen udáním "československého občana", za což hrozil, za další podmínky, trest přísnější, nýbrž i udáním "jiného". Je třeba rovněž připomenout, že pro řízení před mimořádnými lidovými soudy platily zásady jako pro řízení stanné, byť modifikované ust. §§ 26-31 dekretu.

V rámci řízení bylo též Ústavním soudem zjištěno, že pan F. P. nejen zažádal o zanesení do tzv. Volksliste, jak sám dne 8. 9. 1945 napsal do žádosti o osvědčení národní spolehlivosti, ale, že byl rovněž členem SA. Neuvedl, že by byl k těmto krokům donucen nátlakem, nýbrž učinil tak, jak napsal, proto, že "uposlechl výzvy". Proto také, jak Ústavní soud zjistil, nedošlo k vystavení osvědčení o národní spolehlivosti dle § 1 odst. 4 dekretu 33/45 Sb....", o něž F. P. žádal (jak zmíněno již shora). Ústavní soud zastává názor, že u osoby uvedené v ust. § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., pokud by se na ni mělo pohlížet tak, že se "neprovinila proti československému státu", by bylo třeba, příkladmo, také toho, aby nepodepsala národnostní listinu, aby nebyla členem SA apod. Negativní taxativní výčet není dobře možný. (Jinak řečeno, k provinění - § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. a contrario - není třeba toho, aby bylo prokázáno, že osoba byla odsouzena za trestný čin podle dekretu č. 16/1945 Sb.).

Ústavní soud není obecným soudem a rozhodnutí obecného soudu zruší jen tehdy, jestliže zjistí, že bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ke zrušení rozhodnutí přikročí zejména, je-li příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Takový nesoulad v tomto případě Ústavní soud neshledal. Proto byla ústavní stížnost, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněná, odmítnuta.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 14. června 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 35/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies