II. ÚS 314/97 - K restitučním titulům podle § 6 odst. 1 písm. m) a r) zákona č. 229/1991 Sb.

14. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Ústavní soud považuje za nutné upozornit na skutečnost, že
pro uplatnění ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě
nestanoví jako podmínku skutečnost, že u navrhovatele šlo o přímou
souvislost s jeho demokraticky motivovaným politickým
a společenským jednáním a občanským postupem, jak ji pozemkový
úřad zmiňuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Takovou
podmínku zákon o půdě nestanoví. Účelem zákona je v tomto směru
zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo
v rozhodném období vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku,
a to v řízení, jehož účelem je řádné posouzení naplnění podmínek
v zákoně výslovně stanovených.

Ústavní soud nemůže akceptovat právní argumentaci krajského
soudu, řešící vztah ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) a téhož
ustanovení písm. r), kdy soud dovodil, že pokud jde o vyvlastnění,
zákon připustil restituci pouze tehdy, pokud šlo o vyvlastnění za
podmínek, které stanovil v ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) a n)
a v případech, že tyto podmínky nejsou splněny, vrácení
nemovitostí v restitučním řízení není možné, neboť případ již není
možné podřadit pod jiný restituční titul. V této otázce zastává
Ústavní soud názor, který odpovídá účelu uvedeného restitučního
zákona a znění jeho ustanovení § 6 odst. 1, že v jednotlivých
konkrétních situacích může dojít k tomu, že i přes existenci
jmenovitého specifického titulu, v daném případě rozhodnutí
o vyvlastnění, lze dojít v průběhu restitučního procesu k závěru,
že ztráta majetku, který byl předmětem vyvlastnění, se udála
v podmínkách naplňujících znak perzekuce či postupu porušujícího
obecně uznávaná lidská práva a svobody.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20.06.2000 sp. zn. II. ÚS 314/97)

Text judikátu

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě o v právní věci
ústavní stížnosti J. D., jako účastníka, zastoupeného JUDr. J. P.,
advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
17.6.1997, č.j. 44 Ca 282/96-32 a rozhodnutí Okresního úřadu Kutná
Hora, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19.11.1996, č.j.
PÚ/703/91, za účasti S., a.s., a Pozemkového fondu ČR, územní
pracoviště Kutná Hora, jako vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.6.1997, č.j. 44 Ca
282/96-32, a rozhodnutí Okresního úřadu Kutná Hora, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 19.11.1996, č.j. PÚ/703/91, se zrušují.


Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora
uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Okresního úřadu
Kutná Hora, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkového
úřadu"), stěžovatel uvádí, že oba uvedené orgány svými
rozhodnutími porušily jeho základní právo na soudní ochranu
zaručené čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces podle čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť
nejde o rozhodnutí spravedlivé ve smyslu citovaného ustanovení,
když právní názor, který zaujaly, zejména pak krajský soud,
neodpovídá smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
"zákon o půdě"), ve znění pozdějších změn a doplnění.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu pozemkového úřadu,
č.j. OPÚ 703/91, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti
případu. Stěžovatel svým podáním k pozemkovému úřadu uplatnil
nárok na vydání části pozemku č. dle PK 355 o výměře 3254 m, která
přešla do vlastnictví státu z jeho vlastnictví, a to rozhodnutím
odboru výstavby ONV Kutná Hora ze dne 26.11.1970, č.j. Výst.
3849/70, kterým byl předmětný pozemek vyvlastněn ve prospěch
n.p., Konstruktiva Praha, pro rozšíření stavby rekreačního
střediska. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno
rozhodnutím Ústavu územního plánování a architektury Středočeského
KNV ze dne 24.5.1971, č.j. ÚPA/330-2215/1971. Dne 26.8.1993
stěžovatel doplnil svůj nárok o důvod podle § 6 odst. 1 písm. r)
zákona o půdě, když zmenšení výměry jeho pozemků mělo za následek,
že zbylá plocha již nestačila pro jeho obživu jako soukromě
hospodařícího rolníka, a tak bylo jeho hospodářství zlikvidováno.

Pozemkový úřad o uplatněném nároku rozhodl dne 19.11.1996
ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že stěžovatel není
vlastníkem pozemků v kat. území K. 18 m. Své rozhodnutí pozemkový
úřad opřel o tvrzení, že pozemek byl vyvlastněn za náhradu
v souladu se stavební dokumentací, následně byl zastavěn a trvale
slouží účelu, pro který byl vyvlastněn. Pozemek byl ke dni
1.11.1990 převeden na S., a.s. Praha. Stěžovatelem předložené
správní akty a dopisy z doby soukromého hospodaření a písemné
výpovědi tří svědků pozemkový úřad zhodnotil tak, že sice svědčí
o problémech soukromě hospodařícího rolníka v době "budování
socialismu", ale neshledal v nich doložení vazby na vyvlastnění
pozemku. Jako další argument uvedl pozemkový úřad, že žadatelovo
hospodářství mělo celkem 3,99 ha zemědělských pozemků
a vyvlastněno bylo 3254 magrave. Dále pozemkový úřad poukázal na to, že
vyvlastnění je právním institutem, zakotveným v platném právu
České republiky, včetně Listiny základních práv a svobod,
a umožňuje i v dnešní době z důvodu uskutečnění staveb pozemky
vyvlastnit. Z toho pozemkový úřad dovodil, že nejsou naplněny
podmínky pro vydání pozemku, stanovené v § 6 odst. 1 zákona
o půdě.

V opravném prostředku shora citovanému rozhodnutí stěžovatel
vytkl, že spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, do jisté
míry bylo založeno na skutkových zjištěních, která jsou v rozporu
s obsahem spisu a částečně vycházelo z nedostatečných skutkových
zjištění. Nesprávný byl závěr správního orgánu o tom, že nešlo
o politickou perzekuci či postup porušující obecně uznávaná lidská
práva, když veřejný zájem na vyvlastnění pozemků a rozšíření
rekreačního střediska dán nebyl, a toto bylo pouze záminkou
k likvidaci jedné z posledních soukromě hospodařících osob na
okrese, ke které skutečně došlo, což bylo součástí politiky
"normalizace" na počátku 70. let. Vyvlastněná část pozemků byla
vybrána takovým způsobem, aby bylo fakticky znemožněno účelné
využívání zbývající části pozemku. Proto také byl stěžovatel po
vyvlastnění fakticky nucen činnost soukromého rolníka ukončit
a následně došlo i právně k likvidaci jeho hospodářství. Na tuto
skutečnost stěžovatel upozorňoval již v průběhu vyvlastňovacího
řízení. K argumentaci pozemkového úřadu ohledně existence
institutu vyvlastnění v současném právním řádu stěžovatel namítl,
že jde o srovnání nesrovnatelného, když v současnosti je
vyvlastnění možné pouze v těch případech, kdy je dán veřejný
zájem, zatímco v jeho případě šlo o vyvlastnění výlučně v zájmu
vlastníka sousedícího rekreačního objektu, který měl zájem tento
objekt rozšířit, což je nutno považovat za zájem výlučně soukromý.
Další nesprávnost spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutí
vychází z předpokladu, že odňaté pozemky jsou zastavěny a slouží
trvale k účelu, pro který došlo k vyvlastnění. To je však
v rozporu s podklady katastru nemovitostí, ze kterých vyplývá, že
z vyvlastněných nemovitostí výměra 3110 m2 je nadále vedena jako
pastvina, a pouze zbývající část, je vedena jako zastavěná plocha,
když ovšem uvedené stavby jsou chaty, které nejsou spojeny se zemí
pevným základem, a jde tudíž o stavby movité a dále jednoduché,
které nebrání vydání nemovitostí.


O opravném prostředku stěžovatele rozhodoval Krajský soud
v Praze, který napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Krajský soud provedl zjištění ze spisu pozemkového úřadu,
potvrzující údaje uváděné stěžovatelem a konstatoval, že pozemek
byl k žádosti n.p. Konstruktiva určen územním rozhodnutím
o umístění stavby ze dne 29.4.1969 pro rozšíření stávajícího
rekreačního střediska uvedeného národního podniku, které svou
kapacitou a vybavením již nevyhovovalo požadavkům na ně kladeným.
Stěžovatel odmítl uzavřít kupní smlouvu na předmětný pozemek
s tím, že je soukromě hospodařící rolník a pozemek obhospodařuje,
avšak rozhodnutím ze dne 26.11.1970 byl pozemek stěžovateli
vyvlastněn, což bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu.
Stěžovatel v soudním řízení uvedl, že vyvlastněním části jeho
pozemků mu byl prakticky znemožněn přístup na zbylou část.
Pozemek, který mu zůstal, byl takového tvaru, že obdělávat nešel.
Ostatní pozemky mu byly vyměněny státním statkem za pozemky
okrajové, které byly ve špatném stavu, na břehu řeky, byly mu
měněny téměř každé 3 roky. Proto musel soukromého hospodaření ve
svých 47 letech zanechat a živit se jiným způsobem. S vyplacením
náhrady za vyvlastněný pozemek nesouhlasil, nedostavil se na výzvu
notáře, peníze nepřevzal a ty propadly státu.


Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že
v dané věci není dán restituční titul podle zákona o půdě.
Vlastnictví k žádané části pozemku přešlo na stát vyvlastněním,
a proto je třeba zkoumat naplnění restitučních titulů podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) a n), což jsou dva restituční
tituly pro případy, kdy došlo k přechodu vlastnictví vyvlastněním.
Stěžovatel neprokázal splnění žádné ze zde uvedených podmínek.
Vyvlastněná nemovitost existuje a trvale slouží účelu, pro který
byla vyvlastněna. Vedlejší účastník ji neustále využívá
k rekreačním účelům, nemovitost nebyla vyvlastněna bez náhrady,
když náhrada byla složena do notářské úschovy a stěžovatel si ji
nevyzvedl. Krajský soud pak příslušná ustanovení zákona o půdě
vykládá tak, že když nebyla splněna některá z podmínek, které
zákon o půdě přesně vyjmenoval a není možno prokázat žádnou
z těchto zákonem vyjmenovaných podmínek, nelze na přechod
vlastnictví vyvlastněním aplikovat jiný ze zákonem vyjmenovaných
restitučních důvodů, neboli nelze vyvlastnění jako způsob přechodu
vlastnictví, kdy bylo vyvlastněno za náhradu a existující
nemovitost trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna,
podřadit pod jiný restituční titul a prokazovat splnění podmínek
stanovených zákonem pro tyto jiné převody vlastnictví. Pokud jde
o vyvlastnění, zákon připustil restituci pouze tehdy, pokud šlo
o vyvlastnění za podmínek, které stanovil v ustanovení § 6 odst.
1 písm. m) a n). V případech, že tyto podmínky nejsou splněny,
vrácení nemovitostí v restitučním řízení není možné.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel ve vztahu k oběma shora
citovaným rozhodnutím uvádí, že právo na spravedlivý proces bylo
v jeho věci porušeno v několika směrech. Předně se pozemkový úřad
nedostatečně zabýval zjištěním existence restitučního důvodu podle
§ 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, a to zejména z toho hlediska,
zda nemovitost trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna,
když tímto účelem mělo být rozšíření stavby rekreačního střediska,
když zastavěná plocha chat tvoří v souhrnu pouhých 144 m2
z celkové vyvlastněné plochy, a části parcel, a o celkové výměře
23110 m, jsou nezastavěny a označeny jako pastvina.

Dále se podle názoru stěžovatele pozemkový úřad zcela
nedostatečně zabýval uplatněným restitučním důvodem podle § 6
odst. 1 písm. r) cit. zákona. Nelze akceptovat argumentaci
obsaženou v odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu, když není
spatřována vazba mezi předloženými důkazy a vyvlastněním pozemku,
a to za situace, kdy předložené důkazy, obsažené ve spise, nebyly
dostatečně zhodnoceny.

Nelze rovněž podle názoru stěžovatele přijmout právní
posouzení věci pozemkovým úřadem, když nezaznamenal změny v právní
úpravě vyvlastnění v době jeho realizace, která proběhla podle
zákona č. 87/1958 Sb., a umožňovala vyvlastnit i v zájmu jiné
fyzické či právnické osoby a v právní úpravě vyvlastnění současné,
která pro vyvlastnění vyžaduje existenci veřejného zájmu.

Pozemkový úřad podle stěžovatele pochybil rovněž v tom
ohledu, že se nezabýval otázkou, zda v daném případě byly splněny
podmínky pro vyvlastnění podle § 18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb.,
podle kterého bylo možno vyvlastnit pro účely uskutečnění úkolů
stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství, nebo
tehdy, převažoval-li zájem na uskutečnění nebo užívání stavby
anebo na provedení asanace nad jiným oprávněným zájmem dosavadního
vlastníka nebo jiného oprávněného. Podle názoru stěžovatele nebyla
splněna žádná z těchto podmínek, zvláště za situace, když šlo
o zbavení vlastnického práva osoby k nemovitému majetku, který
sloužil k její obživě, pro účely rozšíření rekreačního střediska
pro pracující. Za tohoto stavu spatřuje stěžovatel ve vyvlastnění
akt porušující obecně uznávaná lidská práva, zejména práva
vlastnit majetek, na tomto majetku hospodařit a získávat tak
prostředky k obživě.

Všechna shora namítaná porušení svých základních práv jako
u pozemkového úřadu, spatřuje stěžovatel rovněž na straně
krajského soudu. K nim dále přistupuje porušení práva na
spravedlivý proces, spočívající ve výkladu ustanovení zákona
o půdě, kdy krajský soud, aniž by jej dále odůvodnil, zaujal
právní názor, podle něhož pokud k odnětí vlastnického práva
v rozhodné době došlo vyvlastněním, nepřichází v úvahu žádný jiný
restituční titul, než podle písm. m) nebo n) citovaného zákona.

Krajský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu Mgr.
O. S., se podle svého vyjádření k ústavní stížnosti nedomnívá, že
by soud porušil svým rozhodnutím čl. 90 Ústavy. Uvádí, že nebylo
prokázáno, že by vyvlastnění pozemku stěžovatele, provedené podle
tehdy platného zákona č. 87/1958 Sb., bylo provedeno z důvodů jeho
politické perzekuce a že by přechod nemovitosti na právnickou
osobu byl v jeho případě postupem porušujícím obecně uznaná lidská
práva a svobody. K námitce, že soud nedostatečně zkoumal splnění
podmínek ustanovení § 6 odst.1 písm. m), je soud přesvědčen, že
rekreační středisko a pozemek na jeho vybudování, resp. rozšíření,
nemůže být zúžen pouze na pozemek nutný pro stavbu chaty, ale
k rekreačnímu středisku a k tomu, aby jako rekreační skutečně
sloužilo, nutně náleží i okolní pozemek.

Okresní úřad Kutná Hora, okresní pozemkový úřad, shodně
s krajským soudem argumentuje, že při posuzování restitučního
titulu podle § 6 odst. 1 písm. m), tedy zda nemovitost slouží
účelu, pro který byla vyvlastněna, vycházel pozemkový úřad ze
skutečnosti, že pro provoz rekreačního střediska jsou potřebné
nejen stavební parcely, na kterých jsou postaveny chaty, ale též
přilehlý pozemek. Nezáleží na tom, že nebyla provedena změna
kultury. K důkazům, na které stěžovatel upozorňuje, pozemkový úřad
uvádí, stejně jako ve svém rozhodnutí, že tyto sice svědčí
o problémech soukromě hospodařícího rolníka v době "budování
socialismu", ale není doložena jejich vazba na vyvlastnění
pozemku. Svědecké výpovědi pocházejí podle názoru pozemkového
úřadu pouze z přenesené informace žadatele. Vyvlastnění
předmětného pozemku nelze prý hodnotit jako politickou perzekuci
navrhovatele v přímé souvislosti s jeho demokraticky motivovaným
politickým a společenským jednáním a občanským postupem, nebo jako
postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody
v důsledku příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové
nebo jiné skupině či vrstvě, a nelze uznat restituční nárok ve
smyslu § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Ústavní stížnost
navrhuje zamítnout.

Vedlejší účastník S., a.s., k věci uvedl, že původní parcela
je součástí rekreačního areálu společnosti, a na parcelách jsou
postaveny rekreační chaty, parcely jsou pozemky obslužné k těmto
chatám. Rekreační středisko je každoročně v provozu a uvažují
o jeho podstatné modernizaci. S., a.s., se dále vzdává svého práva
být vedlejším účastníkem řízení. K vyjádření vedlejšího účastníka
je přiložena kopie usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 16.5.1996, sp.zn. Firm 64822/95/1, kterým se vymazává obchodní
jméno S., a.s., a zapisuje se obchodní jméno S., a.s., s jiným
předmětem podnikání než byl u S. Praha, a.s.

Vedlejší účastník Pozemkový fond se vzdal postavení
vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.

Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých
nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování
obecných soudů a správních orgánů, a nahrazovat dokazování
a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda
v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená
práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na
spravedlivý proces.

Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení
podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.

Předmětem rozhodování pozemkového úřadu a následně
přezkoumání krajským soudem bylo naplnění podmínek zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, ze strany
stěžovatele, konkrétně restitučních titulů založených v § 6 odst.
1 písm. m), resp. r) citovaného zákona.

Naplnění zásad spravedlivého procesu by bylo možno
konstatovat pouze v případě, kdy by pozemkový úřad a v přezkumném
řízení krajský soud dostatečně zkoumaly a posoudily naplnění
podmínek pro vydání nemovitostí v citovaném zákoně výslovně
stanovených, tedy zda ve vztahu k požadovaným pozemkům došlo
k vyvlastnění za náhradu a nemovitost existuje a trvale neslouží
účelu, pro který byla vyvlastněna, resp. zda pozemky přešly na
stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce
nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V daném případě však uvedený postup nebyl naplněn. Ústavní soud
vedly k tomuto závěru následující skutečnosti.

Za jsoucí v souladu se zásadami spravedlivého procesu
a řádného dokazování, které by umožnily dostatečně posoudit
naplnění či nenaplnění podmínek stanovených restitučním zákonem,
ani v souladu s ustanovením § 34 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), upravujícím volné hodnocení
důkazů správním orgánem, nelze považovat zhodnocení důkazů
provedené pozemkovým úřadem, který důkazy nezhodnotil jednotlivě
a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. S některými důkazy
se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal, jako například
s listinami dokládajícími situaci stěžovatele a jeho matky jako
soukromě hospodařících rolníků a přístup orgánů státní moci
a správy k nim, které ve svém celku a dlouhodobém působení mohly
mít event. vliv na zánik soukromého hospodaření stěžovatele.

Pozemkový úřad do celkového hodnocení důkazů nezahrnul
svědecké výpovědi tří svědků, svou povahou však spíše čestná
prohlášení ve smyslu § 39 správního řádu, která do řízení
předložil stěžovatel, aniž by správní orgán pro odstranění své
event. pochybnosti cokoli učinil, např. provedl řádný výslech
těchto svědků. Pouze ve vztahu k nim konstatoval, že pocházejí
z přenesené informace stěžovatele, což však samo o sobě jejich
důkazní hodnotu nutně nemusí zpochybňovat, zvláště nebudou-li
v rozporu s důkazy dalšími, a nebude-li důvod zpochybnit jejich
věrohodnost, a budou-li tak použitelné v rámci celkového hodnocení
důkazů.


Ústavní soud dále k argumentaci pozemkového úřadu považuje za
nutné upozornit na skutečnost, že pro uplatnění ustanovení § 6
odst. 1 písm. r) zákona o půdě nestanoví jako podmínku skutečnost,
že u navrhovatele šlo o přímou souvislost s jeho demokraticky
motivovaným politickým a společenským jednáním a občanským
postupem, jak ji pozemkový úřad zmiňuje ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti. Takovou podmínku zákon o půdě nestanoví.
Účelem zákona je v tomto směru zmírnit následky některých
majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období vůči vlastníkům
zemědělského a lesního majetku, a to v řízení, jehož účelem je
řádné posouzení naplnění podmínek v zákoně výslovně stanovených.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ve vztahu k uvedeným
pochybením, ke kterým došlo v řízení před pozemkovým úřadem,
nenaplnil krajský soud svou úlohu poskytovat ochranu právům, když
potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu.

Ústavní soud nemůže akceptovat právní argumentaci krajského
soudu, řešící vztah ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) a téhož
ustanovení písm. r), kdy soud dovodil, že pokud jde o vyvlastnění,
zákon připustil restituci pouze tehdy, pokud šlo o vyvlastnění za
podmínek, které stanovil v ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) a n)
a v případech, že tyto podmínky nejsou splněny, vrácení
nemovitostí v restitučním řízení není možné, neboť případ již není
možné podřadit pod jiný restituční titul. V této otázce zastává
Ústavní soud názor, který odpovídá účelu uvedeného restitučního
zákona a znění jeho ustanovení § 6 odst. 1, že v jednotlivých
konkrétních situacích může dojít k tomu, že i přes existenci
jmenovitého specifického titulu, v daném případě rozhodnutí
o vyvlastnění, lze dojít v průběhu restitučního procesu k závěru,
že ztráta majetku, který byl předmětem vyvlastnění, se udála
v podmínkách naplňujících znak perzekuce či postupu porušujícího
obecně uznávaná lidská práva a svobody (Srov. Průchová, I.:
Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H.Beck, Praha, 1997, str.
55). I když tedy rozhodnutí o vyvlastnění vykazuje všechny
formálně právní náležitosti, z dobových podkladů, ze skutečností
zjištěných pozemkovým úřadem na základě svědeckých výpovědí
a dalších důkazních prostředků, může být konstatováno, že ztráta
majetku byla provázena okolnostmi, které opodstatňují závěr
o naplnění restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona
o půdě. Výklad ustanovení zákona o půdě v otázce možného vztahu
více restitučních titulů, jak jej v daném případě použily
pozemkový úřad a krajský soud, je v rozporu se zásadami
spravedlivého procesu, neboť extrémně vybočuje z rámce zákonné
úpravy citovaného zákona, a odporuje jeho smyslu a účelu.

Podle názoru Ústavního soudu bylo v daném případě nutno vzít
v úvahu všechny relevantní okolnosti s vyvlastněním předmětných
pozemků související, jemu předcházející a po něm následující
a z něj vyplývající, jak se odrazily v životě stěžovatele ve
vztahu k naplnění podmínek stanovených v § 6 odst. 1 písm. r)
zákona o půdě. Všechny relevantní skutečnosti v dosavadních
řízeních dostatečně zhodnoceny nebyly a nebyly z nich vyvozeny
odpovídající závěry.

Ústavní soud dále z hlediska naplnění zásad spravedlivého
procesu považuje za nutné upozornit, jak to již učinil např. ve
věci IV. ÚS 68/94, pro účely event. posuzování zásadní otázky, zda
existuje či neexistuje překážka bránící event. vydání pozemků ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, že pozemkový úřad ani
soud se nemohou spokojit s tvrzením povinné strany o nemožnosti
vydání pozemků, aniž by toto tvrzení podrobily ověření. Nesmí být
opomenuto dostatečné zjištění a řádné právní posouzení povahy
staveb umístěných na požadovaných pozemcích, jakož i přesné
určení, na kterých z požadovaných pozemků se event. stavby
nachází, a dále posouzení event. skutečné nezbytnosti nutné
k provozu stavby u části pozemku se stavbou bezprostředně
související, jak to stanoví citované ustanovení zákona o půdě.

Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,
pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že
uvedeným postupem Okresního úřadu Kutná Hora, okresního
pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Praze došlo k porušení
práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst.1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a k odepření ochrany jeho právům
zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu
v Praze a Okresního úřadu v Kutné Hoře, okresního pozemkového
úřadu, podle odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. 6. 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 314/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies