III. ÚS 332/2000

15. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 332/2000


Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2000 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného JUDr. H. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2000, sp. zn. 6 To 162/2000, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne
18. února 2000, sp. zn. 5 Nt 50/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2000 (6 To 162/2000) a spolu s ním též jemu předcházející usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. února 2000 (5 Nt 50/2000) a tvrdil - stručně shrnuto - že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 8 Listiny základních práv a svobod a současně také
z čl. 90 Ústavy České republiky; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy jej vzaly do vazby, "aniž by však byly splněny předpoklady pro takové rozhodnutí, neboť mu před vzetím do vazby nebylo sděleno řádné obvinění..... (neboť) postrádá zejména popis skutků, které měl (stěžovatel) spáchat, tj. místo, čin a způsob, kterým se měl skutku dopustit". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ratio legis procesního předpisu, kterého se stěžovatel dovolává, spočívá v požadavku vyloučení záměny inkriminovaného skutku a skutky jinými a odvozeně také v tom, aby obviněnému bylo dostatečně zřejmé, proč a v jakém rozsahu je obviněn (trestně stíhán); i když Ústavní soud nepřehlíží, že ve sdělení obvinění vyšetřovatele ze dne 16. 2. 2000 lze postřehnout jistou stylistickou neobratnost, s námitkami stěžovatele se neztotožnil, neboť v obou případech, pro které je stěžovatel jako obviněný z trestných činu dle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. z. a § 185 odst. 1 tr. z. stíhán, ze skutkového popisu inkriminovaného jednání je dostatečně zřejmé, jakými skutky je jeho tvrzená trestní odpovědnost založena a v jakém rozsahu, přičemž druh zavinění jako předpoklad dolosního trestného činu vyplývá jak z popisu skutků samotných, tak z jejich vztahu ke způsobu jejich provedení (kupř. "najal.... kurýra.....", "opatřil automobil.....", "dojednal podrobnosti cesty" apod.), kde již pojmově je vyloučen jiný než úmyslný subjektivní vztah, tak z popisu věcí, které - co do druhého skutku - byly v bytě stěžovatele nalezeny.

Stěžovatelovy výtky, pokud jde o absenci zákonem předepsaných náležitostí, po sdělení (vznesení) obvinění proto - především z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - neobstojí.

Bez ohledu na to však stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž s ohledem na subsidiární povahu ústavního soudnictví náprava procesních vad ve věcech meritorně neskončených je především věcí (instančně) nadřízených orgánů a v meritu věci obecných soudů, jimž zejména náleží povinnost (v instančním pořadí) přezkoumávat procesní čistotu předcházejících řízení a dbát na ni i v řízení soudním (k tomu srov. např. usnesení III. ÚS 439/99 - ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikováno); bude-li stěžovatel pro inkriminované trestné činy postaven před soud, bude mít v následném řízení dostatek příležitostí a možností, aby obecné soudy na nyní tvrzené procesní vady upozornil a domáhal se (ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé) přiměřené nápravy.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. června 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 332/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies