III. ÚS 600/99

15. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky M. B., zastoupené JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 17 Co 401/99-43, ze dne 28. 9. 1999,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Navrhovatelka podala dne 2. 12. 1999 návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 3. 12. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 17 Co 401/99-43, ze dne 28. 9. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 8 C 201/98-17, ze dne 27. 1. 1999, kterým byla žalovaným uložena povinnost, aby ve stanovené lhůtě solidárně zaplatili částku 63.051,50 Kč s 21% úrokem z prodlení na účet žalobce, tj. České republiky - Ministerstva financí. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její právo na spravedlivé rozhodnutí podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 8 C 201/98, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované strany, proti níž a dalšímu žalovanému ing. V. M., který však ústavní stížnost nepodal, byla Českou republikou - Ministerstvem financí podána žaloba na zaplacení výše uvedené částky. Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že žalovaným byla na základě dohody o vydání nemovitosti, uzavřené s organizací Pramen Jindřichův Hradec, a.s. dne 19. 6. 1991 podle zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, vydána nemovitost, a to dům čp. 340/III, zapsaný pro katastrální území J. na LV č. 4023 u Katastrálního úřadu Jindřichův Hradec. Na základě této dohody byla každému ze žalovaných vydána id. 1/2 nemovitosti. Dne 1. 9. 1992 byla mezi stejnými subjekty uzavřena dohoda a čestné prohlášení, jímž se shodli, že část samoobslužné prodejny v předmětném domě není samostatnou stavbou, ale představuje zhodnocení této nemovitosti. Organizace Pramen se zavázala zajistit vypracování znaleckého posudku ke stanovení ceny tohoto zhodnocení a žalovaní se zavázali uhradit čs. státu na účet tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci peněžní částku představující náklady podstatného zhodnocení domu. Účastníci se rovněž dohodli, že žalovaní odkoupí od organizace Pramen stavební plochu č. 328 o výměře 251 m2 v kat. území J. za cenu uvedenou v dohodě, což později učinili. Žalovaná darovala svůj díl nemovitostí svému synovi a právní účinky vkladu nastaly ke dni 27. 10. 1994. Podle darovací smlouvy obdarovaný nepřevzal s darovanými nemovitostmi žádné dluhy ani právní závazky. Přípisem ze dne 6. 5. 1996, adresovaným oběma žalovaným, stanovilo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci podle § 10 odst. 3 a § 19a zák. č. 403/1990 Sb. výši zhodnocení předmětné nemovitosti částkou 126.103,- Kč a uložilo každému ze žalovaných zaplatit 1/2 této částky do 31. 7. 1996. Žalovaný ing. V. M. svůj závazek řádně a včas splnil, naproti tomu žalovaná tak neučinila a bránila se námitkou promlčení na ni připadající částky 63.051,50 Kč. Tato částka pak byla předmětem výše uvedené žaloby. Žalovaný ing. V. M. odepřel zaplatit spornou částku s poukazem na to, že již svůj díl požadavku na zaplacení podstatného zhodnocení státu poukázal. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem, čj. 8 C 201/98-17, ze dne 27. 1. 1999 stanovil, že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně předmětnou částku s příslušným úrokem zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění pak uvedl, že námitka žalovaného ing. M. není správná, protože nemovitost byla vydána žalovaným společně do jejich podílového spoluvlastnictví, a proto se žalobce může domáhat celého plnění od kteréhokoliv spoluvlastníka. V daném případě se jednalo o solidární závazek žalovaných, závazek žalované M. B. nepřešel na jejího syna, protože v darovací smlouvě je uvedeno, že obdarovaný nepřevzal s převáděným dílem nemovitostí žádné dluhy ani právní závazky. Dále soud konstatoval, že Česká republika - Ministerstvo financí je aktivně legitimováno k podání žaloby, protože působnost zrušeného Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci přešla ke dni účinnosti zák. č. 135/1996 Sb. na Ministerstvo financí. Dále soud I. stupně uvedl, že není důvodná ani námitka promlčení, kterou vznesla žalovaná. Promlčecí doba je v předmětné věci podle § 101 občanského zákoníku tříletá a běží ode dne, kdy právo na zaplacení sporné částky, představující zhodnocení domu, vypočtené Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci (§ 19a odst. 3 zák. č. 403/1990 Sb.) způsobem uvedeným v § 10 odst. 3 cit. zákona, mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je den, kdy nastala splatnost částky zhodnocení, tj. den, kdy poprvé žalovaní mohli dluh žalobci zaplatit. Vzhledem k tomu, že doba splnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem ani určena v rozhodnutí, měli žalovaní povinnost splnit dluh prvního dne poté, kdy byli o plnění požádáni (§ 563 občanského zákoníku). Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci vyzvalo žalované k zaplacení zhodnocení domu v částce 126.103 Kč přípisem datovaným dne 6. 5. 1996 a tohoto dne také doručeným. Následujícího dne, tj. 7. 5. 1996 počala běžet tříletá promlčecí doba, během které polovinu částky zaplatil žalovaný ing. M. a žalovaná nikoliv. Žaloba došla soudu I. stupně podle podacího razítka dne 22. 9. 1998, tedy před uplynutím promlčecí lhůty, jejíž běh je od tohoto dne zastaven. Stanovisko žalované, že promlčecí lhůta počala běžet již dnem následujícím po dni, kdy byla registrována dohoda o vydání nemovitosti, tj. 1. 8. 1991 a po uplynutí tří let, tedy 1. 8. 1994 byl nárok promlčen, nepovažoval soud I. stupně za správný vzhledem k výše uvedenému odůvodnění.

Proti rozsudku soudu I. stupně podali oba žalovaní odvolání. Žalovaný ing. M. namítal, že svůj díl zhodnocení odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu již uhradil a nemínil nést nepříznivé důsledky jednání žalované. Dále namítal, že mezi ním a synem žalované, jemuž žalovaná darovala svůj spoluvlastnický podíl, došlo k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením nemovitosti, zatím však nebylo vloženo do katastru. Žalovaný byl přesvědčen, že není ve věci pasivně legitimován a rovněž namítl promlčení nároku žalobce. Žalovaná polemizovala se závěry soudu, především v tom, že přes uzavřenou darovací smlouvu a ujednání, že dluhy a právní závazky na obdarovaného nepřecházejí, došlo k přechodu práv a povinností na obdarovaného, a proto ve věci není pasivně legitimována. Dále vznesla znovu námitku promlčení s tím, že žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby, a to ať již byla lhůta počítána ode následujícího po nabytí vlastnického práva k restituovanému domu, tj. od 1. 8. 1991, nebo až ode dne následujícího po uzavření "dohody a čestného prohlášení, tj. od 2. 9. 1992. Již v době vydání nemovitosti bylo zřejmé, že je zhodnocena a žalobce (jeho právní předchůdce) již v této době mohl stanovit alespoň přibližně výši tohoto zhodnocení. Městský soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Odvolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu soudem I. stupně a dokazování nedoplňoval. Odvolací soud při posouzení napadeného rozsudku vzhledem k námitkám vzneseným v odvolání žalované konstatoval, že hmotněprávní ustanovení § 10 odst. 3 zák. č. 403/1990 Sb. založilo povinnost žalovaných jako oprávněných osob uhradit žalobci peněžní částku za zhodnocení předmětného domu, jejíž výši a lhůtu pro její zaplacení stanovilo podle § 19a odst. 3 cit. zákona Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci svým přípisem ze dne 6. 5. 1996. Tímto přípisem vyzvalo žalované ke splnění povinnosti založené zákonem, výše povinnosti nebyla sporná a první žalovaný z ní uhradil jednu polovinu, tj. částku odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu. Právními skutečnostmi způsobujícími vznik právního vztahu, jehož obsahem je povinnost žalovaných zaplatit zhodnocení předmětné nemovitosti, je jednak výzva k jejímu vydání a jednak výše zmíněný přípis ze dne 6. 5. 1996, žádající o zaplacení peněžní částky představující zhodnocení nemovitosti. Touto právní skutečností jako předpokladem pro vznik právního vztahu mezi žalovanými a čs. státem, jehož obsahem je nárok žalobce na zaplacení sporné částky a jemu odpovídající povinnost žalovaných částku zaplatit, naopak není dohoda o vydání věci uzavřená dne 19. 6. 1991, registrovaná Státním notářstvím v Jindřichově Hradci dne 31. 7. 1991, jejíž součástí je i "Dohoda a čestné prohlášení" ze dne 1. 9. 1992, v níž žalovaní vzali na sebe závazek na výzvu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci zaplatit čs. státu vypočtené náklady zhodnocení. Z poslední věty § 10 odst. 3 zák. č. 403/1990 Sb. vyplývá, že oznámení výše zhodnocení mělo předcházet uzavření dohody o vydání nemovitostí a opačný postup měl být spíše výjimkou z tohoto pravidla. Nesouvisí-li dohoda o vydání věci se vznikem povinnosti žalovaných zaplatit její zhodnocení, nemůže být s přechodem vlastnictví této věci spojován počátek běhu promlčecí lhůty pro zaplacení tohoto zhodnocení, jehož výše ostatně tehdy ani nebyla známa. Právo na zaplacení zhodnocení mohlo být vykonáno poprvé, když nastala splatnost této částky, k čemuž došlo den po 6. 5. 1996, kdy byli žalovaní přípisem o zaplacení požádáni (§ 563 občanského zákoníku). Tříletá promlčecí lhůta podle § 101 občanského zákoníku začala běžet dne 7. 5. 1996 a její běh se zastavil před uplynutím, dne 22. 9. 1998, kdy bylo zahájeno toto soudní řízení. Protože povinnost žalovaných plnit je dána na základě zák. č. 403/1990 Sb., nelze tuto věc řešit v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Použití odpovědnostních ustanovení, tedy i § 107 občanského zákoníku o promlčení práva při bezdůvodném obohacení, přichází v úvahu jen tehdy, není-li na místě aplikace speciálních ustanovení upravujících původní právní vztah. Na základě výše uvedených právních závěrů proto Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 17 Co 401/99-43, ze dne 28. 9. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru došlo napadeným rozhodnutím k porušení jejího práva na spravedlivé rozhodnutí podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soud při rozhodování vázán zákonem. Porušení uvedeného práva spatřovala navrhovatelka v tom, že soudy nesprávně stanovily počátek běhu promlčecí lhůty pro zaplacení zhodnocení vydané nemovitosti. Názor akceptující právo ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci stanovit výši zhodnocení současně se stanovením lhůty pro jeho zaplacení bez časové návaznosti na vznik tohoto nároku, vede k závěru, že tento státní orgán výše uvedené právo může uplatnit kdykoliv. Takový výklad je však v příkrém rozporu s požadavkem právní jistoty občanů či spíše všech subjektů v rámci platného právního řádu a je popřením smyslu institutu promlčení tak, jak je upraven zejména v § 100 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Z hlediska právní jistoty je nepřípustné, aby jednání byť státního orgánu směřující k uplatnění pohledávky nebylo časově nijak limitováno, i když § 19a odst. 3 zák. č. 403/1990 Sb. žádné časové omezení uplatnění nároku na zhodnocení neobsahuje. Již z absence časového limitu je zřejmé, že toto časové omezení musí být a je upraveno obecnými ustanoveními právního řádu, upravujícími otázku promlčení - konkrétně § 101 občanského zákoníku. Při aplikaci § 101 občanského zákoníku na daný případ, je pak zjevné, že počátek běhu tříleté promlčení lhůty je nutno stanovit od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V této souvislosti je třeba připomenout, že všechny povinné osoby byly povinny oznamovat zhodnocení vydávané nemovitosti výše uvedenému ministerstvu ještě před podpisem dohody o vydání nemovitosti oprávněným osobám. Okamžikem, v němž právní předchůdce žalobce mohl vykonat právo poprvé, je nepochybně nejpozději podpis dohody o vydání nemovitosti či čestného prohlášení z 1. 9. 1992. S ohledem na den doručení návrhu soudu, tj. 22. 9. 1998 je pak zjevné, že nárok žalobce byl a je promlčen. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření i Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve svém vyjádření se v plném rozsahu odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a poukázal na právní názor zaujatý i Nejvyšším soudem ČR, připustil současně, že sporný problém je vážnou otázkou.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím, v řízení jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem, nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svého práva na spravedlivé rozhodnutí soudu, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatelky s právním názorem odvolacího soudu, na jehož základě tento soud stanovil počátek běhu obecné tříleté promlčecí lhůty. Při posouzení předmětné sporné otázky se Ústavní soud přiklonil k názoru vyslovenému v napadeném rozhodnutí i judikovanému v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 250/97 a neshledal důvody pro vykročení z přijatého právního názoru. Obecně lze říci, že promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V předmětné věci nebyla splatnost zhodnocení stanovena dohodou, nevyplývá ze zákona či jiného právního předpisu, nebyla ani určena rozhodnutím nějakého státního orgánu (přípis Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci nelze v tomto smyslu považovat za rozhodnutí). Je proto nutné vycházet z § 563 občanského zákoníku, podle něhož je povinný subjekt povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o plnění oprávněným subjektem požádán. Přípis Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 6. 5. 1996 je nutno považovat právě za takovou výzvu oprávněného subjektu, na jejímž základě je povinný subjekt následujícího dne povinen splnit svůj závazek. Od tohoto dne proto počíná běžet promlčecí lhůta, v níž musí oprávněný subjekt své právo uplatnit u soudu předepsaným způsobem, není-li závazek splněn dobrovolně. Byla-li žaloba podána právním nástupcem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 22. 9. 1998, byla podle názoru Ústavního soudu podána včas. Na základě této úvahy pak Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svým rozhodnutím opřeným o výše uvedený právní názor neporušily svou povinnost vyplývající z čl. 95 Ústavy ČR a nemohly způsobit ani újmu na základních právech navrhovatelky. Ústavní soud zde jen připomíná, že samotný rozdílný právní názor obecného soudu od právního názoru navrhovatelky, či neúspěch ve sporu, nelze považovat za porušení základního práva navrhovatelky na spravedlivé rozhodnutí či práva na soudní ochranu.

Vzhledem k výše uvedeným právním závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 600/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies