IV. ÚS 200/2000

19. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 200/2000










Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2000 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. R. D., zastoupeného JUDr. V. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 1999, čj. 30 Ca 280/98-24, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 17 písm. b) zákona č. 216/1991 Sb., o cestovních dokladech a cestování do zahraničí,

takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni zamítl žalobu stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, Správy Západočeského kraje v Plzni, ze dne 21. 10. 1998, čj. PZC-242/Sč-2-98, týkající se nevydání cestovního pasu, stěžovatel tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho svobod zaručených v čl. 14 odst. 1, 2, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a žádá Ústavní soud, aby je zrušil. Stěžovatel uvádí, že mu byl v souvislosti s jeho trestním stíháním v červenci 1996 odňat cestovní pas a že žádost o jeho vydání Policie ČR zamítla s odkazem na probíhající vyšetřování, když podle vyjádření příslušného krajského státního zástupce je stěžovatel stíhán pro závažnou trestnou činnost, je ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti let a jeho přítomnost je pro potřeby trestního řízení nutná. Stěžovatel však poukazuje na to, že za celou dobu vyšetřování byla jeho osobní účast nutná pouze minimálně, byl vyslechnut vyšetřovatelem a soudem bezprostředně po sdělení obvinění, tj. začátkem roku 1996, a poté se v červenci 1998 seznámil s výsledky vyšetřování, z čehož vyplývá, že tvrzení státního zástupce postrádá opodstatnění. Od července 1998 se vyšetřovací spis nachází na Krajském státním zastupitelství v Plzni, kde je studován, a pokud nebude podána obžaloba a věc se případně vrátí k došetření, lze dokonce očekávat, že přípravné řízení potrvá ještě řadu měsíců nebo let. Po celou dobu stěžovatel nemá možnost svobodně opustit území České republiky, a je tak omezován ve svobodě pobytu a pohybu (čl. 14 odst. 1, 2 Listiny), přestože podle jeho názoru pro takovýto závažný zásah není důvod. Stěžovatel spojil s ústavní stížností i návrh na zrušení ustanovení § 17 písm. b) zákona č. 216/1991 Sb., o cestovních dokladech a cestování do zahraničí, v platném znění, neboť má za to, že je v rozporu se shora citovanými ustanovení Listiny, Paktu a Úmluvy.

Ze spisu Policie ČR, Správy Západočeského kraje v Plzni, vedeného k rozhodnutí ze dne 21. 10 1998, čj. PZC-242/Sč-2-98, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo, resp. je, vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona a že oddělení služby správních činností Okresního ředitelství Policie ČR v Chebu zamítlo podle ustanovení § 17 písm. b) zákona č. 216/1991 Sb. rozhodnutím ze dne 24. 9. 1998, čj. ORCH-80/3-Spr-98, žádost stěžovatele o vydání cestovního pasu právě s odvoláním na tento důvod, neboť přihlédlo ke skutečnosti, že stěžovatel je obviněn ze závažné trestné činnosti s trestní sazbou od pěti do dvanácti let a jeho přítomnost je pro potřeby trestního řízení nutná.

K odvolání stěžovatele rozhodla služba správních činností Policie ČR, Správa Západočeského kraje v Plzni, tak, že rozhodnutím ze dne 21. 10. 1998, čj. PZC-242/Sč-2-98, odvolání nevyhověla a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdila. V odůvodnění uvedla, že zamezení vycestování lze považovat za okolnost nevyhnutelnou pro udržení veřejného pořádku ve smyslu čl. 14 odst. 3 Listiny, neboť zájem na udržení veřejného pořádku je nepochybně i zájmem na tom, aby již zahájené trestní stíhání proti určité osobě bylo provedeno řádně a bez zbytečných průtahů, což by vycestování stíhaného občana do ciziny přinejmenším ztížilo.

Žalobu stěžovatele podanou podle hlavy druhé části páté o. s. ř. ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že soud neshledal důvod k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 17 písm. b) zákona č. 216/1991 Sb. pro rozpor s ústavním pořádkem republiky, neboť dospěl k závěru, že citovaný zákon stanoví konkrétní podmínky, za kterých občan ČR může ústavně zaručené právo svobody pohybu a pobytu realizovat, ale zároveň připouští možnost toto právo dočasně omezit u občana, proti kterému je vedeno trestní stíhání, tím, že vydání cestovního dokladu je mu odepřeno nebo mu je vydaný cestovní doklad odňat. Toto omezení není v rozporu s ustanovením čl. 14 odst. 3 Listiny, podle kterého může být svoboda pohybu a pobytu omezena zákonem, "jestliže je to nevyhnutelné pro ... udržení veřejného pořádku", neboť řádné provedení trestního stíhání či zajištění podmínek pro řádný výkon pravomocně uloženého trestu odnětí svobody je pro udržení veřejného pořádku nevyhnutelné. Vzhledem k tomu, že správní orgán vydal rozhodnutí na základě zákonem povolené volné úvahy, Krajský soud v Plzni přezkoumal, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, přičemž neshledal žádné pochybení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je opakovaná polemika se závěry, jaké ve stěžovatelově věci učinily orgány Policie ČR a se kterými se Krajský soud v Plzni ztotožnil. Rozdílnost právního názoru stěžovatele od závěrů správního soudu sama o sobě není způsobilá založit porušení ústavně zaručených práv, pokud soud při svém rozhodování respektoval ústavně procesní principy zakotvené v hlavě páté Listiny. K argumentaci stěžovatele, že takto zaručených svobod se lze domoci přímo na základě Listiny, Ústavní soud podotýká, že v souvislosti s omezením svobody pobytu a pohybu je připuštěna ústavní výjimka, která stanoví podmínku zákonné úpravy a současně souvislost s nevyhnutelností udržení, mimo jiné, veřejného pořádku. Interpretace tohoto neurčitého pojmu, jakož i způsob realizace diskrečního oprávnění správních orgánů, Krajský soud v Plzni přezkoumal postupem, který je ústavně souladný a neodůvodňuje zásah Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti není možné věcné projednání návrhu na zrušení ustanovení § 17 písm. b) zákona č. 216/1991 Sb., neboť stěžovatel za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn. Z tohoto důvodu byl stěžovatelův návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 19. června 2000



JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 200/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies