IV. ÚS 131/2000 - K účastníkům stavebního a kolaudačního řízení

19. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Otázku, zda vlastník pozemku, na kterém je zhotovena stavba,
může být ve svých subjektivních právech dotčen kolaudačním
rozhodnutím, je třeba zodpovědět pozitivně. Je-li totiž vlastník
pozemku vyloučen z řízení správního, je při aplikaci ustanovení
§ 250 odst. 2 o. s. ř. jeho nepříznivé postavení umocněno
vymezením subjektů aktivně legitimovaných k podání správní žaloby.
Praktický dopad je pak takový, že ač článek 36 odst. 1 Listiny
dává každému právo domáhat se stanoveným postupem svých práv
u soudu či jiného orgánu a odst. 2 téhož článku Listiny vymezuje
okruh osob oprávněných obrátit se na soud ve správních věcech tak,
že tak může učinit každý "kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy", může zjevně
v některých případech, konkrétně v případě kolaudačního
rozhodnutí, nastat situace, kdy ani při zřejmém dopadu rozhodnutí
na práva třetích osob, tyto nebudou mít k dispozici žádný
prostředek ke zvrácení takového rozhodnutí. Podle Ústavního soudu
tak kogentní úprava neodvratně znemožňuje realizovat zásadu "nechť
si každý střeží svá práva", Ústavním soudem opakovaně
připomínanou.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.09.2000 sp. zn. IV. ÚS 131/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dne 19. června 2000 ve věci ústavní
stížnosti 1) M. C., 2) J. R., 3) J. S., všech zastoupených JUDr.
J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
20. 12 1999, čj. 30 Ca 95/96-23, za účasti Krajského soudu
v Plzni, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Městského
úřadu v Rokycanech, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,
takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 1999, čj. 30 Ca
95/96-23, se zrušuje.


Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému
usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zastaveno řízení
o žalobě proti rozhodnutím Městského úřadu v Rokycanech ze dne
10. 8. 1992, čj. Výst.731/92-332/2, a ze dne 25. 10. 1993, čj.
Stav.1250/93-332/2, stěžovatelé tvrdí, že jím bylo zasaženo do
jejich práv ústavně zaručených v článku 1, čl. 4 odst. 3, čl. 36
odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"). Stěžovatelé uvádí, že v dubnu 1992 uzavřeli s čs.
státem - Federálním ministerstvem obrany - Vojenskou ubytovací
a stavební správou Plzeň dohodu o vydání pozemků podle zákona č.
403/1990 Sb. Na těchto pozemcích stavební úřad povolil v srpnu
1992 provedení stavby, kterou v říjnu 1993 zkolaudoval,
stěžovatele však za účastníky stavebního, resp. kolaudačního,
řízení nepovažoval, nejednal s nimi a odmítl jim doručit stavební
povolení a kolaudační rozhodnutí, přestože ke vkladu jejich
vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo dnem 4. 1.
1993. Stěžovatelé se tedy obrátili se žalobou ke správnímu soudu,
avšak ten napadeným rozhodnutím řízení zastavil jednak
s odůvodněním, že žaloba směřuje proti rozhodnutím, jež nemohou
být z důvodu nevyčerpání všech opravných prostředků předmětem
soudního přezkumu, jednak proto, že stěžovatelé nebyli k podání
žaloby aktivně legitimováni, neboť nebyli účastníky správních
řízení, z nichž žalobou napadená rozhodnutí vzešla. Stěžovatelé
připouští, že při striktním výkladu ustanovení § 59 odst. 1 a §
78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), by nebyli považováni za účastníky řízení,
neboť v době vydání stavebního povolení ještě nebyli vlastníky
předmětných pozemků a v době vydání kolaudačního rozhodnutí již
vlastník pozemku účastníkem řízení není (vyjma situace uvedené
v ustanovení § 78 odst. 2 stavebního zákona, která však v daném
případě nenastala). Podle jejich názoru však v důsledku takového
výkladu dochází k zásahu do jejich ústavně zaručených práv, neboť
na rozdíl od úpravy v ustanovení § 14 správního řádu nejsou
pojímáni jako účastníci řízení i osoby, jejichž právem chráněné
zájmy mohou být správním rozhodováním dotčeny, přičemž o tom, že
stěžovatelé takovými osobami jsou, nebylo s ohledem na uzavřenou
dohodu o vydání pozemků pochyb. Kromě toho stěžovatelé poukázali
i na to, že pro tvrzení, že měli právo být účastníky stavebního
řízení, svědčila skutečnost, že v době stavebního řízení byli
vlastníky pozemků sousedících s pozemky, na kterých byla povolena
stavba čerpací stanice. V důsledku zastavení řízení však
stěžovatelé neměli možnost dosáhnout přezkoumání zákonnosti
správních rozhodnutí, a proto žádají Ústavní soud, aby ústavní
stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
ze dne 23. 5. 2000 uvedl, že otázka porušení ústavně zaručených
práv stěžovatelů je odvislá od posouzení, zda stěžovatelé měli být
účastníky stavebního, resp. kolaudačního řízení, či nikoliv, a zda
byli aktivně legitimováni k podání žaloby. V podrobnostech odkázal
na odůvodnění napadeného usnesení, ze kterého je patrno, že
vycházel z toho, že stavební zákon, pokud se týká procesních
ustanovení, má ve vztahu ke správnímu řádu postavení zvláštního
zákona. Protože okruh účastníků řízení stavební zákon upravuje jak
pro řízení o povolení stavby, tak pro kolaudační řízení,
nepřicházelo použití správního řádu v úvahu. Pokud stěžovatelé
tvrdili, že mohli být účastníky správního řízení proto, že mohl
být v řízení dotčen jejich právem chráněný zájem, soud uvedl, že
jejich názor nesdílí, nicméně považuje za nezbytné uvést, že byť
by se z uvedeného důvodu účastníky řízení stali, nezaložilo by to
jejich procesní legitimaci k podání žaloby podle hlavy druhé části
páté o. s. ř., neboť podle § 250 odst. 2 o. s. ř. může být žalobce
pouze ten, kdo o sobě tvrdí, že jako účastník správního řízení byl
rozhodnutím zkrácen ve svých právech. Tvrzení o zkrácení zájmů,
byť právem chráněných, pro aktivní legitimaci nestačí. Námitku
stěžovatelů, že měli být účastníky správních řízení z titulu
vlastnického práva k sousedním pozemkům, soud označil za novum
uvedené až v ústavní stížnosti. Závěrem svého vyjádření soud
navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelů byla odmítnuta.

Městský úřad v Rokycanech, jako vedlejší účastník řízení, ve
svém vyjádření ze dne 6. 6. 2000 uvedl, že stížností napadené
rozhodnutí správního soudu považuje za věcně i formálně správné,
neboť respektuje platné stavební právo v jeho striktní podobě tak,
jak to měl zákonodárce na mysli při formulaci účastenství na
řízení podle stavebního zákona. Okruh účastníků řízení podle
stavebního zákona je proti obecné úpravě ve správním řádu zúžen se
zjevným úmyslem zákonodárce urychlit a zefektivnit řízení, které
by se jinak stalo komplikovaným a rozsáhlým natolik, že by
znemožnilo rozhodovat v reálném čase. Postupem Krajského soudu
v Plzni nemohla být založena nerovnost mezi subjekty, neboť
rozhodnutí bylo oznamováno těm, které za účastníky řízení určoval
zákon a nikoliv libovůle správního orgánu. Stavební úřad
upozorňuje na to, že stěžovatelé ignorují ta ustanovení Listiny,
která jejich stížnosti nesvědčí, jako např. při citaci článku 36
odst. 1 Listiny, podle které se každý může stanoveným postupem
domáhat svého práva u soudu, nebo čl. 36 odst. 2, kde stěžovatelé
účelově vynechávají závěr první věty ". nestanoví-li zákon jinak".
Stavební úřad navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatelů byla
zamítnuta, na čemž nemůže ničeho změnit skutečnost, že okruh
účastníků byl novelou stavebního zákona (vzhledem k nálezu
Ústavního soudu) změněn.

Ze spisu Městského úřadu v Rokycanech vedeného k rozhodnutím
čj. Výst 731/92-332/2 ("Dálnice D5 0508 Svojkovice - Klabava
- odpočívky Rokycany a Svojkovice - stavební povolení") a čj.
Stav.1250/93-332/2 ("Stavba dálnice D5 0508 Svojkovice - Klabava,
odpočívky Rokycany a Svojkovice - kolaudační rozhodnutí") a ze
spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 95/96, Ústavní soud
zjistil, že citovanými správními rozhodnutími byly povoleny a poté
zkoulaudovány stavby v těchto rozhodnutích blíže označené. Stavby
byly provedeny na pozemcích, které čs. stát vrátil stěžovatelům ve
smyslu zákona č. 403/1990 Sb. dohodou o vydání věci ze dne 2. 4.
1992. Dne 9. a 10. 6. 1993 uzavřeli stěžovatelé jako vlastníci
pozemků se Ředitelstvím dálnic Praha smlouvu o budoucí kupní
smlouvě a nájemní smlouvu, ve které se zavázali uzavřít kupní
smlouvu o prodeji, resp. pronájmu, pozemků nebo jejich částí,
které se stanou trvalou součástí dokončené výstavby dálnice D5
0508 a objektů následně stavbou vyvolaných. Dne 25. 10. 1993
stavební úřad provedené stavby zkolaudoval. Ze spisového materiálu
dále vyplynulo, že v lednu 1994 se stěžovatelé dověděli o tom, že
na jejich pozemcích byla realizována nejen stavba dálnice
a odpočívek, ale i čerpací stanice pohonných hmot a prodejna
boutique, což jsou stavby, které nejsou podle vyhlášky č. 35/1984
Sb. součástí dálnice, a protože smlouva o budoucí kupní smlouvě se
na taková zařízení nevztahovala, snažili se poukázat na to, že
stavebník ve stavebním řízení neprokázal podle § 58 odst. 2
stavebního zákona, že má právo na jejich pozemcích takovéto stavby
realizovat. Protože stavební úřad nejednal se stěžovateli jako
s účastníky řízení, neměli možnost hájit svá práva ve správním
řízení, a proto se žalobou podanou podle hlavy druhé části páté o.
s. ř. domáhali zrušení stavebního povolení a kolaudačního
rozhodnutí u Krajského soudu v Plzni. Ústavní stížností napadeným
usnesením krajský soud řízení zastavil pro nesplnění podmínek
řízení. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že stavební
povolení, stejně jako kolaudační rozhodnutí, nebylo ze strany
účastníků řízení napadeno odvoláním, takže nemůže být předmětem
soudního přezkoumání pro nevyčerpání zákonem připuštěných řádných
opravných prostředků. Druhým důvodem byla skutečnost, že
stěžovatelé nebyli k podání žaloby aktivně legitimováni, neboť
nebyli účastníky správních řízení, z nichž žalobou napadená
rozhodnutí vzešla, a nenáleží jim ani postavení toho, kdo tvrdí,
že mu rozhodnutí správního orgánu nebylo doručeno, ač s ním jako
s účastníkem řízení jednáno být mělo. Správní soud tak dovodil na
základě výkladu ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona, když
uvedl, že stěžovatelům v době vydání stavebního povolení (dne 10.
8. 1992) nesvědčilo vlastnické ani jiné právo k pozemkům, na nichž
se měla stavba realizovat, ba ani k pozemkům sousedním, a proto
stavební úřad nepochybil, když s nimi jako s účastníky řízení
nejednal. V souvislosti s kolaudačním řízením správní soud uvedl,
že v době vydání kolaudačního rozhodnutí (dne 25. 10. 1993) sice
stěžovatelé již vlastníky předmětných pozemků byli (vklad
vlastnického práva byl učiněn ke dni 4. 1. 1993), avšak v souladu
s ustanovením § 78 odst. 1 stavebního zákona je účastníkem
kolaudačního řízení jen stavebník a provozovatel stavby, takže
stavební úřad ani v tomto případě nepochybil, když stěžovatele
jako účastníky řízení pominul.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté
rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná.

Senát Ústavního soudu ve svých úvahách vycházel z nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/99, vyhlášeného pod č. 95/2000
Sb., ve kterém se plénum Ústavního soudu zabývalo posouzením
ústavnosti ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona, ve znění
pozdějších předpisů. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že
specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního
řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle
§ 14 odst. 1 správního řádu a že obecnou definici účastníka
správního řízení podle správního řádu lze aplikovat pouze v těch
případech, kde to zvláštní úprava zcela nepochybně nevylučuje.
V duchu tohoto závěru je však podle názoru Ústavního soudu nutné
trvat na tom, aby zákonodárce při specifickém vymezení účastenství
nevyloučil apriorně subjekty, u kterých lze možnost dotčení
v jejich právech z povahy řízení důvodně předpokládat. Pokud jde
o kolaudační řízení, lze souhlasit s názorem vyjádřeným v této
věci, že je záležitostí výsostného uvážení stavebního úřadu, zda
bude konstatovat, že podmínky územního rozhodnutí a rozhodnutí
o povolení stavby byly splněny, či nikoliv. Z toho však plyne, že
vlastník pozemku, na kterém stavba stojí, může pouze spoléhat na
to, že orgán veřejné správy bude ochraňovat nejen zájmy veřejné,
ale i zájmy jeho. Přitom, podle názoru Ústavního soudu, by účast
vlastníka pozemku byla účelná z důvodů praktických, poněvadž
pohled státních orgánů může být jiný, než pohled vlastníka
pozemku, případně jiné dotčené osoby, aniž by se muselo jednat ze
strany tohoto orgánu o záměr či nedbalost. Řečeno jinými slovy,
pokud stavební úřad zkolauduje něco, co zkolaudovat neměl, či co
měl zkolaudovat s konstatováním drobných závad a s určením lhůt
pro jejich odstranění, není zde nikdo legitimován k podání
odvolání ani k vyvolání případného soudního řízení. Z těchto
důvodů Ústavní soud na otázku, zda vlastník pozemku, na kterém je
zhotovena stavba, může být ve svých subjektivních právech dotčen
kolaudačním rozhodnutím, odpověděl pozitivně. Tento závěr ve svých
důsledcích znamená, že je-li vlastník pozemku vyloučen z řízení
správního, je při aplikaci ustanovení § 250 odst. 2 o. s. ř. jeho
nepříznivé postavení umocněno vymezením subjektů aktivně
legitimovaných k podání správní žaloby. Praktický dopad je pak
takový, že ač článek 36 odst. 1 Listiny dává každému právo domáhat
se stanoveným postupem svých práv u soudu či jiného orgánu a odst.
2 téhož článku Listiny vymezuje okruh osob oprávněných obrátit se
na soud ve správních věcech tak, že tak může učinit každý "kdo
tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné
správy", může zjevně v některých případech, konkrétně v případě
kolaudačního rozhodnutí, nastat situace, kdy ani při zřejmém
dopadu rozhodnutí na práva třetích osob, tyto nebudou mít
k dispozici žádný prostředek ke zvrácení takového rozhodnutí.
Podle Ústavního soudu tak kogentní úprava neodvratně znemožňuje
realizovat zásadu "nechť si každý střeží svá práva", Ústavním
soudem opakovaně připomínanou. Z těchto důvodů plénum Ústavního
soudu rozhodlo o zrušení ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona
pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu i důvody v něm
uvedenými je vázán i senát v projednávané věci. Nemohl proto
závěry nálezu pominout s ohledem na fakt, že projednávaná věc
stěžovatelů svým shora zjištěným skutkovým stavem zapadá do úvah
uvedených Ústavním soudem v citovaném plenárním nálezu, a to
i přesto, že Krajský soud v Plzni rozhodoval před vydáním
citovaného nálezu na základě ještě platného § 78 odst. 1
stavebního zákona. Bylo-li Ústavním soudem rozhodnuto o zrušení
citovaného ustanovení, byť vykonatelnost nálezu byla z důvodů
v něm vyložených odložena, lze mít za to, že uplatnění tohoto
ustanovení by bylo nepřípustným zásahem do základních práv
a svobod stěžovatelů zakotvených v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny,
a to právě z důvodů v citovaném nálezu Ústavního soudu vyložených,
na které v projednávané věci senát Ústavního soudu odkazuje.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení shora
uvedeného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ústavní stížnosti podle § 82
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni podle ustanovení § 82
odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. června 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 131/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies