I. ÚS 287/99

20. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. 25 T 48/98, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 6 To 100/99, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. 25 T 48/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999,
sp. zn. 6 To 99/99,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 14. 6. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu pět let a usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odvolání stěžovatele a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku jako nedůvodná zrušena. Stěžovatel se dále domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým bylo rozhodnuto, že senát 25 T Obvodního soudu pro Prahu 7, ve složení předseda JUDr. R. Š. a přísedící M. Č. a M. K., není vyloučen z projednávání trestní věci obžalovaného (nyní stěžovatele) J. C., a usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla stížnost obžalovaného proti tomuto usnesení zamítnuta.

Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které jim předcházelo, nebylo jako celek spravedlivé a porušuje jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, dále čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, a čl. 90 Ústavy, podle něhož mají soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům.

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že obecné soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení nepostupovaly nestranně a nezávisle. Zejména vytýká soudu prvého stupně, že po zrušení jeho prvého rozsudku odvolacím soudem, když navrhl vyloučení předsedy senátu obvodního soudu, mu byl pak druhým rozsudkem tohoto soudu uložen o jeden rok delší trest odnětí svobody. Polemizuje s právní kvalifikací svého trestného jednání, když má za to, že újma, kterou utrpěl poškozený, není těžkou újmou na zdraví. Poukazuje též na písařské chyby při protokolaci hlavního líčení ze dne 3. 8. 1998.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným trestným činem ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 tr. zákona a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace a neuznaly jeho argumenty svědčící pro podjatost senátu soudu prvního stupně.

Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 48/98, zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Namítaná podjatost senátu soudu prvního stupně byla vyvrácena zdůvodněním předsedy tohoto senátu, který uvedl, že v trestní věci stěžovatele ani on ani přísedící nebyli činnými v trestní věci stěžovatele jako státní zástupci, nerozhodoval o jeho vazbě v přípravném řízení, nemá poměr k projednávané věci ani k osobě stěžovatele, věc mu byla přidělena standardním způsobem, kterým se u obvodního soudu přidělují trestní věci, a přísedící byli vybráni náhodně. Pokud se týká uložení přísnějšího trestu při druhém rozhodování soudu prvního stupně, pak nutno říci, že ustanovení § 264 odst. 2 tr. řádu vyjadřuje zásadu zákazu "reformationis in peius" (zákaz změny k horšímu), ale pouze v případě, že napadený rozsudek byl zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného. V daném případě však byl rozsudek zrušen také v důsledku odvolání státního zástupce, podaného v neprospěch obžalovaného z důvodu nesouhlasu s výší uloženého trestu. K napadené právní kvalifikaci trestného jednání stěžovatele je třeba konstatovat, že dle výkladových pravidel § 89 odst. 7 tr. zákona je těžkou újmou na zdraví poškození důležitého orgánu, přičemž se jedná o takové porušení orgánu, při kterém vzniká nebezpečí pro život. S uvedeným koresponduje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, v němž je na č.l. 20 spisu uvedeno, že bezprostředně po vzniku bodného poranění byl ohrožen život poškozeného a bez rychlé lékařské pomoci mohlo dojít ke smrti poškozeného. Při výslechu znalce i ostatních svědků dne 3. 8. 1998 jsou v protokolu o hlavním líčení písařské chyby, ty ale rozhodně nečiní hlavní líčení nesrozumitelným. Konkrétně při výslechu znalce jeho výpověď koresponduje se závěry jím podaného znaleckého posudku.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají.

Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).

Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.

Ústavní soud rovněž zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl navrhovat důkazní prostředky, byl zastoupen obhájcem, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal.

Ústavní soud se ovšem podrobně zabýval i meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.




V Brně dne 20. června 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 287/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies