II. ÚS 259/2000

21. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti T. L. Ch., zastoupeného JUDr. P. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 9 To 221/2000, ta k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel zrušení v záhlaví usnesení uvedeného usnesení, jimž byla podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2000, č. j. 7 Nt 3631/2000-5, jimž byl stěžovatel podle ustanovení § 68 tr. ř. vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. ř.

Současně s ústavní stížností požádal stěžovatel o přednostní projednání svého případu, aniž však tento požadavek nijak blíže zdůvodnil.

Ve svém návrhu stěžovatel uvádí, že byl Městským soudem v Brně vzat do vazby v souvislosti se zahájením trestního stíhání pro trestný čin podvodu ( § 250 odst. 1, odst. 4 tr. ř.) a pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny ( § 176 odst. 1 tr. zák.).

Stěžovatel tvrdí, že jeho osobní svoboda byla omezena při zákroku policistů dne 10. 2. 2000 nejpozději ve 14.15 hodin, avšak státní zástupce doručil Městskému soudu v Brně návrh na vzetí do vazby až dne 12. 2. 2000 ve 14.55 hodin, což znamená nedodržení zákonné 48 hodinové lhůty k omezení osobní svobody fyzické osoby. Čas zadržení navrhovatele údajně potvrdili dva svědci, kteří tomuto úkonu byli přítomni. Svědkové, podle názoru stěžovatele, tak vyvrátili tvrzení Policie, které akceptovaly i oba obecné soudy, že totiž k omezení osobní svobody stěžovatele došlo až v 15.05 hodin téhož dne, kdy byl navrhovatel předveden na oddělení Policie ČR.

V souvislosti s návrhem na zrušení napadeného usnesení se stěžovatel dovolává porušení čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále právních názorů, vztahujících se k problematice omezení osobní svobody, uvedených v nálezech Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 246/96, a ze dne 2. 7. 1997, sp. zn. Pl.ÚS 2/97.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 9 To 221/2000, Ústavní soud zjistil, že soud druhého stupně zamítl jako nedůvodnou stížnost navrhovatele směřující proti usnesení Městského soud v Brně o jeho vzetí do vazby. Stěžovatel ve své stížnosti především namítá nezákonnost předmětného rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť nebyla podle jeho názoru respektována zákonná 48 hodinová lhůta.

Krajský soud v odůvodnění svého usnesení, vzhledem k uplatněným námitkám stěžovatele, vycházel ze spisu Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, sp. zn. ČVS: KVJM-341/21-99/Sv, kdy ze zprávy o šetření a úředního záznamu ze dne 10. 2. 2000 se podává, že uvedeného dne byl stěžovatel odpovídající popisu muže, vystupujícího pod přezdívkou "M." předveden orgány Policie jednak k podání vysvětlení ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále k prokázání totožnosti podle § 13 odst. 2 písm. b) citovaného zákona o Policii. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že stěžovatel neměl u sebe platné průkazy totožnosti a vystupoval pod cizím jménem. Teprve poté, kdy byla zjištěna totožnost stěžovatele, došlo k jeho zadržení. Z úředního záznamu je navíc dokladováno, že navrhovatel byl předveden z prostor ul. K. č. 62 v Brně na Policii ČR v 15. 05 hodin, když tento údaj stěžovatel sám odsouhlasil a podepsal a není tedy pravdou tvrzení o době předvádění, namítané ve stížnosti určené údajem 14.30 hodin.

Krajský soud za této situace ve shodě s názorem městského soudu konstatoval, že k zadržení stěžovatele ve skutečnosti došlo dne 11. 2. 2000 v 0, 35 hodin, takže k překročení zákonné 48 hodinové lhůty nedošlo, neboť stěžovatel byl předán svému zákonnému soudci dne 12. 2. 2000 v 15.00 hodin. Soudce o vazbě rozhodl dne 13. 2. 2000 nejpozději v 11. 50 hodin.Tím byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 77 odst. 1, odst. 2 tr.ř., když soud II. stupně shledal za splněné i podmínky uvedené v § 67 tr. ř.

Stručně řečeno stěžovatel nesouhlasí s názorem Krajského soudu v Brně, vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení, že totiž do omezení osobní svobody se nezapočítává lhůta, ve které byla zjišťována totožnost stěžovatele a bylo po něm vyžadováno podání vysvětlení. Stěžovatel se odvolává na nálezy Ústavního soudu, které do zákonné 48 hodinové lhůty včítají i zajištění osoby ve smyslu § 14 zákona č. 283/1991 Sb. a v tomto smyslu tedy výklad soudů upravily. V žádném z citovaných nálezů se však nehovoří o povinnosti takového výkladu omezení osobní svobody, jenž by v sobě zahrnoval i dobu, ve které byla šetřena či prokazována totožnost osoby a tato osoba byla požádána o vysvětlení. Krajský soud konstatoval z vyšetřovacího spisu Policie ČR splnění podmínek, za kterých může orgán Policie provést úkon ve smyslu § 13 a § 14 zákona o Policii. Tomuto úkonu byl stěžovatel podroben poté, co bylo zjištěno, že se prokazoval jiným průkazem totožnosti a vystupoval tedy pod cizím jménem, když jak sám uvádí, jeho vlastní doklady byly v této době již dávno neplatné. Tyto nutné úkony Policie jsou za této situace zcela oprávněné a ve smyslu právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 1998, sp. zn. IV.ÚS 219/97, per analogiam je nutné považovat za úkony, které je příslušná osoba povinna strpět v případě, že jsou k tomu dány zákonné podmínky. Tento závěr ostatně koresponduje s názory obou obecných soudů, které uvádí, že k omezení osobní svobody, t. j. k zajištění obviněného (stěžovatele ) došlo až po těchto nezbytných úkonech orgánů Policie.

Stěžovatel tedy nemůže považovat za omezování osobní svobody jednání Policie směřující k prokázání totožnosti, neboť okolnost, kterou zavinil sám tím, že nebyl schopen prokázat na vyzvání svoji totožnost a vědomě se vykazoval cestovním dokladem, znějícím na jiné jméno, byl nucen tento úkon strpět.

Ústavní soud proto neshledal důvod uvedený v čl.8 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod za oprávněný v případě předmětné ústavní stížnosti a návrh byl proto nucen jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS


V Brně dne 21. června 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 259/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies