I. ÚS 645/99 - Cizí státní občanství jako důvod útěkové vazby

21. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


K posouzení toho, zda předmětný skutek skutečně lze považovat
za trestný čin nebo toliko za obchodně právní spor, jsou v první
řadě oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto směru
stále provádějí potřebné dokazování; Ústavnímu soudu proto
nepřísluší v této fázi trestního řízení - jestliže rozhoduje
toliko o ústavní stížnosti proti usnesení soudu o vzetí do vazby
- jejich dosavadní postup v tomto směru zpochybňovat. V této
souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke
zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by
jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými
skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp.
zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Za skutečnost odůvodňující vzetí do vazby nemůže být jako
dostačující akceptováno to, že stěžovatel je cizím státním
občanem, což "vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli
konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou
odstraněna" (nález sp. zn. II. ÚS 347/96, Ústavní soud ČR: Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 9, str. 349).

Důvod útěkové vazby nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že
stěžovatel může kdykoliv opustit území České republiky, neboť
svoboda pohybu je ústavně zaručena (čl. 14 Listiny) a z důvodu
realizace tohoto základního práva není možno dovozovat existenci
uváděného vazebního důvodu.

Existenci tohoto vazebního důvodu roz. podle § 67 odst. 1
písm. b) trestního řádu nelze dovodit ani z toho, že stěžovatel
v době rozhodování o vzetí do vazby dosud nebyl řádně vyslechnut
za přítomnosti obhájce. Stěžovatel při výslechu toliko využil
svého zákonného práva a vyslovil, že odmítá k věci vypovídat.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že "za maření nebo ztížení
dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat rozhodnutí
o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, jež je součástí práva
obviněného na obhajobu" (nález sp. zn. III. ÚS 148/97, Ústavní
soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 65). Koluzní
vazební důvod může být dán pouze - při splnění všech zákonných
podmínek - tehdy, jestliže zájem na objasňování trestného činu
převyšuje zájem na svobodě jednotlivce (k tomu srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 264/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 11, str. 261). V daném případě obecné soudy dostatečně
přesvědčivě nezdůvodnily, v čem tento zájem na objasňování
trestného činu má před svobodou stěžovatele prioritu, jestliže
odmítnutím vypovídat stěžovatel pouze využil svého ústavně
zaručeného základního práva podle čl. 40 odst. 4 Listiny; ani
v této skutečnosti - jak je uvedeno výše - tedy není možno důvod
koluzní vazby spatřovat.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 08.08.2000 sp. zn. I. ÚS 645/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti O. F. U., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 1999, sp. zn.
Nt 401/1999, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.
11. 1999, sp. zn. 44 To 1401/99, takto:

I. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 1999,
sp. zn. Nt 401/99, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.
11. 1999, sp. zn. 44 To 1401/99, se zrušují.
II. Část návrhu, kterou se stěžovatel domáhá, aby Ústavní
soud státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze
a vyšetřovateli Policie ČR z Úřadu vyšetřování pro Prahu 5 zakázal
porušování práv a svobod stěžovatele a přikázal jim, aby obnovili
stav před porušením práv, se odmítá.


Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným usnesením rozhodl tak, že
se stěžovatel bere do vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a)
a b) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud uvedl, že
stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle ustanovení §
250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že
- společně s L. B. - jako jednatelé firmy U. I. v letech 1996
a 1997 odebírali pivo od pivovaru R., a to na zmíněnou firmu i na
firmy jiné, přičemž později za odběr piva přestali platit. Tímto
jednáním prý způsobili Ing. P. S. škodu ve výši 2.083.969,91 Kč.
Pokud jde o vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a),
obvodní soud uvedl, že hrozí důvodné nebezpečí, že by se
stěžovatel v případě ponechání na svobodě mohl trestnímu stíhání
a hrozícímu trestu vyhýbat tím, že by se ukrýval nebo uprchl.
Stěžovatel je totiž cizinec, který má povolení k pobytu na našem
území do července roku 2000, avšak stále se pohybuje mezi ČR
a svojí vlastí; v ČR je vázán toliko firmou, v souvislosti s níž
se měl dopustit zmíněné trestné činnosti, "takže mu nic nebrání
v tom, aby se svou rodinou vycestoval zpět do své vlasti, čímž by
se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným". Je
rovněž důležité, že byl zadržen právě v souvislosti s pokusem
opustit území ČR přes hraniční přechod v Chotěbuzi. Stěžovateli za
spáchanou trestnou činnost hrozí vysoký trest odnětí svobody
(5-12 let), přičemž "právě výše způsobené škody odůvodňuje
reálnost uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody".

Vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) obvodní
soud spatřoval v tom, že by se stěžovatel mohl domlouvat
s podezřelým L. B. (který dosud nebyl zadržen) na dalším způsobu
obhajoby. Stěžovatel se měl dopustit trestného činu ve
spolupachatelství, "do současné doby nevypovídal, proto nejméně do
doby jeho řádného výslechu za přítomnosti zvoleného obhájce tento
důvod vazby bude dán".

Soud rovněž dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti
nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl
spáchán, že má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody
k podezření, že jej spáchal stěžovatel (§ 67 odst. 2 trestního
řádu).

Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele
proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 zamítl.

V jeho odůvodnění především odkázal na citované usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5, s nímž se ztotožnil, neboť stěžovatel
je cizím státním občanem, který může území ČR kdykoliv opustit,
"což dle vlastního doznání opakovaně činí". Na území ČR je vázán
k firmě U. I., nicméně stíhané trestné činnosti se měl dopustit
právě v souvislosti s činností této firmy. Městský soud v Praze
zdůraznil, že stěžovatel byl zadržen právě v okamžiku, kdy se
pokoušel o přechod státní hranice a proto prý je plně odůvodněna
obava, že by se mohl v případě ponechání na svobodě trestnímu
stíhání a hrozícímu vysokému trestu vyhýbat. Ohledně vazebního
důvodu podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu
městský soud uvedl, že je dáno důvodné podezření, že by stěžovatel
mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní řízení
tím, že by se pokusil ovlivňovat L. B., s nímž se měl stíhané
trestné činnosti dopustit.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl,
že napadenými usneseními obecných soudů byly porušeny čl. 1, čl.
2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 14 odst.
1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl.
40 odst. 1-4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a dále čl. 5 odst. 1 a 3, čl. 6 odst. 1-3 a čl. 14 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Tuto protiústavnost stěžovatel spatřuje zejména v tom, že mu
bylo sděleno obvinění, byť v té době nic nenasvědčovalo tomu, že
předmětný skutek má všechny znaky trestného činu a že jej spáchal
stěžovatel. V době návrhu na vzetí do vazby prý neexistoval ani
vyšetřovací spis a vyšetřovatel měl k dispozici pouze "změť
nejasných kopií dokumentů" (protože ještě dne 19. 11. 1999, tzn.
10 dnů po podání návrhu na vzetí do vazby, vyšetřovatel nebyl
schopen právnímu zástupci stěžovatele předložit řádně vedený
vyšetřovací spis), včetně trestního oznámení ing. S. (který od
pivovaru R. převzal pohledávku vůči firmě U. ve výši cca 2,1 mil.
Kč) na nejmenovaného pachatele. V záznamu o sdělení obvinění se
údajně objevila nepravdivá tvrzení a vyšetřovatel především
ignoroval výpověď svědka V., neboť firma U. pivo sama neodbírala,
nýbrž pouze zprostředkovávala jeho prodej jiným subjektům
a inkasovala platby za dodané pivo, které odevzdávala pivovaru.
Pivovar nedostal za některé dodávky zaplaceno proto, že pivo
nebylo z důvodů vad propuštěno celními orgány jiných zemí nebo
přijato adresáty dodávek. Jednalo se tedy o typický obchodněprávní
spor a nikoliv o trestní věc, takže tímto postupem byl porušen čl.
8 odst. 2 Listiny, podle něhož není možno někoho trestně stíhat za
pouhou neschopnost dostát svým smluvním závazkům. Stěžovatel dále
poukazuje na to, že v návrhu státního zástupce na jeho vzetí do
vazby ze dne 9. 11. 1999 se tvrdí, že L. B. nebyl dosud zadržen,
avšak ve skutečnosti bylo L. B. sděleno obvinění již dne 20. 7.
1999 a dne 4. 8. 1999 se dostavil B. k vyšetřovateli, který jej
jako obviněného vyslechl. Státní zástupce prý proto zjevně
manipuloval s fakty a tím porušil čl. 40 odst. 1 Listiny.

Základní práva stěžovatele podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40
odst. 3 Listiny údajně porušil Obvodní soud pro Prahu 5 tím, že
stěžovateli neumožnil poradit se se svým obhájcem a neumožnil, aby
byl obhájce přítomen u jeho výslechu. V protokolu ze dne 10. 11.
1999 se sice objevila věta "beru na vědomí, že se soud pokusil
vyrozumět obhájce JUDr. K.", leč tato věta prý neodpovídá
skutečnosti a proto také stěžovatel odmítl protokol podepsat,
neboť soud znal jméno zvoleného obhájce již dne 9. 11. 1999 ve
14.05 hod., kdy mu byl doručen návrh na vzetí do vazby.

Obvodní soud prý své rozhodnutí vydal na základě zcela
nepravdivých skutečností, ačkoliv mu musel být znám skutečný stav
věci. Z vyšetřovacího spisu totiž vyplývalo, že L. B. byl v té
době již obviněný (a nikoliv podezřelý), že ve věci již dobrovolně
vypovídal a že se tedy stíhání nevyhýbal, takže důvod koluzní
vazby nemohl spočívat v tom, že stěžovatel by se mohl domlouvat
s podezřelým L. B. Rovněž vazební důvod nemohl spočívat v tom, že
stěžovatel dosud nevypovídal, neboť tím jen využil svého zákonného
práva (nevypovídat), za což jej nelze trestat vzetím do vazby
a tak si vynucovat výpověď.



Také tzv. útěková vazba v případě stěžovatele údajně nebyla
dána, neboť sice byl zadržen na hraničním přechodu v Chotěbuzi,
leč jednalo se jen o jednu z jeho pravidelných služebních cest.
O vazbě bylo rozhodnuto, aniž by se kdokoliv pokusil doručit
stěžovateli sdělení obvinění či předvolání k jakémukoliv
vyšetřovacímu úkonu. Sama skutečnost zadržení na hraničním
přechodu proto nemůže představovat vazební důvod. S ohledem na
skutečnost, že spoluobviněný B. je stíhán na svobodě, zakládá
napadené rozhodnutí i (stěžovatelovu) diskriminaci, neboť "jediným
skutečným důvodem, proč byla omezena osobní svoboda stěžovatele,
je jeho jiná státní a národní příslušnost". Obdobně protiústavně
prý postupoval Městský soud v Praze.

Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze zrušena, aby Ústavní
soud zakázal státnímu zástupci Městského státního zastupitelství
v Praze a vyšetřovateli Policie ČR z úřadu vyšetřování pro Prahu
5, aby pokračovali v porušování práv a svobod stěžovatele,
a domáhal se toho, "aby obnovili stav před porušením těchto
základních práv a svobod stěžovatele". Stěžovatel na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní
soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníci
řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 a Městské
státní zastupitelství v Praze.

Obvodní soud pro Prahu 5 v plném rozsahu odkázal na
odůvodnění napadeného usnesení a konstatoval, že předložený
spisový materiál obsahoval dostatek nutných podkladů pro
rozhodnutí. Ke snaze o vyrozumění obhájce skutečně došlo, nicméně
předtím bylo nutné dohodnout termín s eskortou a s tlumočníkem
a podle úředního záznamu telefon obhájce opakovaně vyzváněl jako
obsazený. Obvodní soud pro Prahu 5 na ústním jednání před Ústavním
soudem netrvá.

Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za nedůvodnou.
Namítl, že vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a)
trestního řádu nebyl shledán jen v tom, že stěžovatel je cizinec,
nýbrž také ve skutečnosti, že je stíhán pro závažnou trestnou
činnost, za níž mu hrozí vysoký trest a že byl zadržen při pokusu
o přechod státní hranice. Nebyl tedy diskriminován kvůli své
národnosti, leč skutečnost, že na území ČR nemá žádnou vazbu
(s výjimkou svých podnikatelských aktivit), vedla k závěru, že je
dána obava ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního
řádu (útěkové vazba). Není prý v rozporu ani se zákonem ani
s Listinou, jestliže si stát, na jehož území se trestní řízení
vede, zajistí přítomnost obviněného na úkonech trestního řízení.
Konkrétní důvody, pro které může být obviněný vzat do vazby, musí
být dostatečným a odůvodněným podkladem pro rozhodnutí, nelze však
vyžadovat, aby soud učinil naprosto jistý závěr o tom, že se např.
obviněný bude skrývat nebo že uprchne. Městský soud v Praze
konečně prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 se postavení
vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že opatření
o sdělení obvinění pro trestný čin podvodu převzal pouze L. B.
a nikoliv stěžovatel. Protože prý nebyl znám jeho pobyt, bylo po
něm vyhlášeno celostátní pátrání a byl zadržen dne 8. 11. 1999 na
hraničním přechodu v Chotěbuzi. Námitku stěžovatele, že jeho
protiprávní jednání je pouze obchodně právním sporem, označilo
městské státní zastupitelství za "subjektivní právní názor
obhájce". Tvrzení, že se státní zástupce v návrhu na vzetí do
vazby snažil soud zmást nepravdivými skutečnostmi, prohlásilo za
"zcela absurdní", protože "státním zástupcem uvedená skutečnost,
že obviněný B. dosud nebyl zadržen, byla a je v podstatě pravda,
po svém výslechu byl vyšetřovatelem propuštěn, neboť důvody na
jeho vzetí do vazby neshledal a tyto dosud ani nenastaly". Proto
Městské státní zastupitelství v Praze považuje všechna tvrzení
stěžovatele za nepodložená a zkreslená a uvádí, že se postavení
vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává.

Ústavní stížnost je důvodná.



Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je
ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost
představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv
a svobod, což znamená, že její použití předpokládá vyčerpání všech
ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu
proto nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, před nimi
prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní
práva nebo svobody stěžovatele.

Z uvedených důvodů se Ústavní soud - v souzené věci
- nezabýval námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňuje samu trestně
právní kvalifikaci skutku, za který je trestně stíhán.
K posouzení toho, zda předmětný skutek skutečně lze považovat za
trestný čin nebo toliko za obchodně právní spor, jsou v první řadě
oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto směru
stále provádějí potřebné dokazování; Ústavnímu soudu proto
nepřísluší v této fázi trestního řízení - jestliže rozhoduje
toliko o ústavní stížnosti proti usnesení soudu o vzetí do vazby
- jejich dosavadní postup v tomto směru zpochybňovat. V této
souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke
zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by
jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými
skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp.
zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Při posuzování ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci do
osobní svobody (čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy) vychází Ústavní soud
z toho, že ochrana osobní svobody představuje jedno
z nejvýznamnějších základních lidských práv. O tom svědčí
i systematické zařazení tohoto práva do hlavy druhé oddílu prvního
Listiny, označeného "Základní lidská práva a svobody". Je zřejmé,
že ústavní výjimky z uvedeného práva je třeba vykládat způsobem
restriktivním a zásahy do něj musí být činěny přiměřeně citlivě.

Z této úvahy vycházel Ústavní soud i při hodnocení ústavnosti
napadených usnesení obecných soudů.

Obecné soudy v prvé řadě v souzené věci shledaly existenci
vazebního důvodu zakládajícího tzv. útěkovou vazbu podle
ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Tu obecné soudy
odůvodnily zejména tak, že stěžovatel je cizinec, který má
v České republice povolení pobytu do července roku 2000, pohybuje
se mezi ČR a svojí vlastí a k ČR je vázán toliko firmou,
v souvislosti s níž se měl dopustit předmětné trestné činnosti.
Stěžovatel může kdykoli opustit území ČR, což i dle vlastního
doznání opakovaně činí. Stěžovateli konečně hrozí vysoký trest
odnětí svobody a byl zadržen v souvislosti s pokusem opustit území
republiky.

K tomu Ústavní soud uvádí, že za skutečnost odůvodňující
vzetí do vazby nemůže být jako dostačující akceptováno to, že
stěžovatel je cizím státním občanem, což "vytváří pouze abstraktní
možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež
má být vazbou odstraněna" (nález sp. zn. II. ÚS 347/96, Ústavní
soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 349). V souzené
věci Ústavní soud nepřijal tvrzení, že jedinou stěžovatelovu vazbu
k České republice představují jeho aktivity ve firmě U.,
v souvislosti s níž je trestně stíhán. Jak totiž vyplývá
z předmětného vyšetřovacího spisu, se stěžovatelem v České
republice zřejmě bydlí jeho rodina (manželka a dcera, č.l. 39), on
sám žije v České republice již od roku 1993, tzn. šest let, a jeho
podnikatelské aktivity se neomezují pouze na firmu U., ale podniká
i ve firmě další (č.l. 10, kde stěžovatel je podle výpisu
z obchodního rejstříku jednatelem firmy N.K.V., s.r.o.). Z toho je
zřejmé, že vztah stěžovatele k České republice se neredukuje
toliko na jeho činnost ve firmě U. a toto tvrzení obecných soudů
proto nemá oporu v provedených důkazech. Tzv. útěková vazba nemůže
být opodstatněna ani (pouze) tím, že stěžovatel byl zadržen na
hraničním přechodu nebo že kdykoliv může opustit území České
republiky. Stěžovatel totiž vzhledem ke svým podnikatelským
aktivitám často cestoval, a to i mimo Českou republiku, a z této
samotné skutečnosti naplnění uvedeného vazebního důvodu rovněž
dovozovat nelze. Rovněž nelze důvod útěkové vazby spatřovat
v samotné skutečnosti, že stěžovatel může kdykoliv opustit území
České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena (čl. 14
Listiny) a z důvodu realizace tohoto základního práva není možno
dovozovat existenci uváděného vazebního důvodu. Jak navíc vyplývá
z předmětného vyšetřovacího spisu, Policie ČR před sdělením
obvinění sice učinila několik neúspěšných pokusů o zastižení
stěžovatele (č.l. 26 a násl.), nicméně nelze důvodně tvrdit, že
stěžovatel se orgánům činným v trestním řízení vyhýbal, jestliže
se dne 4. 8. 1999 na Obvodní úřad vyšetřování Praha 5 dostavil za
účelem podání vysvětlení (č.l. 9). Ze všech zmíněných důvodů
Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatele tzv.
útěkový vazební důvod ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a)
trestního řádu dán nebyl.

Obecné soudy dále shledaly existenci vazebního důvodu podle
ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu (tzv. koluzní
vazba), kterou spatřovaly v tom, že by se stěžovatel mohl
domlouvat s obviněným B., jenž prý v době rozhodování o vazbě
stěžovatele dosud nebyl zadržen. Obvodní soud navíc uvedl, že
stěžovatel dosud nevypovídal a proto prý tento vazební důvod bude
dán nejméně do doby jeho řádného výslechu za přítomnosti zvoleného
obhájce.

V tomto směru Ústavní soud z předmětného vyšetřovacího spisu
zjistil, že námitka stěžovatele, že L. B. bylo sděleno obvinění
již přípisem ze dne 16. 7. 1999, že se B. dne 4. 8. 1999 dostavil
k vyšetřovateli (který jej vyslechl) a že stěžovatel byl vzat do
vazby až více než o tři měsíce později, je opodstatněná, neboť
koresponduje s obsahem tohoto spisu (č.l. 1 a 2). Za těchto
okolností proto koluzní vazební důvod stěžovatele, spočívající
v tom, že L. B. dosud nebyl zadržen, takže by se s ním stěžovatel
mohl domlouvat, v době rozhodování o stěžovatelově vazbě již
nemohl být dán. Existenci tohoto vazebního důvodu nelze dovodit
ani z toho, že stěžovatel v době rozhodování o vzetí do vazby
dosud nebyl řádně vyslechnut za přítomnosti obhájce. Jak totiž
vyplývá z protokolu ze dne 10. 11. 1999, sepsaného před Obvodním
soudem pro Prahu 5 (č.l. 4 soudního spisu), stěžovatel při tomto
výslechu využil svého zákonného práva a vyslovil, že odmítá k věci
vypovídat (byť ve skutečnosti k otázce doručování písemností
výpověď učinil). Ústavní soud opakovaně judikoval, že "za maření
nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat
rozhodnutí o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, jež je součástí
práva obviněného na obhajobu" (nález sp. zn. III. ÚS 148/97,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 65).
Koluzní vazební důvod může být dán pouze - při splnění všech
zákonných podmínek - tehdy, jestliže zájem na objasňování
trestného činu převyšuje zájem na svobodě jednotlivce (k tomu
srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 264/98, Ústavní soud ČR: Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 11, str. 261). Jak však vyplývá z obsahu
spisu, v daném případě obecné soudy dostatečně přesvědčivě
nezdůvodnily, v čem tento zájem na objasňování trestného činu má
před svobodou stěžovatele prioritu, jestliže v době rozhodování
o vazbě byl již obviněný B. vyslechnut a odmítnutím vypovídat
stěžovatel pouze využil svého ústavně zaručeného základního práva
podle čl. 40 odst. 4 Listiny; ani v této skutečnosti - jak je
uvedeno výše - tedy není možno důvod koluzní vazby spatřovat.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že obecné soudy
napadenými usneseními porušily stěžovatelovo právo na ochranu
osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Za této situace již Ústavní soud dále nezkoumal tvrzené
porušení dalších ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť by to
bylo nadbytečné.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadená usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze zrušil.

Tu část petitu ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel domáhá
toho, aby Ústavní soud státnímu zástupci Městského státního
zastupitelství v Praze a vyšetřovateli Policie ČR z úřadu
vyšetřování pro Prahu 5 zakázal porušování práv a svobod
stěžovatele a přikázal jim, aby obnovili stav před porušením práv,
Ústavní soud odmítl. Navrhovaný výrok by totiž mohl Ústavní soud
podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, vydat pouze tehdy, jestliže by porušení
ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu
orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. Za situace, kdy stěžovatel
napadl usnesení (tzn. rozhodnutí) obecných soudů a nikoliv "jiný
zásah orgánu veřejné moci", a Ústavní soud tato usnesení zrušil,
však k rozhodování o této části ústavní stížnosti Ústavní soud
není příslušný a nezbylo mu proto než tuto část návrhu odmítnout
§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. 6. 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 645/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies