I. ÚS 432/98

21. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 432/98


Ústavní soud rozhodl dnešního v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Š. D. a Mgr. T. D., obou zastoupených advokátkou JUDr. D. H., proti rozsudku Městského osudu v Praze ze dne 4. 6. 1998, č. j. 29 Co 80/98-152, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 1997, č. j. 10 C 176/93-111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhali zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů. Ke své stížnosti uvedli, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 1994, č. j. 10 C 176/93, bylo vyhověno návrhu stěžovatelky Š. D., roz. H., na zamítnutí žaloby na vyklizení bytu č. 2 o třech pokojích s příslušenstvím, který se nachází v přízemí domu čp. 249 v Praze 5 na S., N. ul. 7. Podle názoru stěžovatelů tomuto rozsudku předcházelo poměrně rozsáhlé dokazování, které se promítlo i v odůvodnění předmětného rozsudku. Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatelka prokázala, že v den smrti její babičky, paní M. H., s ní žila ve společné domácnosti.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal tehdejší žalobce, pan V. D. (v ústavní stížnosti uvedený jako 1. vedlejší účastník), včas odvolání. Odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že soud prvního stupně porušil zákon, když ve svém rozsudku pouze reprodukoval výpovědi svědků a účastníků, přičemž nerozlišil, co na základě výpovědí vzal soud za prokázané.

Prvoinstanční soud po doplnění dokazování rozhodl dne 20. 12. 1995 rozsudkem tak, že žalobě tehdejších žalobců vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost vyklidit předmětný byt.

Stěžovatelé namítali, že v uvedených rozsudcích soud prvního stupně po provedení nových důkazů hodnotí naprosto odlišně i důkazy již jednou v řízení provedené, a uvádějí, že je to v rozporu se zásadou přímosti dokazování, tedy i v rozporu s kautelami dokazování stanovenými v § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelé k tomu blíže uvedli, že určité svědecké výpovědi byly v řízení jako důkaz provedeny pouze jednou, aniž by byly později jakkoli doplněny, avšak hodnocení jejich věrohodnosti i úvaha soudu o tom, co vzal z těchto výpovědí za prokázané, se podstatně liší v prvém a druhém rozsudku. Stěžovatelé namítli, že zásada přímosti dokazování neumožňuje, aby jiný soud, aniž by důkaz v řízení znovu provedl, hodnotil tento jednou provedený důkaz, jsou-li dodrženy zásady logiky, odchylně od hodnocení provedeného původně soudem nižšího stupně. Dále vyslovili stěžovatelé názor, že stejně tak je vyloučeno, aby soud, který tento důkaz jednou v řízení provedl, jej hodnotil pokaždé jiným způsobem.

Proti druhému rozsudku soudu prvního stupně podali včas odvolání všichni účastníci. Žalobci (nyní vedlejší účastníci), napadali odvoláním pouze výrok o nákladech řízení. Stěžovatelé zpochybňovali skutková zjištění a jejich právní hodnocení, pokud jimi prvoinstanční soud dospěl k závěru, že nedošlo ke spornému přechodu práva nájmu a navrhovali napadený rozsudek změnit tak, že se žaloba zamítá.

Odvolací soud přezkoumal řízení, jež předcházelo jeho vydání a věc uzavřel tak, že dosud nejsou podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje (§ 221 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na soudu prvního stupně bylo, aby doplnil dokazování, zda zemřelé M. H. svědčilo právo nájmu k předmětnému bytu, a mohlo tedy dojít k jeho přechodu na stěžovatelku.

Ve svém třetím rozsudku pak prvoinstanční soud žalobě vyhověl a uložil stěžovatelům, vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Proti tomuto rozsudku ze dne 26. 9. 1997 podali stěžovatelé odvolání s návrhem na změnu rozsudku tak, že se žaloba zamítá. V odvolání stěžovatelé namítali vady spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že ani po tomto doplnění není důvodu cokoliv měnit a rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil.

Z výše uvedeného dle mínění stěžovatelů vyplývá, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a v čl. 90 Ústavy ČR. Mají za to, že protiústavnost zmíněných rozhodnutí obecných soudů lze odvodit a argumentačně podpořit i dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Uvedli, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zajištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Stěžovatelé namítali, že pokud v posuzované věci se odvolací soud jejich námitkami nezabýval a jestliže - posuzováno z tohoto hlediska - je i ve svém rozhodnutí zcela opomněl (své stanovisko k nim nezdůvodnil), postupoval v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a své rozhodnutí zatížil vadami majícími charakter protiústavní.

Ústavní soud po přezkoumání skutkového i právního stavu dle spisového materiálu a na základě vyjádření obecných soudů v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování uvedené věci se Ústavní soud zejména zabýval otázkou, zda odlišné hodnocení pouze jednou provedených důkazů ze strany obecných soudů tak, jak tvrdí stěžovatelé, není v rozporu se zásadami stanovenými v ust. § 132 o. s. ř. a tím i se zásadami spravedlivého procesu. Pokud by tvrzení stěžovatelů odpovídalo uvedeným skutečnostem, tzn. jen jednou provedené důkazy by byly posuzovány ze strany obecných soudů odlišně, bylo by zapotřebí postupovat na základě ustálené judikatury (viz např. R 64/66), dle které odvolací soud, chce-li se odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného svědeckého důkazu, svědecké důkazy sám zopakuje a zjedná si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. V daném případě však obecné soudy rozhodovaly na základě doplněného dokazování, a to jak ze strany svědků, tak i výslechem stěžovatelky. Na základě takto doplněného dokazování pak soudy vydaly svá rozhodnutí v uvedené věci. Ústavní soud proto věc posoudil porovnáním jednotlivých rozhodnutí obecných soudů tak, že ze strany obecných soudů nedošlo v tomto ohledu k procesnímu pochybení. Původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 1994, č. j. 10 C 176/93-32, kterým byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 1995, č. j. 21 Co 195/95-49, a to podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. pro nepřezkoumatelnost a nutnost provedení dalšího dokazování. Kasační usnesení odvolacího soudu tudíž neobsahovalo právní názor, kterým by byl soud prvního stupně při vydání nového (jiného) rozsudku vázán. Účastníky řízení byli tehdy pouze 1. vedlejší účastník a stěžovatelka.
V pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 12. 1995, č. j. 10 C 176/93-67, zrušený posléze usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 4. 1997, č. j. 29 Co 2/97-99, v porovnání s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 1997 není rozsudkem "jiným", jelikož jím bylo žalobě vyhověno [viz ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Navíc ani zde kasační usnesení odvolacího soudu neobsahovalo právní názor, kterým by byl soud prvního stupně při vydání dalšího rozsudku vázán. Zrušení rozsudku bylo opět odůvodněno nutností doplnit dokazování (k existenci a rozsahu nájemního práva po zesnulé paní M. H.).

Z výše uvedeného je patrné, že obecné soudy se řádně věcí zabývaly, a to především právě z pohledu zajištění dostatečných důkazních prostředků. Z doplněného dokazování vyplynulo, že nelze dojít k závěru, že stěžovatelka se svou babičkou v den její smrti bydlela ve sporném bytě v úmyslu činit tak bez časového omezení (trvale). Takovému postupu obecných soudů není co vytýkat. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na základě svědeckých výpovědí i výpovědí účastníků řízení vyplývá, že stěžovatelka nebyla informována o finanční situaci své babičky a v podstatě ani o jejích zdravotních poměrech, z čehož nelze dovodit existenci důkazu, ze kterého by vyplývalo, že stěžovatelka žila se svou babičkou ve sporném bytě. Navíc důkazy provedené obecnými soudy shodně prokazují, že ze spisu pečovatelské služby Obvodního ústavu sociálních věcí v Praze 5 vyplývá, že zemřelá paní M. H. žila sama.

Ústavní soud se dále předmětnou věcí zabýval ve vazbě na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2000, č. j. 20 Cdo 1548/99-183, neboť stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tedy proto, že měli za to, že rozhodnutí obecných soudů vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud ČR rozhodl uvedeným usnesením tak, že dovolání v dané věci není přípustné, a proto je odmítl. Své rozhodnutí dovolací soud řádně odůvodnil. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí a nejde-li o případy vypočtené v ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. V posuzované věci stěžovatelé vady ve smyslu citovaného ustanovení netvrdili. Dovolací soud dále uvedl, že posuzoval přípustnost napadeného rozsudku odvolacího soudu z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř. Následně dospěl ke správnému závěru, blíže vysvětleném ve svém shora uvedeném usnesení, že o žádný z případů, upravených v citovaných ustanoveních nejde. Napadeným rozsudkem byl potvrzen (nikoli změněn) rozsudek soudu prvního stupně. I když rozsudku prvoinstančního soudu předcházely dva jeho rozsudky zrušené usneseními odvolacího soudu, dovolací soud uzavřel věc bez pochybení tak, že přípustnost dovolání v daném případě je vyloučena.

Ústavní soud, v návaznosti na shora uvedené, zejména musel zvažovat případné porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.

Ke stěžovateli namítanému porušení čl. 6 Úmluvy neshledal nijakého důvodu. Z uvedeného ustanovení mj. vyplývá, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z ustanovení čl. 90 Ústavy ČR mj. vyplývá, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ze spisového materiálu a z předchozího provedeného právního rozboru k uvedené věci je patrné, že k žádnému takovému vykročení z ústavně zaručených mezí ze strany obecných soudů nedošlo. Obecné soudy svým postupem právo stěžovatelů na spravedlivý proces v daném případě nijak neporušily a zabývaly se řádně námitkami stěžovatelů uplatněnými průběhu řízení před těmito soudy (v podstatě stejné námitky uplatnili stěžovatelé i ve své ústavní stížnosti). K případnému jinému porušení ústavních práv a svobod v předmětné věci rovněž nedošlo, neboť musí být vždy respektována také zásada volného hodnocení důkazů ze strany obecných soudů.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zjevně neopodstatněný, a proto jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně 21. června 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 432/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies