I. ÚS 12/98

21. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. I. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 25 T 41/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. 6 To 444/97,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 12. 1. 1998.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona a krádeže podle § 247 odst. l, 2 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let s výkonem ve věznici s ostrahou, a dále rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto.

Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaná rozhodnutí obvodního a městského soudu, jakož i řízení, které jim předcházelo, nebylo jako celek spravedlivé a porušuje jeho práva stanovená trestními předpisy i jeho ústavně zaručené svobody a základní práva, zejména právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v souvislosti s čl. 10 a 96 Ústavy. Bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu při hodnocení důkazů a ustanovení § 3 a § 4 tr. zákona, kdy dle stěžovatele nebylo bezpečně zjištěno příčinné působení jeho jednání na společenské vztahy chráněné zákonem a to, zda předmětné jednání nese všechny znaky zavinění.

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že popírá, že se dopustil trestného činu, za který byl odsouzen, neboť dopředu nevěděl, že se má jednat o trestnou činnost a nebylo nad jakoukoliv pochybnost prokázáno jeho úmyslné podílnictví na této trestné činnosti. Má za to, že při jeho vzetí do vazby neexistovaly konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly některou z obav uvedenou v ustanovení § 67 tr. řádu (důvody vazby), a tím došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.

Ohledně těchto námitek Ústavní soud z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. 6 To 444/97, zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 se s obhajobou stěžovatele náležitě vypořádal: poukázal na jeho původní výpověď z trestního řízení ze dne 20. 11. 1996 a na to, že i další, byť nepřímé důkazy, hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Hodnocení důkazů vylučuje jiný závěr než závěr učiněný obvodním soudem.

Pokud se týká námitek stěžovatele ohledně neexistence konkrétních skutečností, které odůvodňovaly jeho vzetí do vazby, je nutno konstatovat, že stěžovatel odkazuje na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. Nt 112/97 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 751/97, která dle stěžovatelova vyjádření byla vydána v době do 17. 9. 1997. Z tohoto vyplývá, že do dne podání ústavní stížnosti (Ústavní soud ji obdržel dne 12. 1. 1998) uběhla šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti a Ústavní soud se tedy shora uvedenými námitkami k rozhodování o vazbě již nemohl zabývat.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu, jakož i řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají.

Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).

Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud prvního stupně postupoval správně.

Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů zjištěno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a nimiž se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal.

Ústavní soud závěrem pokládá za vhodné podotknout, že pozdržel své rozhodnutí, neboť vyčkával případného rozhodnutí ministerstva spravedlnosti, zda vyhoví návrhu stěžovatele na podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že o podání podnětu nebylo dosud rozhodnuto, přistoupil Ústavní soud k posouzení návrhu stěžovatele a neshledal, že by v řízení před soudem prvního a druhého stupně došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatele. Svým rozhodnutím Ústavní soud nepředjímá případné budoucí rozhodnutí ministerstva spravedlnosti, resp. Nejvyššího soudu ČR.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 21. června 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 12/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies