I. ÚS 55/2000

22. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 55/2000


Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. A. L. a Ing. V. L., zastoupených advokátkou JUDr. M. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, č. j. 22 Co 382/99-69, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 1999, č. j. 10 C 20/97-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli shora citovaná rozhodnutí obecných soudů. Ke své stížnosti uvedli, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 je pod sp. zn. 10 C 20/97 veden spor, ve kterém se vedlejší účastnice paní M. K. a paní Ing. D. H. (dále jen "vedlejší účastnice"), domáhají jako žalobci uložení povinnosti stěžovatelům vyklidit byt. Ve své stížnosti stěžovatelé dále uvedli, že Obvodní soud pro Prahu 2 nejprve řízení přerušil do vyřízení dovolání stěžovatelů v související věci a po zamítnutí dovolání v řízení pokračoval. Stěžovatelé navrhli, aby řízení bylo znovu přerušeno, neboť pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 10 C 170/93, ze dne 12. 10. 1995, první stěžovatelka napadla dalším mimořádným prostředkem, a to návrhem na obnovu řízení. Tento návrh na přerušení řízení Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 4. 3. 1999 zamítl. Stěžovatelé namítali, že ačkoli se jedná o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení a tudíž podle ust. § 202 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), není proti němu odvolání přípustné, soud stěžovatele přesto poučil, že je možné proti tomuto usnesení podat odvolání. Řídíce se nesprávným poučením, podali stěžovatelé proti tomuto usnesení odvolání. O tomto odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením, které je napadáno touto ústavní stížností. Městský soud v Praze rozhodl totiž tak, že namísto aby odmítl odvolání napadeného usnesení, uvedené usnesení zrušil s tím, že v odůvodnění rozhodnutí sice poukázal na ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak neuvedl věc v soulad s ustanovením § 221 odst. 2 o. s. ř. (dle citovaného ustanovení zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu nebo řízení zastaví, popř. postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží.

Stěžovatelé namítali, že výše uvedené usnesení je podle jejich názoru vadné a s odkazem na ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není napadnutelné dovoláním. Mají proto za to, že jim nezbývá, než toto usnesení napadnout ústavní stížností, a to s ohledem na skutečnost, že v daném případě soud porušil podstatným způsobem svou povinnost uloženou ust. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze uplatňovat státní moc pouze způsobem, který stanoví zákon.

Na základě výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze pak Obvodní soud pro Prahu 2 pokračoval v řízení a nařídil ústní jednání na den 20. 1. 2000. Stěžovatelé uvedli, že jak oni, tak i právní zástupkyně druhého stěžovatele se na toto jednání řádně omluvili a ve své písemné omluvě výslovně uvedli, že trvají na své osobní účasti při ústním jednání a zároveň požádali pro případ, že soud nebude považovat jejich návrh na přerušení řízení za důvodný, aby ústní jednání odročil. Soud návrhu nevyhověl a při nařízeném jednání provedl výslech vedlejších účastnic.
Stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že Obvodní soud pro Prahu 2 tímto svým postupem vážně porušil jejich právo upravené v čl. 38 odst. 2 (1. věta) Listiny základních práv a svobod a zároveň mají za to, že takovým postupem porušil soud i zásadu rovnosti účastníků stanovenou v čl. 37 odst. 3 Listiny, když neuznal řádnou omluvu stěžovatelů.

V závěru své stížnosti stěžovatelé uvedli, že jsou si vědomi toho, že vady řízení, které touto svou ústavní stížností napadají, lze případně uplatnit v opravných prostředcích proti meritornímu rozhodnutí. Přesto mají zato, že s odkazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stížnost podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy a týká se i obdobných případů z hlediska opakování stejných vad v jiných řízeních.

K této námitce musel přistoupit Ústavní soud z hlediska ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k okolnosti, že ústavní stížností není napadáno meritorní rozhodnutí, zbývají ještě ve smyslu platné právní úpravy všechny řádné i popř. mimořádné opravné prostředky k uplatnění takové námitky. Ústavní soud přitom v uvedené věci nepovažuje stížnost stěžovatelů za podstatně přesahující svým významem vlastní zájmy stěžovatelů (viz shora). Proto ani odkaz stěžovatelů na ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není v daném případě relevantní.

S odkazem na shora uvedené nezbylo tedy Ústavnímu soudu než věc uzavřít tak, že návrh stěžovatelů ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a bez nařízení ústního jednání usnesením odmítl jako nepřípustný, neboť nedošlo dosud k meritornímu rozhodnutí a stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.




Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně 22. června 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 55/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies