III. ÚS 597/99 - Zásah státu tvořící ve své komplexnosti trestný čin

22. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích jednoznačně
dovodil, že výrazným znakem právního státu je také to, že vymezení
trestného činu, stíhání jeho pachatele a jeho potrestání je věcí
vztahu mezi státem (jím reprezentovanou státní mocí) a pachatelem,
a to za nepostradatelné podmínky, že totiž právě stát svými orgány
rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný
čin spáchán. V daném případě nutno opakovaně zdůraznit, že zmíněná
pravidla představuje právě trestní řád. Ten je vybudován na
principech neodmyslitelných od základních charakteristik
provázejících demokratický a právní stát. Z hlediska základních
zásad trestního práva procesního a jejich vyjádření z pozice práva
ústavního je nutno znovu připomenout čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a také konstatovat, že rozhodnutími soudů
obou stupňů napadených navrhovatelem byla zasažena takto
nerespektovaná jedna ze základních ústavněprávních zásad
demokratického a právního státu, tedy zásada, že nikdo nesmí být
stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který
stanoví zákon. Je mimo jakoukoliv diskusi, že postup užitý policií
(IMV) tak, jak byl jednoznačně skutkově prokázán a nakonec
i aprobován soudy není a ani nemůže být upraven (popsán)
procesními předpisy, které se vztahují k průběhu trestního řízení
(především trestním řádem). V této souvislosti lze souhlasit
s argumentací navrhovatele, že tam, kde stát zasahuje do soukromí
občanů nebo kde jeho úředníci nevystupují zřetelně a vždy proti
páchání trestné činnosti, ale předstírají, že jsou s ní srozuměni,
je taková činnost podřízena velmi přísné kontrole jiných,
nezávislých orgánů (jak plyne z ust. § 34a, § 34b a 36 zák.
o Policii ČR, příp. § 163c tr. zák. týkající se beztrestnosti
policejního agenta působícího v rámci zločinného spolčení. Zvolený
postup orgánů činných v trestním řízení je tak v dané věci extra
legem a důkazy tímto postupem získané jsou od počátku nezákonnými
a v trestním řízení tedy nepoužitelnými.

Nutno též připomenout a zdůraznit, že jednání fyzické osoby
nutno považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno
zákonem (čl. 39 Listiny základních práv a svobod, č. 7 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podmínky
trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž
patří i protiprávní jednání, následek kauzální nexus a zavinění.
Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy,
pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí
skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní
jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho
dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu
do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin,
resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je
trestní kvalifikace tohoto jednání.



(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22.06.2000 sp. zn. III. ÚS 597/99)

Text judikátu

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti
navrhovatele JUDr. J. M., zastoupeného JUDr. T. S., směřující
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp.
zn. 6 To 376/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
7 ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 36/98, za vedlejší účasti
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp. zn.
6 To 376/99 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6.
1999, sp. zn. 3 T 36/98, se zrušují.


Odůvodnění
Navrhovatel dne 2. 12. 1999 podal Ústavnímu soudu návrh
označený jako ústavní stížnost a směřoval ji proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 6 To 376/99,
ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6.
1999, sp. zn. 3 T 36/98. Ve vydání uvedených rozhodnutí spatřuje
porušení svých základních práv a svobod, když má za to, že
postupem označených obecných soudů byl v daném případě zasažen čl.
2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
Listina).

Ústavní soud si vyžádal příslušný spisový materiál a takto ze
spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 36/98 zjistil, že
navrhovatel byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci
veřejného činitele dle § 158 odst. 1a), odst. 2 trestního zákona
(dále tr. zák.) a trestným činem přijímání úplatků dle § 160 odst.
2, 3 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Skutkově v dané věci (ve stručnosti) šlo o to, že navrhovatel jako
policejní důstojník měl v další osobě vyvolat dojem, že je schopen
zajistit, aby tato ve vyšetřované věci nebyla vzata do vazby
a nakonec ani trestně stíhána (když toto nebezpečí jí mělo
hrozit). Měl naznačit, že za uvedenou aktivitu očekává od oné
osoby blíže neurčenou finanční částku (snad na pokrytí tzv.
nákladů). Měl tedy navodit situaci tak, aby mu byl úplatek
nabídnut, což se také dne 20. 3. 1998 stalo, navrhovatel převzal
od uvedené osoby částku 250.000,- Kč v hotovosti, vzápětí byl
Policií zadržen a nakonec pro uvedený skutek také trestně stíhán
a jak již uvedeno také odsouzen. Ve vztahu k obsahu podané ústavní
stížnosti nutno ovšem také zdůraznit, že v době kdy navrhovatel
měl naznačovat potřebnost úplatku svědkovi ing. B., tak právě ten
se obrátil na Policii ČR, kde jednání navrhovatele oznámil. Věcí
se následně začala zabývat Inspekce ministerstva vnitra (dále
IMV), vybavila svědka na další schůzky s navrhovatelem
odposlechovým zařízením a také dohodla s uvedeným svědkem, že ten
navrhovateli předá v určitou dobu částku 250.000,- Kč, když tyto
peníze policie (IMV) svědkovi opatřila, jejich předání
monitorovala a navrhovatele zadržela.

Rozsudek soudu I. stupně ze dne 8. 6. 1999, č.j. 3
T 36/98-382 rozebírá skutkový děj, důkazy, které jej verifikují
a dovozuje jaké trestné činy v jednání navrhovatele spatřuje.
K otázce zajištění peněz policií pro to, aby mohly být svědkem po
dohodě s policií navrhované předány, se v rozsudku stručně praví,
že soud nedospěl k závěru, že by se jednalo o provokaci se strany
IMV a dodal, že spolupráce svědka s pracovníky IMV v tomto směru
byla dobrovolná a nenucená. Proti tomuto rozsudku podal
navrhovatel odvolání, ve kterém dovozuje, že úplatek nežádal, za
podstatné však považuje jednání ze strany Inspekce ministerstva
vnitra, ve kterém spatřuje provokaci vůči své osobě a poukazuje
v této souvislosti na to, že i v předchozím řízení (když na totéž
již poukazoval), se soudy k této výhradě odmítají jednoznačně
vyjádřit a jím uplatněné námitky tak neberou na vědomí. Znovu
(v rámci svého odvolání ze dne 2. 9.1999) uvedl, že v jednání IMV
spatřuje provokaci (a tedy jednání nejenom nezákonné, ale
i protiústavní), spočívající v tom, že některá policejní složka si
počíná tak, že v situaci, kdy žádné konkrétní podezření
z určitého trestného činu není dáno, ohledně určité osoby dospěje
k závěru, že by se tato za určitých podmínek a okolností mohla
takového trestného činu dopustit a pro jeho případné spáchání pak
vytvoří potřebné předpoklady a podmínky. Tak se stalo i ve věci
navrhovatele, kdy byl získán policí ke spolupráci pozdější svědek,
který měl s navrhovatelem vyvolávat schůzky a v jejich rámci mu
nabízet úplatek a ten mu nakonec i předat (peněžní částkou, která
byla opatřena policií z jejího zdroje). Upozornil i na skutečnost,
že český právní řád v daných souvislostech nezná pojem provokace
(její nezákonnost) s výjimkou ust. § 14 odst. 1 písm. c) zák. č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který je ovšem užit
v souvislosti s obdobím totalitního režimu. Vyjádřil konečně svůj
názor spočívající v tom, že absence jakékoliv zmínky o provokaci
trestné činnosti v aktuálních trestněprávních předpisech je daná
právě tím, že demokratický stát nemůže veřejně uznat, že takový
postup jeho složek a orgánů by byl vůbec přípustný. Uzavírá
s tím, že ovšem právě prostřednictvím svědka se policie snažila
navrhovatele aktivně ovlivňovat a vést jej tak ke spáchání trestné
činnosti.

O takto podaném odvolání rozhodoval Městský soud v Praze,
který jej ve veřejném zasedání konaném dne 19. 10. 1999, pod č.j.
6 To 376/99-430, zamítl. V důvodech svého rozhodnutí odvolací soud
souhlasně odkázal na provedení a hodnocení důkazů soudem I.
stupně, kdy má rovněž za prokázané, že to byl navrhovatel, který
svým aktivním jednáním navodil stav, který ve svědkovi vzbudil
pocit dlužníka. Ten potom navrhovateli nabídl úplatek, který
navrhovatel přijal veden zištností. K zásadní námitce navrhovatele
(a tak ji označil i odvolací soud), týkající se vyprovokované
události (předání samotného úplatku) pracovníky Inspekce
ministerstva vnitra odkázal na definici provokace. O takovou jde
podle názoru odvolacího soudu tehdy, jestliže některá policejní
složka dospěje za situace, kdy žádné konkrétní podezření
z určitého trestného činu není dáno (ohledně určité osoby)
k závěru, že by se za určitých podmínek a okolností mohla takového
trestného činu dopustit a pro jeho případné spáchání jí bez jejího
vědomí vytvoří předpoklady a podmínky.

Z provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že to
nebyli pracovníci IMV, kteří podnítili kontakt navrhovatele se
svědkem a názor navrhovatele v tomto směru nemá v provedených
důkazech oporu. Poukázal tedy na správná a úplná skutková zjištění
soudu I. stupně, který jej vedl k tomu, že považoval za naplněnou
skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1a), 2a) tr. zák. a trestného činu
přijímání úplatků dle § 160 odst. 2, 3 tr. zák.

Proti uvedeným rozhodnutím soudů obou stupňů podal
navrhovatel v příslušné lhůtě a tedy včas ústavní stížnost
v jejímž rámci navrhl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 36/98 a usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 6 To 376/99, zrušit. V odůvodnění
podané ústavní stížnosti potom uvedl, že základní otázkou (kterou
již měly vyřešit obecné soudy a nestalo se tak) je to, zda lze za
ústavně konformní považovat postup orgánů Policie ČR, která
prostřednictvím jiné osoby zinscenovala či vyprovokovala předání
částky peněz, jejíž výši sama určila, nadto peněz ve vlastnictví
ČR, a to jako předstíraný úplatek. Jinými slovy řečeno, zda lze
považovat za zákonnou a ústavní provokaci trestného činu. Poukázal
i na to, že se soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou (svědek R.)
a v naznačené souvislosti se odvolal na rozhodnutí Ústavního
učiněné pod sp. zn. III. ÚS 87/99. Za podstatné a rozhodující však
pokládá, že prokazatelně nebyl obviněn (a tedy samozřejmě ani
odsouzen) za žádný trestný čin, který by spáchal do okamžiku, než
převzal od svědka příslušnou finanční částku (v tomto směru také
proti osobě navrhovatele nebyl veden žádný důkaz).Na tom nemění
nic, že v této době mohlo vzniknout podezření, zda způsobem svého
jednání a kontaktem se svědkem vlastně nežádá o poskytnutí
úplatku. Pokud by v té době takové podezření existovalo a bylo
relevantní, byl by adekvátním postup, který by mohl vyústit
v zahájení trestního řízení proti navrhovateli (sdělením
obvinění). K takovému postupu však nedošlo. Právě v této době však
bylo rozhodnuto o aktivním vstupu policie do vztahu mezi
navrhovatelem a svědkem, který nakonec vedl k tomu, že Policie ČR
ze svých prostředků zajistila peněžitou částku (její výše byla
stanovena po dohodě se svědkem) a tato částka byla svědkem
navrhovateli předána a ten byl Policií ČR krátce na to zadržen.

V podané ústavní stížnosti poukázal navrhovatel na to, že
jednou z funkcí státu je to, že dbá na bezpečnost a dodržování
zákonů. Stát se toho především snaží dosíci přesným popisem
chování, které není aprobováno, dále aktivními opatřeními, které
mají odstrašit osoby jednat protiprávně a konečně postihem těch,
kteří se nenechali odstrašit a zákon porušili. Zcela mimo rámec
těchto úvah je ovšem jednání, kdy stát rozhodne o tom, že se
pokusí občana (který se snad chová podezřele) vyprovokovat ke
spáchání trestného činu, ať už prostřednictvím svých policejních
orgánů či jiných osob. Má za to, že takto stát již zásadně
překračuje svou roli, kterou má ve společnosti zaujímat a pro
kterou existuje. Upozornil na to, že tam, kde stát zasahuje do
soukromí občanů (v trestním řízení) se tak děje vždy pod velmi
přísnou kontrolou jiných nezávislých orgánů (např. ust. §§ 34a,
34b a §36 zák. o Policii ČR, § 163c tr. zák.). Dodal, že ve všech
svých podáních (včetně odvolání) obsáhle rozebíral tuto
problematiku a dovozoval právní neudržitelnost postupu IMV vůči
jeho osobě (poukazoval i na ust. § 14 zák. č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci). Poukázal na skutečnost, že přes jím užitou
argumentaci, kterou v rámci trestního řízení proti své osobě
vícekráte zdůraznil, oba obecné soudy na ni v zásadě a přiléhavě
už vůbec nereagovaly. Takový postup je dle jeho přesvědčení
v rozporu s ust. § 125 tr.ř., který ukládá soudům při odůvodnění
rozsudku vypořádat se s obhajobou a poukázal na to, že v jeho věci
nešlo o obhajobu banální, irelevantní či přehlédnutelnou.
V ignorování zásadní argumentace soudem potom spatřuje porušení
práva na spravedlivý proces, resp. čl. 8 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dále poukázal na ust. § 163 tr. zák. (ustanovení o účinné lítosti)
s tím, že v daném případě svědek předal uvedenou částku s vědomím
policie a za její asistence, tedy svůj úmysl oznámil dopředu
a nemohlo tak jít o úplatek, a to ani subjektivně, bez ohledu na
samotné počínání navrhovatele. Navíc o výši předané částky to byl
svědek (po spolupráci s policií), který stanovil výši částky
a vlastně tak rozhodl o právní kvalifikaci takového jednání, zcela
mimo vůli toho, který je následně pro takové jednání trestně
stíhán. Konečně uplatnil i své výhrady k hodnocení (oběma soudy)
výpovědi svědka R. V postupu obou soudů tak spatřuje zejména
porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny a navrhl také
odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí z hlediska ust. §
79 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.

Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Městský soud
v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7. Městský soud
v Praze odkázal pouze na obsah svého rozhodnutí s tím, že nemá
nic, čím by toto rozhodnutí doplnil. Obvodní státní zastupitelství
pro Prahu 7 uvedlo, že s rozhodnutími soudů se ztotožňuje a má za
to, že žádná práva navrhovatele, daná mu trestním řádem i dalšími
právními předpisy, zejména i Listinou základních práv a svobod
nebyla porušena a byly tak respektovány zásady spravedlivého
procesu.

Vycházeje z příslušného spisového materiálu zejména
i z důvodů, které vedly soudy k přijetí napadených rozhodnutí
i z argumentace jednotlivých účastníků v řízení před Ústavním
soudem a stejně tak i účastníka vedlejšího, dospěl Ústavní soud
k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska
ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do
jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty ve své
rozhodovací činností postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté
Listiny. Aniž by se Ústavní soud zabýval výhradami stěžovatele
vůči provedenému dokazování, či jeho hodnocení, za prvotní
a podstatné považuje jeho námitky a výhrady směřující vůči postupu
Policie ČR, ve kterém stěžovatel spatřuje provokaci, na jejímž
základě v konečném důsledku byl shledán vinným trestnými činy
zneužívání pravomocí veřejného činitele podle § 158/1a), 2a) tr.
zák. a přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 tr. zák. Ze spisu
Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 36/98, nepochybně
a nesporně plyne, že svědek navrhovateli předal částku 250.000,-
Kč (když i za okolností, které rozdílně od soudů interpretuje
navrhovatel), tuto částku obdržel svědek z prostředků Policie ČR,
se kterou v té době spolupracoval, tato částka byla svědkovi
policií předána s tím, že je určena pro navrhovatele jako
předstíraný úplatek, který měl svědek navrhovateli poskytnout
a samotné předání bylo uskutečněno pod dohledem policie tak, aby
byl získán důvod pro zatčení navrhovatele a jeho trestní stíhání.
K takovému postupu jak již uvedeno nakonec prokazatelně došlo. Za
takto zjištěných a bezpečně prokázaných skutkových okolností
v projednávané věci, Ústavní soud přisvědčil argumentaci uplatněné
v podané ústavní stížnosti a námitkám v naznačeném směru v ní
obsažených. Především je nutno zdůraznit, že český právní řád
uvedený postup policejních složek neupravuje a ani takový nezná.
Je to přirozené a samozřejmé, protože v demokratické společnosti
a v právním státě, kterým Česká republika je, naznačený postup
policie musí být vyloučen a pokud je takovým způsobem policií
postupováno, je nutné takový postup označit nejenom za
protizákonný, ale i protiústavní. V této souvislosti
( z hlediska trestního řízení) je na místě zdůraznit, že základním
procesním předpisem, který toto řízení upravuje je trestní řád
(zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jeho
základní zásady (ideje) jsou potom obsaženy v jeho paragrafu
druhém, kdy hned v prvním odstavci je jednoznačně uvedeno, že
nikdo nemůže být stíhán jako obviněný než ze zákonných důvodů
a způsobem, který stanoví tento zákon. Toto ustanovení je
promítnutím ústavních zásad na kterých především trestní proces
spočívá a v dané věci je vyjádřením čl. 8 odst. 2 Listiny, který
stanoví, že "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než
z důvodů a způsobem, který stanoví zákon". Vycházeje z uvedeného
nelze než konstatovat, že uvedený postup policie s těmito
základními zákonnými a ústavními předpoklady nekoresponduje. Lze
za daných okolností (skutkově nepochybných) souhlasit
s argumentací navrhovatele v tom, že v okamžiku vlastně
fingovaného předání úplatku nebyl trestně stíhán a tedy ani
obviněn, a to ani v souvislosti s jednáním, pro které byl v dané
věci později odsouzen. Pokud totiž v předchozí době vzniklo
podezření, že navrhovatel více či méně jedná tak, že vlastně žádá
o poskytnutí úplatku a toto podezření bylo relevantní, byl na
místě postup plně odpovídající trestnímu řádu, tedy případnému
sdělení obvinění navrhovateli pro příslušný trestný čin event. pro
jeho přípravu k němu či pokus o něj. K tomu však nedošlo a státní
moc reprezentována policií v určitém okamžiku svým jednáním
a postupem sama o sobě vytvořila podmínky a navodila situaci se
zjevnou snahou případný trestný čin uskutečnit a dokonat. Takový
postup je však zřetelným excesem z hranic, ve kterých se odehrává
trestní řízení, a to i z hranic vyznačených rovinou ústavně
právní. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích jednoznačně
dovodil, že výrazným znakem právního státu je také to, že vymezení
trestného činu, stíhání jeho pachatele a jeho potrestání je věcí
vztahu mezi státem (jím reprezentovanou státní mocí) a pachatelem,
a to za nepostradatelné podmínky, že totiž právě stát svými orgány
rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný
čin spáchán. V daném případě nutno opakovaně zdůraznit, že zmíněná
pravidla představuje právě trestní řád. Ten je vybudován na
principech neodmyslitelných od základních charakteristik
provázejících demokratický a právní stát. Z hlediska základních
zásad trestního práva procesního a jejich vyjádření z pozice práva
ústavního je nutno znovu připomenout čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a také konstatovat, že rozhodnutími soudů
obou stupňů napadených navrhovatelem byla zasažena takto
nerespektovaná jedna ze základních ústavněprávních zásad
demokratického a právního státu, tedy zásada, že nikdo nesmí být
stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který
stanoví zákon. Je mimo jakoukoliv diskusi, že postup užitý policií
(IMV) tak, jak byl jednoznačně skutkově prokázán a nakonec
i aprobován soudy není a ani nemůže být upraven (popsán)
procesními předpisy, které se vztahují k průběhu trestního řízení
(především trestním řádem). V této souvislosti lze souhlasit
s argumentací navrhovatele, že tam, kde stát zasahuje do soukromí
občanů nebo kde jeho úředníci nevystupují zřetelně a vždy proti
páchání trestné činnosti, ale předstírají, že jsou s ní srozuměni,
je taková činnost podřízena velmi přísné kontrole jiných,
nezávislých orgánů (jak plyne z ust. § 34a, § 34b a 36 zák.
o Policii ČR, příp. § 163c tr. zák. týkající se beztrestnosti
policejního agenta působícího v rámci zločinného spolčení. Zvolený
postup orgánů činných v trestním řízení je tak v dané věci extra
legem a důkazy tímto postupem získané jsou od počátku nezákonnými
a v trestním řízení tedy nepoužitelnými. Nelze v těchto
souvislostech opomenout ani skutečnost, že peněžní částka užitá za
zmíněných okolností byla stanovena kuriózním způsobem, tedy tak,
že ji po dohodě s policií určil svědek, a to na základě vlastní,
subjektivní úvahy a takto rozhodl o právní kvalifikaci jednání
navrhovatele a v konečném důsledku i o trestní sazbě příslušného
trestného činu. Konečně oprávněnou se jeví i výhrada navrhovatele
poukazující na to, že námitky uplatněné v podané ústavní stížnosti
(uvedený postup policejních orgánů) uváděl již v řízení před oběma
soudy a ty se s jeho výhradami a tedy řádně uplatněnou a užitou
obhajobou nevypořádaly a vlastně se jí ani nezabývaly. I Ústavní
soud vycházeje ze spisového materiálu konstatuje, že obecné soudy
v těchto souvislostech v odůvodnění svých rozhodnutí se ke
vzneseným námitkám vlastně nevyjádřily, když pouze naznačené úvahy
se zcela míjely s podstatou úvah navrhovatele. V této souvislosti
je také případný odkaz navrhovatele na rozhodnutí Ústavního soudu
pod sp. zn. III. ÚS 87/99, které se obecně touto problematikou
zabývá.

Nutno též připomenout a zdůraznit, že jednání fyzické osoby
nutno považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno
zákonem (čl. 39 Listiny základních práv a svobod, č. 7 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podmínky
trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž
patří i protiprávní jednání, následek kauzální nexus a zavinění.
Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy,
pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí
skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní
jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho
dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu
do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin,
resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je
trestní kvalifikace tohoto jednání.

Jak již řečeno ústavně akceptovatelný průlom do uvedeného
principu, odůvodněný účelem ochrany před organizovaným zločinem
(§ 34b zákona čl. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 163c tr. zák.), musí pak
splňovat procesní garance před možným zneužitím takovéhoto postupu
Policie (souhlas soudu dle § 34 b odst. 4 zákona o Policii ČR),
dále omezení možných účelů (§ 34b odst. 1 téhož zákona), jakož
i vymezení hranic beztrestnosti takového jednání policisty - §
163c tr. zák., § 34b odst. 5 zákona o Policii ČR).

Bez ohledu na řečené nutno dodat, že přes uvedené skutečnosti
Ústavní soud nijakým způsobem nepředjímá další postup orgánů
činných v trestním řízení, včetně obecných soudů, stran
dosavadních zjištění ve věci učiněných, které předmětem posuzování
z hlediska ústavně právního nebyly a jejich zvažování a hodnocení
z pohledu již naznačených zásad je věcí již označených orgánů.

Z uvedených důvodů tak nezbylo než konstatovat, že Ústavní
soud v postupu obou soudů v rámci napadených rozhodnutí spatřuje
porušení základních práv navrhovatele vyjádřených v čl. 2 odst.
2, čl. 8 odst. 2 i čl. 39 Listiny, jakož i čl. 7 odst. l Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto také Ústavní
soud obě napadená rozhodnutí zrušil, když s poukazem na uvedené
i příslušný časový odstup žádosti o odložení vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí nevyhověl.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 22. června 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies