III. ÚS 170/99 - Příznání práva na náhradu nákladů řízení

22. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


V takovém postupu, který není odpovídajícím způsobem
vysvětlen či lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti,
pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění
závěru, ke kterému soud dospěl, není dostačující. Také úvahou
o úspěšnosti (byť i částečné ve vedeném sporu se obecný soud musí
zabývat a z pohledu již řečeného tyto úvahy provést a přesvědčivě
odůvodnit závěry, ke kterým v těchto souvislostech
dospěl.S poukazem na uvedené tak nelze než konstatovat, že
v uvedeném směru tak bylo v konečném důsledku zasaženo
navrhovatelovo základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22.06.2000 sp. zn. III. ÚS 170/99)

Text judikátu

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátu o ústavní stížnosti navrhovatele
P. P., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, za vedlejší účasti M.
K., zast. JUDr. J. P., advokátem, na zrušení rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 1 Co 6/99-127, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11.
1998, čj. 11 C 22/97-96, takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.
11. 1998, čj. 11 C 22/97-96, v části III. výroku, týkajícího se
nákladů řízení a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3.
1999, čj. 1 Co 6/99-127, ve výroku týkajícího se potvrzení výroku
soudu I. stupně o nákladech řízení, se zrušuje.

2. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.


Odůvodnění

Navrhovatel podal dne 31. 3. 1999 návrh, který byl Ústavnímu
soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 1 Co
6/99-127, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. 11. 1998, čj. 11 C 22/97-96, s tvrzením,
že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva.



Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp.zn. 11 C 22/97 a spis Vrchního soudu v Praze,
sp.zn. 1 Co 6/99 a z nich zjistil, že dne 5. 5. 1997 podal
navrhovatel Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu, v níž
požadoval, aby soud určil, že navrhovatel není podvodník ani
mafián a aby žalovaný M. K. zaplatil navrhovateli částku
100.000,- Kč. Krajský soud dne 9. 11. 1998 rozsudkem rozhodl tak,
že jednak určil, že navrhovatel není podvodník ani mafián, dále
návrh na zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl a konečně nepřiznal
účastníkům náhrady nákladů řízení.



Rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo prokázáno, že v závěru
soudního jednání, ve kterém navrhovatel vystupoval jako svědek,
žalovaný pronesl slova "P. P. je mafián a podvodník". Vzhledem
k tomu, že pravdivost tohoto výroku nebyla prokázána, je tento
výrok nepravdivý a proto soud vyhověl návrhu požadujícímu určení,
že navrhovatel není podvodník ani mafián. Soud však neshledal
naplnění podmínek pro vznik nároku na zaplacení částky 100.000,-
Kč jako náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského
zákoníka. Uvedené ustanovení vyložil soud tak, že může-li být
vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně
zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění a tak naplněn
cíl sledovaný tímto ustanovením, má poskytnutí příslušné morální
formy zadostiučinění přednost. Za formu morálního zadostiučinění
je třeba považovat i výrok soudu obsahující konstatování, že není
pravdivý výrok, který byl pronesen a který se dotkl cti postižené
osoby. V souzeném případě se jeví morální zadostiučinění vzhledem
k okolnostem, za nichž nemajetková újma navrhovateli vznikla,
zcela přiměřeným způsobem jeho zmírnění. Neoprávněný zásah byl
učiněn účastníkem řízení v souvislosti se soudním jednáním, když
účastník řízení vyjadřoval své stanovisko k věrohodnosti výpovědi
navrhovatele - tehdejšího svědka. Stalo se tak za přítomnosti
pouze osob zúčastněných na probíhajícím jednání (bez přítomnosti
navrhovatele). Z přítomných osob jen jedna měla k navrhovateli
určité (obchodní) vztahy. Jen v jejich očích tedy byla snížena
vážnost navrhovatele a jen na obchodní vztahy s tímto obchodním
partnerem mohl mít vyslovený difamující výrok vliv. O nákladech
řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu
(dále jen "o.s.ř.") za situace, kdy žádný z účastníků neměl
výrazný úspěch či neúspěch v řízení, aniž by tuto úvahu blíže
zdůvodnil.

Uvedený rozsudek co do výroků stran peněžité satisfakce
a nákladů řízení napadl navrhovatel odvoláním. V něm argumentoval
tím, že krajský soud neposoudil dostatečně intenzitu zásahu do
navrhovatelových osobnostních práv a jednání navrhovatele částečně
bagatelizoval. Navrhovatel je osobou obchodující v několika zemích
a jeho morální kredit je důležitý nejen z hlediska osobního, ale
i obchodního a pracovního. Míru snížení důstojnosti člověka je
nutno hodnotit nejen z hlediska množství osob, které byly hanlivým
výrokům přítomny a z hlediska technických prostředků šíření
hanlivých výroků, ale zejména z hlediska obsahu příslušných výroků
a konkrétních osob, které je vyslechly. V daném případě proto
nepeněžité zadostiučinění nepostačuje. Pokud jde o náklady řízení,
měl soud vzít v úvahu, že základ sporu byl vyřešen ve prospěch
navrhovatele.

O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze dne 4. 3. 1999
rozsudkem, čj. 1 Co 6/99-127 tak, že rozsudek soudu I. stupně
potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu I. stupně
a uvedl, že předpokladem pro přiznání náhrady nemajetkové újmy
v penězích je snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti
ve společnosti ve značné míře. Takovou značnou míru však neshledal
a v odůvodnění rozhodnutí také (i s poukazem na závěry učiněné
soudem I. stupně) vysvětlil rozumně svůj postoj. Otázkou nákladů
řízení se odvolací soud nezabýval, žádnou argumentaci navrhovatele
stran nákladů řízení před soudem I. stupně v odůvodnění rozhodnutí
neuvedl, užil pouze formální odkaz na příslušná ustanovení o.s.ř.
bez dalšího konstatování, v čem spočíval úspěch či neúspěch
navrhovatele.

Tento rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností,
doplněnou podáním ze dne 7. 5. 1999, v níž uvedl, že napadenými
rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva daná mu
čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), když blíže odůvodnil pouze své výhrady
směřující do nákladů řízení před soudy a to v zásadě tím, že
v meritu celého sporu před soudy uspěl a přes tuto skutečnost
nebyla povinnému stanovena povinnost nahradit náklady řízení
vynaložené stěžovatelem.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ze
dne 2. 8. 1999 odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného
rozsudku.

Návrh je z části důvodný.



Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se
domáhá přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak,
jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných
soudů. Argumenty, týkající se požadavku na peněžitou satisfakci,
ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval
Vrchní soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl.
4 Ústavy ČR). Obdobné garance stanoví i čl. 17 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech. Pokud však jde o úpravu
vlastního soudního řízení platí obecná zásada, že domáhat se svého
práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným (čl. 36 odst. 1 a 4
Listiny), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným
způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou
soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Listina
zakotvuje právo každého, aby se domáhal stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo navrhovatele
nebylo porušeno, neboť navrhovatel se obrátil na obecný soud,
který se jeho záležitostí zabýval, prováděl navržené důkazy a na
jejich základě rozhodl. Soud přitom postupoval v souladu
s příslušnými ustanoveními o.s.ř., zejména s ust. § 132,
upravujícího volné hodnocení důkazů. Ústavní soud se zabývá
správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud
zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní
principy. V souzeném případě však porušení uvedených principů
neshledal.

Listina v čl. 10 odst. 1 stanoví, že každý má (základní)
právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest,
dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Tato ochrana byla navrhovateli
poskytnuta v souladu s platným zněním občanského zákoníka. Ze
samotného faktu, že soudy přiznaly navrhovateli morální
zadostiučinění a nikoliv též peněžitou satisfakci, nelze
vyvozovat, že by tím bylo porušeno navrhovatelovo základní právo
dané zmíněným článkem Listiny, když své rozhodnutí v tomto směru
odpovídajícím způsobem vysvětlily.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než tu část návrhu, která se
týkala nepřiznání peněžité satisfakce, zamítnout.

Jiná však byla situace pokud jde o rozhodnutí, týkajícího se
nákladů řízení. Ústavní soud vzal za nepochybné, že navrhovatel
v předmětném sporu uspěl jen částečně, uspěl však v tom, co
tvořilo meritum věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho
osobnostních práv, neboť soud mu dal ve výroku rozsudku za pravdu,
když rozhodl, že difamující výroky žalovaného o něm jsou
nepravdivé (i když si Ústavní soud dovede představit jiný
a v této souvislosti výrok vyjádření obvyklejším způsobem;
nezbýval se jím, když tento výrok ústavní stížností napaden
nebyl). Pokud soudy za této situace rozhodly, že žádný
z účastníků neměl ve sporu výrazný úspěch či neúspěch ve věci,
respekt. stanovily dokonce navrhovateli povinnost zaplatit
žalovanému náklady odvolacího řízení, došlo k situaci, kdy ten,
o němž soud rozhodl, že bylo protiprávním způsobem zasaženo do
jeho práv, je nucen hradit náklady řízení tomu, kdo do zmíněných
práv neoprávněně zasáhl. Krajský soud pochybil, pokud rozhodoval
o nákladech řízení, když vycházel z toho, že žádný z účastníků
neměl v podstatě výrazný úspěch či neúspěch (bez bližšího
odůvodnění svého závěru). Soud nemůže v takových případech
postupovat mechanicky, ale musí věcně posoudit, co je v dané věci
hlavní a co doprovodné. Navrhovatel měl úspěch v hlavní otázce,
tj. v tom, že bylo zasaženo nepřípustným způsobem do jeho osobních
práv. Nepřiznání požadované náhrady nemajetkové újmy bylo dáno
úvahou soudu (§ 136 o.s.ř.), takže i když měl žalobce formálně
úspěch jen částečný, přichází v tomto případě v úvahu plná náhrada
nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Obdobně
viz i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 25.2.1998,
sp.zn. 1 Co 173/97 (BA. 99, 2: 66).

Vrchní soud vlastně na námitky navrhovatele týkající se
nákladů řízení před soudem I. stupně, uplatněné v odvolání,
nereagoval a rozhodoval pouze o nákladech souvisejících s podaným
odvoláním. Ani v jednom z rozhodnutí obecných soudů tak výrok
o nákladech řízení nebyl odůvodněn, soudy vždy pouze formálně
odkázaly na příslušnou část o.s.ř. bez hodnocení a vysvětlení,
v čem je spatřován úspěch či neúspěch navrhovatele ve sporu.
V takovém postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen či
lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, pouhý formální
odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke
kterému soud dospěl, není dostačující. Také úvahou o úspěšnosti
(byť i částečné ve vedeném sporu se obecný soud musí zabývat
a z pohledu již řečeného tyto úvahy provést a přesvědčivě
odůvodnit závěry, ke kterým v těchto souvislostech dospěl.



S poukazem na uvedené tak nelze než konstatovat, že
v uvedeném směru tak bylo v konečném důsledku zasaženo
navrhovatelovo základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 1998, čj. 11 C 22/97-96,
v části III. týkající se nákladů řízení a rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 1 Co 6/99-127 v části, týkající se
výroků o nákladech řízení, zrušit.



Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies