II. ÚS 54/99

27. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 54/99

ČESKÁ REPUBLIKA


USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 2. 9. 1998, č. j. 2 To 548/98-234, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 1998, č.j. 2 T 165/97-207, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:


Návrh se odmítá.
Odůvodnění:


Dne 1. 2. 1999 se řádně zastoupený stěžovatel obrátil na Ústavní soud s včas podanou ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 2. 9. 1998, č. j. 2 To 548/98-234, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 1998, č. j. 2 T 165/97-207. Tímto rozsudkem byl uznán společně s další osobou vinným ze spáchání tr. činu loupeže, a to jako zvlášt' nebezpečný recidivista a dále ze spáchání tr. činu porušování domovní svobody. Podle stěžovatele řízení, které předcházelo vydání rozsudku, trpělo závažnými vadami, když bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo na objasnění věci, právo na obhajobu a rozsudek byl vydán na základě zmanipulovaných důkazů. Stěžovatel poukazuje na rozpor mezi výpovědí policisty zasahujícího na místě činu, podle které byla poškozená svázána na nohou nějakou šňůrou, kterou policista přeřezal a položil na stůl a mezi protokolem o ohledání místa činu (zřejmě služební záznam na čl. 94 soudního spisu), podle něhož měla sedící poškozená na rukou omotánu tkaninu - modrý pásek. Svědkyně M. prý uvedla, že policista poškozené sundal z nohou tkaninu, na rukou, že neměla nic. Podle názoru stěžovatele je svědectví policisty lživé, s důkazy bylo manipulováno. Dále namítá, že soud nevyslechl svědky, které navrhoval, a jeho námitce o podjatosti soudce nebylo nevyhověno. To vše vedlo podle jeho názoru k porušení jím výše uvedených práv.
1 -

II. ÚS 54/99
Dále byl uznán vinným ze spáchání tr. činu krádeže, tato část rozhodnutí obecných soudů však nebyla ústavní stížností napadena. Rovněž se stěžovatel nevyjadřuje k otázce uplatnění § 41 odst. 1 tr.z., když byl odsouzen jako zvlášt' nebezpečný recidivista a k tornu, že v této věci již Ústavní soud třikrát (nikoli však meritorně) rozhodoval, přičemž podání stěžovatele byla vždy neúspěšná.
Ústavní soud si vyžádal potřebná stanoviska a spisový materiál. K návrhu se vyjádřil v zastoupení předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, Mgr. P. A. Ten poukázal na konkrétní části odůvodnění rozsudku, ze kterých vyplývá, že k porušení výše uvedených základních práv stěžovatele nemohlo dojít. Zdůraznil, že podjatost předsedy senátu byla řádně posouzena, stejně tak není opodstatněná námitka porušení práva na obhajobu, neboť navrhovaní svědkové nebyli spáchání trestné činnosti přítomni, nemají k ní žádný vztah a jejich výslech byl proto nadbytečný. Pokud jde o námitku zmanipulovaných důkazů, je ve skutečnosti namítán pouze jeden takový důkaz, přičemž se jedná podle názoru soudu o účelovou námitku, kdy stěžovatel uvádí pouze určité z kontextu vytržené skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch, bez ohledu na obsah dalších provedených důkazů, které jej naopak z trestné činnosti usvědčují. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto mohl Ústavní soud přezkoumat přípustnost a opodstatněnost jednotlivých bodů stěžovatelova podání.
Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. K jednotlivým stížnostem bodům ústavní soud považuje za potřebné uvést:
a) Stěžovatel namítá porušení práva na objasnění věci a zmanipulování důkazů. Předně je třeba uvést, že tento aspekt ústavní stížnosti byl posuzován podrobně i v řízení před obecnými soudy, kdy bylo vyhověno odvolání stěžovatele a Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc napadený rozsudek Okresního soudu v Olomouci v celém rozsahu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Okresní soud následně postupoval přesně podle stanoviska odvolacího soudu z hlediska provádění důkazů s výjimkou jedné svědkyně, která mezitím zemřela. Námitka manipulace s důkazy se přitom ve skutečnosti týká pouze jednoho důkazu, kdy se jednalo o to, že svědkyně H. v přípravném řízení (č.l. 75 soudního spisu) uvedla, že poškozená byla svázána na rukou i na nohou. Totéž uvedla u hlavního líčení (č.l. 198 soudního spisu). Svědkyně M. však v přípravném řízení uvedla svázané nohy, kolem krku hadr, který snad měla poškozená dříve v ústech (č.l. 76 soudního spisu). Totéž uvedla u hlavního líčení (č.l. 198 soudního spisu). Zrušující usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc (č.l. 177 soudního spisu) k tornu přihlédlo a požadovalo doplnění dohazování právě v tomto bodě. Druhý rozsudek (napadený ústavní stížností) se již touto skutečností pečlivě zabývá a dospívá k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele. Stejně tak se aspekty dokazování zabývá neobyčejně obsáhlé usnesení odvolacího soudu (č.l. 234 až 248 soudního spisu).
K tomuto bodu proto Ústavní soud uvádí, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je v tomto případě nucen potvrdit stanovisko ve své 'ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů podle čl.


2

II. ÚS 54/99
91 Ústavy ČR, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišt'ování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny). Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.
V tomto bodě je stížnost zjevně neopodstatněná. Jak bylo uvedeno, oba soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž bylo prokázáno porušení základních práv stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat. Ústavní soud proto neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu;
b) Ze stejných důvodů je zjevně neopodstatněná námitka porušení práva na obhajobu, když soud nevyslechl stěžovatelem navrhované svědky. Zde se Ústavní soud ztotožnil se stanoviskem odvolacího soudu, nebot' za porušení práva na obhajobu nelze považovat rozhodnut) soudu o ukončení dokazování, když dosud provedené důkazy ve svém souhrnu umožňují soudu, aby si o věci učinil spolehlivý a bezpochybný závěr o vině stěžovatele;
c) Pokud jde o námitku rozhodování předpojatým soudcem, je tato námitka především pouze paušální, bez jakýchkoli důkazů. Rozhodující pro závěr Ústavního soudu však byla z hlediska ústavnosti řízení skutečnost, že stěžovatel měl možnost tuto námitku v soudním řízení uplatnit (pokud jde o osobu předsedy senátu okresního soudu) a bylo o ní v souladu s § 30 tr. ř. také rozhodnuto. Pokud s tímto rozhodnutím nebyl stěžovatel spokojen, měl mužnost podat proti tomuto usnesení (č.l. 193 soudního spisu) stížnost. Protože tak neučinil, je v tomto bodě jeho námitka z hlediska pravidel řízení před Ústavním soudem jednak opožděná, nebot' je podána po stanovené 60-ti denní lhůtě od doručení předmětného usnesení, jednak nepřípustná z důvodu nevyčerpání opravných prostředků.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve výše uvedených bodech a) a b) stížnosti, v bodě c) pak podle § 43 odst. 1 písm. h) a písm. e) téhož zákona.


P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 27. června 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu


3


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 54/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies