II. ÚS 144/2000

28. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti E. B., právně zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 30 Co 311/99, t a k t o:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 30 Co 311/99, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Praze rozhodl dne 29. 10. 1999, usnesením, sp. zn. 30 Co 311/99, tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž byl zamítnut návrh na nařízení provedení výkonu rozhodnutí přestěhováním povinných se všemi členy domácnosti do přiměřeného náhradního bytu o velikosti 1+3 v L. ul. čp. 1005 v Mnichově Hradišti a ve výroku o nákladech řízení se potvrzuje.

Ve své stížnosti stěžovatelka uvádí, že výkon jejího vlastnického práva není omezen pouze na základě zákona, ale především s ohledem na stávající situaci na trhu s byty. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutečnost, že v dané lokalitě nemá reálnou možnost zajistit za přijatelných podmínek přiměřený náhradní byt vedlejším účastníkům, nemůže být přičítána k její tíži za situace, kdy důvodem této nemožnosti je deformovaný trh s byty. Stěžovatelka se domnívá, že kolizi vlastnického práva s právy bývalých nájemníků proto nelze řešit způsobem, jakým učinily soudy v napadeném řízení.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Mladá Boleslav, sp. zn. 4 C 865/92, a vyjádření tohoto soudu k projednávané věci, jakož i vyjádření Krajského soudu v Praze k projednávané věci.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Správně Krajský soud v Praze odůvodňuje své rozhodnutí ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 30 Co 311/99, poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ĆR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 820/97, ve kterém se uvádí, že "jestliže oprávněný zajistí povinnému pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu toliko podnájmem bytu, není tím zajištěn náhradní byt ve smyslu ust. § 340 odst. 2 o. s. ř.".

Ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR konstatoval, že u nájmu bytu, který je institutem chráněným, může pronajímatel nájem bytu vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně. Po přivolení k výpovědi z nájmu bytu je vyklizení bytu bývalým nájemcem ve vymezených případech podmíněno zajištěním bytové náhrady. Podnájem bytu obdobným způsobem chráněn není (ve smyslu ust. § 719 obč. zák. jej lze vypovědět bez uvedení důvodů, přičemž podnájemce nemá právo na náhradní podnájem). Ochrana vlastní nájmu bytu se tudíž u institutu podnájmu neuplatní. Zvláště v případech, kde zákon upravuje zánik nájmu bytu pro výpovědní důvody, jež neměly svůj původ v chování či postavení nájemce, a kde je prvek poskytované ochrany posilován i požadavkem na zajištění bytu podle místních podmínek zásadně rovnocenného vyklizenému bytu, by úvaha, že tento přiměřený náhradní byt lze zajistit i formou podnájmu (byť podnájmu sjednaného na dobu neurčitou a s nabízeným - smluvním - omezením důvodů ukončení podnájmu), by byla v rozporu s účelem a smyslem úpravy bytových náhrad v občanském zákoníku.

Jestliže je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu, pak je tím vyjádřen i záměr, aby ochrana jíž nájemce požíval za trvání nájemního vztahu k vyklizovanému bytu, mu byla poskytnuta i ve vztahu k bytu náhradnímu. Není ovšem nikterak vyloučeno, aby závazek zajistit bytovou náhradu vyplynul z jednání smluvních stran. Odlišnost takového ujednání však tkví v tom, že je vynutitelné jen mezi smluvními stranami (nájemcem a podnájemcem). Žalobu na vyklizení, kterou by proti podnájemci po zániku nájemcova vztahu k bytu podal pronajímatel, jeho splněním podmínit nelze (písemný souhlas pronajímatele s podnájemcem - srov. ust. § 719 odst. 1 věta první obč. zák. - jeho povinnost respektovat takový závazek nájemce nezakládá).

I když skutkový stav, na základě kterého bylo vydáno výše uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze se v některých směrech liší od skutkového stavu nyní projednávaného případu, je možné toto rozhodnutí analogicky vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Správně tedy Krajský soud v Praze dovodil, že bez ohledu na to, že oprávněná je členkou družstva, nelze vyloučit ze strany pronajímatele výpověď nájmu bytu s přivolením soudu z některých důvodů uvedených v ustanovení § 711 odst. 1 obč. zák., například pod písmenem d) nebo e). Nelze vyloučit podle odvolacího soudu ani jiné důvody zániku nájmu bytu.

Tento závěr není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 114/94, vážícím se k ust. § 712 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou, zák. č. 267/1994 Sb. V daném případě ve své interpretaci citovaného ustanovení obč. zák. Krajský soud v Brně odmítl "extenzivní výklad" pojmu "zásadní" rovnocennosti přiměřeného náhradního a vyklizovaného bytu. Dospěl tím k závěru, podle kterého jestliže je v místních podmínkách "obtížné" nebo nemožné takovýto přiměřený náhradní byt zajistit, pak je vyloučeno uplatnění vlastníkova práva dát výpověď. Tato interpretace § 712 odst. 2 obč. zák. vedla podle Ústavního soudu k eliminaci vlastníkova dispozičního práva (jehož součástí je i možnost výpovědi) a tudíž vedla k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.

Rozdíl obou případů spočívá v tom, že v projednávaném případě nejde jen o otázku srovnání "kvalitativní úrovně" obou bytů - rovnocennost přiměřeného vyklízeného a náhradního bytu (vybavení a velikost bytu, kvalita), ale především o to, aby ochrana, jíž nájemce požíval za trvání nájemního vztahu k vyklizovanému bytu, mu byla poskytnuta i ve vztahu k bytu náhradnímu.

Ačkoli Ústavní soud si je vědom současné situace na trhu s byty, která má i svůj nepříznivý dopad na pozici pronajímatele, účelem platné občanskoprávní úpravy je maximální ochrana práv nájemce bytu. Přistoupením na formu podnájmu, byť smluvně sjednaného na dobu neurčitou s omezením důvodů ukončení podnájmu, v případě, kdy po skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele má nájemce právo na náhradní byt, by nepochybně došlo ke snížení intenzity ochrany práv bývalého nájemce vyklízeného bytu ve vztahu k náhradnímu bytu.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 28. června 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 144/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies