III. ÚS 25/2000

29. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. Š., důchodce, zastoupeného JUDr. I. K., CSc., advokátem, směřujícímu proti rozsudku městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, čj. 28 Ca 225/98-41,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 12. 1. 2000 návrh na zahájení řízení, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, čj. 28 Ca 225/98-41 (v návrhu je chybně uvedena sp.zn. 28 Ca 225/99), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 4. 5. 1998, čj. FŘ-527/1/98, s tvrzením, že jím byla porušena navrhovatelova základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 225/98 a příslušný spis Finančního úřadu pro Prahu 1 a z nich zjistil, že navrhovatel spolu s jinými uzavřel v roce 1992 s organizací A. smlouvu č. 055/92, o vytvoření díla pro souborné dílo, na jejímž základě tato organizace uzavřela smlouvu s japonskou firmou S. C., T., J. (dále jen "firma S."). Podpisem této smlouvy bylo A. zmocněno k zastupování a byl mu udělen souhlas s užitím díla, k jeho zařazení do souborného díla a k převedení všech převoditelných autorských práv na partnera. Z honoráře za takto provedenou činnost byla sražena daň. Podle navrhovatele v tomto případě došlo k nesprávnému výpočtu daně, který navrhovatel reklamoval a k přeplatku na dani ve výši 65.802,- Kčs, který navrhovatel požadoval vrátit s poukazem na smlouvu o zamezení dvojího zdanění uzavřenou mezi tehdejší ČSSR a Japonskem, publikovanou pod č. 46/1979 Sb.

Finanční úřad pro Prahu 1 vydal dne 6. 5. 1994 rozhodnutí, čj. FÚ-1-12-13619/93, jímž reklamaci navrhovatele zamítl. Tímtéž rozhodnutím zamítl rovněž žádost o vrácení přeplatku na dani v uvedené výši. V poučení Finanční úřad uvedl, že proti rozhodnutí o reklamaci se lze odvolat ve lhůtě 30 dnů od doručení a proti rozhodnutí o vrácení přeplatku ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení.

Proti oběma rozhodnutím podal navrhovatel odvolání, v němž znovu poukazoval na smlouvu o zamezení dvojího zdanění, podle které "kulturní licenční poplatky budou osvobozeny od daní ve smluvním státě, ve kterém je jejich zdroj". Podle navrhovatele A. působilo v daném případě jako zástupce autorů, nikoliv jako smluvní partner firmy S.. Z toho vyplývá, že platby prováděla firma S. přímo autorům a tudíž měly být osvobozeny od daně. Podle navrhovatele není v daných souvislostech rozhodné, že autorský honorář byl poukázán na účet A.

Finanční úřad pro Prahu 1 rozhodnutím ze dne 25. 10. 1994, čj. FÚ 1-12-10035/94, odvolání zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku bylo navrhovateli doručeno dne 12. 5. 1994 a nabylo právní moci dne 10. 6. 1994. Odvolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 10. 6. 1994, tedy po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 337/1992 Sb. K odvolání proti rozhodnutí o reklamaci se nevyjádřil.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž namítal, že odvolání nebylo posouzeno podle obsahu a že z rozhodnutí o reklamaci a o zamítnutí vrácení přeplatku není jasné, co je který výrok, rozhodnutí tedy nemohou být posuzována odděleně a pokud se tak stalo, došlo k obsahové vadě rozhodnutí.

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, jako odvolací orgán, vydalo ve věci dvě rozhodnutí: rozhodnutím ze dne 13. 3. 1995, čj. FŘ 7899/A/1/94, odvolání proti rozhodnutí o reklamaci vyúčtování na daň z příjmů z literární a umělecké činnosti, zamítlo. Toto rozhodnutí odůvodnilo tím, že předmětné dani podléhají občané, kteří mají svůj příjem z tvůrčí činnosti vykonávané na území ČR. V daném případě příjmy pobíral navrhovatel od A., nejednalo se tedy o příjmy plynoucí z ciziny. Dále Finanční ředitelství rozhodlo pod čj. FŘ 7899/B/1/94 tak, že odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku na dani z příjmů z literární a umělecké činnosti za rok 1992 zamítlo a napadené rozhodnutí Finančního úřadu potvrdilo. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pouze uvedlo, že správce daně postupoval při rozhodování v souladu s § 49 odst. 2 písmeno b) zákona č. 337/1992 Sb.

Proti oběma uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel žalobu, v níž opakoval argumenty týkající se smlouvy o zamezení dvojího zdanění, uvedené již v odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu.

Městský soud v Praze dne 19. 7. 1996 rozsudkem, čj. 38 Ca 323/95-22, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 13. 3. 1995, čj. FŘ-7899/A/1/94, zrušil. V rozhodnutí uvedl, že odvolací správní orgán se nezabýval důvody uvedenými v odvolání, z odůvodnění rozhodnutí není patrné jakým způsobem a jak se vypořádal s námitkami uvedenými v odvolání. Řízení o žalobě proti rozhodnutí, čj. FŘ-7899/B/1/94, zastavil s tím, že napadené rozhodnutí je podle Městského soudu rozhodnutím procesním, jímž se nezakládá nebo neruší oprávnění nebo povinnosti žalobce; jedná se tedy o rozhodnutí předběžné, procesní nebo pořádkové povahy ve smyslu § 248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř., které nemůže být přezkoumáno soudem.

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu následně, po dalším řízení, dne 4. 5. 1998 vydalo rozhodnutí, čj. FŘ -527/1/98, kterým odvolání navrhovatele proti rozhodnutí o zamítnutí reklamace vyúčtování na daň z příjmů z literární a umělecké činnosti na částku 65.802,- Kč za rok 1992 zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že ustanovení smlouvy o zamezení dvojího zdanění nelze na daný případ vztáhnout, protože účastníci smluvního vztahu (plátce daně A. a poplatník - navrhovatel) jsou poplatníky daní téhož státu. Pro posouzení příjmů podléhajících dani z příjmů je rozhodující, zda příjmy byly poplatníkovi zúčtovány na jeho účet v kalendářním roce 1992, což se stalo. Platby, ohledně nichž se daňová povinnost zkoumala, měly být japonským partnerem plněny českým umělcům. Skutečným plátcem odměny bylo A. firma S. pouze A. hradila dohodnuté honoráře podle zvláštní smlouvy uzavřené mezi jí a A. Nedošlo tedy k přímému plnění japonského partnera navrhovateli.

Toto rozhodnutí napadl navrhovatel správní žalobou, v níž opakoval a rozváděl argumentaci již dříve použitou v odvolání proti rozhodnutí správce daně.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 1999, čj. 28 Ca 225/98-41, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalované Finanční ředitelství se řádně vypořádalo se všemi námitkami podaného odvolání, své závěry rozvedlo a logicky zdůvodnilo, přičemž se opřelo o potřebné důkazy. Soud se ztotožnil se závěrem Finančního úřadu, že příjem, podrobený dani, plynul navrhovateli ze smlouvy o vytvoření uměleckého díla pro souborné dílo č. 055/92, uzavřené mezi ním a A. Příslušné částky byly odepsány z účtu A. a připsány na účet navrhovatele.

Uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že správce daně ani odvolací orgán se nezabývaly smlouvou uzavřenou mezi A. a firmou S.. Tuto skutečnost městský soud náležitě neakcentoval. Dále opakoval argumenty uvedené již v předchozích podáních. Soud podle navrhovatele vyňal z rozhodných otázek v zásadě jedinou, tu nesprávně posoudil a na jejím základě odňal navrhovateli možnost plného posouzení napadeného rozhodnutí. Postupem soudu mělo být porušeno navrhovatelovo základní právo dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolu č. 3, 5 a 7 (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud zaslal návrh podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Městskému soudu v Praze, jako účastníku řízení k vyjádření. Ten v přípisu ze dne 6. 3. 2000 uvedl, že navrhovatel ve stížnosti namítá, že soud věcně neposoudil důvody žaloby v celé šíři, ale že selektivně posoudil pouze důvod jediný. V této souvislosti soud odkázal na odůvodnění rozsudku, z nějž vyplývá, že nepominul žalobní námitky navrhovatele a podrobně rozvedl, proč nepovažoval za nutné zabývat se uvedenou smlouvou mezi A. a firmou S..

Návrh není důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Kompetence a činnost Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti znamená, že Ústavní soud zjišťuje, zda v průběhu řízení předcházejícího napadeným rozhodnutím a těmito rozhodnutími samotnými došlo k porušení základních práv a svobod, zaručených Listinou a ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu hodnotit skutková zjištění obecných soudů nebo je doplňovat svými úvahami, pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to vše ale za situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. K takovému zjištění však Ústavní soud nedospěl.

Článek 36 odst. 1 Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, zaručují tzv. právo na spravedlivý proces, který se uskutečňuje rozhodovacím procesem soudů. Rozhodování obecných soudů se přitom uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícímu z Listiny je dále nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem je dána povinnost soudu postupovat podle příslušných procesních předpisů a nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také mimo jiné, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů neprovedl navržené důkazy (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě, podle přesvědčení Ústavního soudu, soud nevybočil z rámce řízení a postupoval v řízení ústavně konformním způsobem. Své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnil. Ústavní soud tedy neshledal, že by Městský soud v napadeném rozsudku porušil navrhovatelova základní práva daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2000



JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 25/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies