I. ÚS 244/99

30. 06. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 244/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele I. P., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 347/98, ze dne 17. 2. 1999, 10 Ca 462/98, ze dne 1. 3. 1999, a 10 Ca 463/98, ze dne 24. 3. 1999, takto. -

ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedené rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích. Těmito rozsudky byly zamítnuty žaloby na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích. Jak navrhovatel

I. ÚS 244/99
v ústavní stížnosti uvádí, byla mu rozhodnutím Finančního úřadu v Soběslavi ze dne 12. 8. 1998 jako daňovému subjektu dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za daňové období 1994 a 1995 ve výši 4 710 Kč a 66 528 Kč. Rozhodnutím téhož finančního úřadu byla stěžovateli za daňové období 1994 a 1995 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši 117 966 Kč. Stěžovatel tvrdí, že tyto případy mají stejný skutkový základ, spočívající v tom, že u něj proběhla kontrola zdaňovacích období 1994 a 1995 jak u daně z přidané hodnoty, tak u daně z příjmu fyzických osob. Z účetních dokladů bylo zjištěno, že na úhradu nákladových položek svého podnikání vložil do svého podnikání finanční částky, a to 31. 12. 1994 částku 1 070 000 Kč a v roce 1995 částku 570 000 Kč. Stěžovatel byl poté finančním úřadem vyzván, aby prokázal způsob nabytí a zdanění těchto finančních prostředků. Stěžovatel podal vysvětlení, z jakých . zdrojů tyto finanční prostředky pocházely, nepodal však vysvětlení, jak byly zdaněny. Proto finanční úřad nepokládal toto vysvětlení za dostatečné a vyměřil stěžovateli daň podle pomůcek, neboť prý není možné vyměřit daň dokazováním.

Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím finančního úřadu a rozsudky krajského soudu byla porušena jeho práva podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Správce daně je podle jeho názoru oprávněn dle § 31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností uváděných v podkladech pro daňové řízení, ovšem za předpokladu, že se jedná o povinnosti na základě zákona. V daném případě byl vyzván daňový subjekt, aby prokázal, jak byly příjmy, ze kterých pocházely částky vložené do podnikání, zdaněny. Stěžovateli není známa existence zákona, který by ukládal povinnost prokázat zdroj svých příjmů, zejména pak povinnost prokazovat, jak byly tyto příjmy zdaněny, když toto prokázání by bylo mimo reevidované období. Pokud tedy byla takováto výzva učiněna a byly z ní vyvozeny důsledky, které byly podkladem pro dodatečné vyměření daně, má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť mu byly ukládány povinnosti způsobem, který vybočoval z mezí zákona.
2

I. ÚS 244/99
Z vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá, že není pravda, že by výzva správce daně v rozporu se zákonem nutila stěžovatele k prokázání původu majetku. Výzva směřovala k prokázání pro věc rozhodné skutečnosti, zda a jak byly zdaněny finanční prostředky vkládané do podnikání v roce 1995, za situace, kdy stěžovatel jako daňový poplatník od roku 1991 ve svých daňových přiznáních vykazuje ztráty. Soud, shodně jako finanční orgány, zohlednil také, že se nejednalo o první případ, když osobními vklady stěžovatel dotoval ztrátové podnikání již v roce 1994, a to částkou vyšší než 1 mil. Kč. Stěžovatel by podle soudu vyzván k prokázání skutečností uváděných v daňovém přiznání, což je jeho zákonnou povinností. Konkrétně byl vyzván k prokázání zdanění opakovaných osobních vkladů, které vložil do podnikání a uvedl v účetních zápisech, tedy údajů zaúčtovaných v peněžním deníku. Peněžní deník je podle zákona o účetnictví podkladem vedeným pro daňové účely, a proto musí obsahovat údaje o příjmech v členění požadovaném pro jejich zdanění, a daňový subjekt má povinnost údaje zde uváděné z hledisek stanovených v daňových předpisech doložit. Stěžovatel tedy mohl být vyzván k prokázání skutečností, které on sám tvrdil a uvedl v účetních dokladech, když to, k čemu byl vyzván, má zákonnou oporu v § 31 odst. 9, § 41 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že výzva, na základě které měl doložit zdanění příjmů, které zaúčtoval do svého účetnictví, neměla zákonnou oporu.

Ve vyjádření Finančního ředitelství v Českých Budějovicích zrekapituloval správní orgán průběh daňového řízení. Uvedl, že pochybnosti o správnosti údajů o zdanitelných příjmech stěžovatele v daňovém přiznání za roky 1994 a 1995 byly správcem daně i finančním ředitelstvím vztahovány ke zjištění, že žalobce do podnikání jak v roce 1994, tak v roce 1995 opakovaně vkládal finanční prostředky, které objektivně nemohly pocházet z příjmů z podnikání, což správce daně ověřil porovnáním celkové výše osobních vkladů s údaji o příjmech a výdajích, vykazovaných stěžovatelem v daňových přiznáních za roky 1991 až 1995. Protože stěžovatel o těchto finančních prostředcích v roce 1994 a 1995 účtoval jako o osobních vkladech do podnikání, bylo zcela po právu, že správce daně požadoval, aby prokázal, zda a jak byly tyto prostředky zdaněny, když jen zdaněné finanční
3

I. ÚS 244/99
prostředky, vložené do podnikání, se do základu daně nezahrnují. Stěžovatel tedy nebyl povinen prokazovat původ veškerého svého majetku, což na něm nebylo požadováno, ale byl povinen prokázat způsob nabytí a zdanění majetku, který uváděl ve svém účetnictví. Nelze rovněž přisvědčit námitce stěžovatele, že výzva směřovala k daňovému postižení jeho příjmů za jiné než kontrolované období, když o těchto prostředcích bylo účtováno právě v daňovém období roku 1994 a 1995 jako o osobních vkladech do podnikání. Právě okolnost, že finanční prostředky byly vloženy do podnikání v kontrolovaných daňových obdobích 1994 a 1995 byla důvodem, proč bylo správcem daně požadováno, aby žalobce prokázal zdroj a zdanění vkladů.

Finanční úřad v Soběslavi ve svém vyjádření uvedl, že zastává názor, že v průběhu celého daňového řízení postupoval procesně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších prostředků, v konkrétním případě v souladu s ust. § 43 odst. 1 cit. zákona, neboť´ u správce daně vznikly pochybnosti o pravdivosti vložení osobních vkladů. Předmětná výzva k prokázání a doložení způsobu nabytí a způsobu zdanění osobních vkladů nebyla ze strany finančního úřadu nijakou libovůlí, nýbrž směřovala k tomu, aby daňový subjekt prokázal a doložil něco, co sám uvedl ve svých účetních zápisech, tedy k prokázání a doložení svých vlastních tvrzení, což má plnou oporu v § 31 odst. 9 cit. zákona. Stěžovatel své důkazní břemeno neunesl, svá tvrzení neprokázal, a proto správce daně přistoupil ke stanovení základu daně a daně samotné podle pomůcek.

II.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tvrdí, že výzva



I. ÚS 244/99
správce daně, na jejímž základě mu byla doměřena daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty, mu ukládala doložit skutečnosti, které zákon nevyžaduje.

Daňové řízení je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit, tedy břemeno důkazní. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky, nelze však použít takové, které byly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. To, k čemu může správce daně daňový subjekt vyzývat, vyplývá zejména z ustanovení § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje tzv. vytýkací řízení. Pokud tedy správce daně podle § 43 cit. zákona vyjádří pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň podle pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (viz nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 230/1996 Sb.).

V daném případě ústavní soud neshledal výzvu k doložení tvrzení stěžovatele za odporující zákonu, neboť stěžovatel byl vyzván k prokázání skutečností důležitých pro daňové řízení, nikoli k prokázání původu majetku, jak v ústavní stížnosti tvrdí. Napadenými rozhodnutími finančních orgánů a soudu, které stěžovateli doměřily daň podle pomůcek proto, že nedoložil svá tvrzení, nebylo tedy žádným způsobem zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

I. ÚS 244/99
Poučen.- Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. června 2000
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 244/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies