III. ÚS 233/99

03. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 233/99

Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatelů 1) P. S., a 2) F.T., zastoupených JUDr. R. V., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 1999, sp. zn. 13 Co 1316/98, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Navrhovatelé se ústavní stížností, podanou dne 10. května 1999, domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 1999, sp. zn. 13 Co 1316/98. Uvedli, že u Okresního soudu v Karviné uplatnili práva k označeným nemovitostem, o nichž zjistili, že si je Československý stát v roce 1977 přivlastnil, když je prohlásil ve smyslu § 453 odst. 2 občanského zákona za věci opuštěné. Poněvadž soud I. stupně jejich žalobě nevyhověl, odvolali se k soudu II. stupně, který však zamítavé výroky a rozhodnutí o nákladech řízení potvrdil. Podle jejich přesvědčení soud napadeným rozsudkem porušil práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, když nevzal zřetel na jejich práva vlastnická, na dohodu, uzavřenou mezi vládami ČSSR a USA v roce 1982, na Úmluvu o naturalizaci z roku 1928, uzavřenou mezi Československem a USA, jakož i na skutečnosti, svědčící i občanství druhého žalobce. Žádosti na připuštění dovolání vyhověno nebylo, to však stěžovatelé k Nejvyššímu soudu ČR podali.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 1316/98 bylo zjištěno, že jmenovaný soud dne 3. března 1999 přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a jeho výrok, jímž byl zamítnut návrh na určení spoluvlastnictví žalobců k předmětným nemovitostem, a také návrh, aby byli žalovaní zavázáni uzavřít dohodu s druhým žalobcem o vydání jejich poloviny, jakož i výrok o nákladech řízení, potvrdil. Jak je zřejmé z rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 376/2000-160, dovolání žalobců, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, bylo, pokud jde o potvrzení rozsudku soudu I. stupně - o zamítnutí žaloby na určení, odmítnuto, v další části pak zamítnuto. Ústavní stížnost vedená pod sp. zn.
II. ÚS 24/01 a napadající rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání byla usnesením ze dne 2. května 2001 odmítnuta. Z obsahu sdělení zástupkyně stěžovatelů ze dne 9. ledna 2001 je nepochybné, že navrhovatelé na obsahu stížnosti tak, jak ji podali dne 3. března 1999, setrvávají a že proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
30. listopadu 2000, podali rovněž ústavní stížnost.
S ohledem na výše uvedená zjištění nutno konstatovat, že návrh, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně - zamítající návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít s druhým žalobcem dohodu o vydání části předmětných nemovitostí, je návrhem nepřípustným, když takto označené rozhodnutí bylo přezkoumáno v dovolacím řízení Nejvyšším soudem ČR, a v tomto rozsahu zamítnuté dovolání bylo Ústavním soudem dne 2. května 2001, pod sp. zn. II. ÚS 24/01, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o návrh, napadající rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil výrok soudu I. stupně, zamítající návrh na určení vlastnictví žalobců k označeným nemovitostem, z obsahu stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že se tento soud s odvolacími námitkami stěžovatelů vypořádal a ve vyčerpávajícím odůvodnění vysvětlil, proč žaloba na určení vlastnictví, podaná dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, nebyla shledána důvodnou. Pokud jde o poukazy žalobců na mezinárodní smlouvy, pak lze odkázat i na obsáhlé odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR v předmětné věci. Z uvedených důvodů byl tento návrh shledán zjevně neopodstatněným, a proto dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 3. července 2001


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 233/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies