II. ÚS 253/99

04. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K., 2) E. K., a 3) A. B., všichni zastoupeni JUDr. E. F., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 6 C 1417/92, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. 17 Co 191/97, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé svou včas podanou stížností, jež Ústavnímu soudu došla dne 21. 5. 1999, brojí proti výše uvedeným rozsudkům. Podle jejich názoru bylo rozhodnutím obou soudů porušeno jejich základní právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navazujících ustanovení čl. 4 a 90 Ústavy České republiky - právo vlastnické. V řízení bylo dle mínění stěžovatelů porušeno i jejich právo na řádnou soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 6 C 1417/92, byl zamítnut návrh stěžovatelů na navrácení vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. Znojmo-Ob., a to k obyt. budově č.p. 145 ve Znojmě-O. včetně drobných staveb a pozemku p.č. 106, k sýpce bez č.p. včetně jejího zast. pozemku p.č. 103/1, dále k pozemku 103/2 a na něm stojících staveb - chléva a skladu, dále pozemku p.č. 102/1, dále pak k budově býv. mlýna s vedl. stavbami a přísl. včetně zast. pozemku p.č. 102/2, a to žalobou ve smyslu ust. § 8 zákona č. 229/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když žalobu podali proti odpůrcům - nynějším vlastníkům předmětných nemovitostí, 1) B. P., 2) P. P., 3) ing. I. B., a 4) E. B., bytem tamtéž (všichni vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem).

Okresní soud dospěl k závěru, že navrhovatelé (stěžovatelé) jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění jeho změn a doplňků (dále jen "zákon o půdě"). Předmětný majetek podléhá režimu § 1 odst. 1 písm. e) citovaného zákona - jde o obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků. Soud I. instance dále dovodil, že nebylo prokázáno splnění podmínek ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, neboť odpůrci jako fyzické osoby nenabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů.

K jednotlivým podmínkám dle citovaného ustanovení zákona o půdě okresní soud dovodil, že sporné nemovitosti byly získány na základě kupních smluv doložených všemi potřebnými doklady, se souhlasem příslušných orgánů a na základě zpracovaných znaleckých posudků. V otázce protiprávního zvýhodnění v případě manželů P. nemohl jejich otec ovlivnit uzavření smluv, neboť byl v době uzavření smlouvy z prodávajícího JZD propuštěn. U vedlejších účastníků B. nebylo prokázáno ovlivnění uzavření kupní smlouvy a neexistovala ani možnost ji ovlivnit. Otázka, zda předmětné nemovitosti nenabyli vedlejší účastníci za nižší cenu, byla řešena novým znaleckým posudkem. V případě vedlejších účastníků B. byla zjištěná cena téměř identická Kč 19.236,-- a 19.181,40 Kč, resp. 7.471,-- Kč a 7.373,70 Kč. Rozdíl byl zjištěn při prodeji části nemovitostí, které v r. 1976 byly oceněny částkou 13.872,-- Kč, a revizní posudek je vyčíslil na 23.168,30 Kč, eventuálně 19.626,70 Kč. Tento rozdíl zdůvodnil sám znalec, který uvedl, že oceňuje nemovitosti se značným časovým odstupem dvaceti let, v nichž posuzované nemovitosti doznaly podstatných změn. Dále je rozhodné, do které kategorie byly nemovitosti zařazeny. Dle tvrzení stěžovatelů šlo o III., dle vedlejších účastníků o horší IV. kategorii.

Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. 17 Co 191/97, citovaný rozsudek soudu I. instance v meritu věci potvrdil.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že jejich rodiče byli bez právního důvodu zbaveni svého majetku, který nabyli přídělem MZ-NPF č. 362/48 ze dne 31. 12. 1947, když byli perzekuováni (vězněni) za údajnou pomoc rodinnému příslušníkovi při opuštění republiky. Přestože nebyli odsouzeni, museli předmětný majetek předat a vystěhovat se z domu poté, kdy byl sepsán zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem. V něm je mj. uvedeno, že důvodem odchodu je znárodnění mlýna. Znárodňovací dekret nebyl nalezen, a přestože to bylo známo, soudy tuto otázku nezkoumaly. Dle názoru stěžovatelů tak vůbec nedošlo k právoplatnému znárodnění, a proto ani nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na jinou osobu ani na Středomoravské mlýny, n.p., či později na JZD B. - později O. Vedlejší účastníci pak nemohli nabýt vlastnictví od nevlastníka. Soudy obou stupňů se podle jejich názoru neměly zabývat pouze otázkou, zda došlo k protiprávnímu zvýhodnění vedlejších účastníků. Ke zvýhodnění i tak při stanovení kupní ceny došlo. Stěžovatelé vyčíslili zvýhodnění více než 40 % hodnoty nemovitostí, což je rozdíl mezi kupní cenou 13.875,-- Kč a zjištěnou cenou 23.168,-- Kč při prodeji vedlejším účastníkům 1+2. Všichni vedlejší účastníci byli zvýhodněni i z titulu politické angažovanosti, resp. zaměstnání svých příbuzných.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a nic nebrání jejímu projednání. Požádal proto účastníky a vedlejší účastníky o vyjádření k ní.

Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že považuje stížnost za nedůvodnou, neboť napadenými rozhodnutími soudu I. a II. stupně nebylo porušeno ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ani žádný článek Ústavy České republiky.

Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že stěžovatelé nedůvodně poukazují na ust. čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 4 a 90 Ústavy ČR, neboť právo vlastnit majetek a jeho ochrana se vztahují pouze na existující vlastnictví, nikoli na tvrzený nárok na ně. Stěžovatelé se žalobou domáhali vydání rozsudku, jenž by stanovil, že na ně přechází ze žalovaných vlastnické právo, odkazovali na zákon o půdě s tvrzením, že jsou oprávněnými osobami a že žalovaní byli neoprávněně zvýhodněni. Tvrzení obsažené v ústavní stížnosti, že jim nebylo umožněno prokázat, že jejich rodiče nebyli vlastnického práva nikdy zbaveni, je tvrzením novým, které žalobou nebylo uplatněno a ani žalobní petit tomuto tvrzení neodpovídal. Toto jejich nové tvrzení je v rozporu s ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, které by bylo ustanovením s prázdným obsahem. Krajský soud považuje předmětnou ústavní stížnost pouze za polemiku se závěry rozsudků obecných soudů obou stupňů, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastníci uvedli, že stěžovatelé v podstatě namítají, že nikde v průběhu nalézacího ani přezkumného řízení nebylo dokladováno, jakým způsobem přešly předmětné nemovitosti na stát. Byli to však oni, kteří měli břemeno prokázat, zda nemovitosti přešly na stát, a poté prokázat otázku protiprávnosti či rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rodina stěžovatelů byla v roce 1952 perzekuována. To mělo za následek přestěhování do bytu tehdejšího MNV. V roce 1958 byl proveden zápis o odevzdání přídělu, což je doklad toho, že se rodiče stěžovatelů majetku svobodně vzdali. Takto soud nad rámec návrhu vyřešil i tuto otázku. Namítá-li se v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění výše ceny, vedlejší stěžovatelé uvedli, že znalecký posudek zadával prodávající a ten neměl jistě zájem na získání nízké kupní ceny. Posudky, jak potvrdil i soudní znalec, byly vypracovány dle tehdy platných předpisů a nepatrný rozdíl cen byl vysvětlen značným časovým posunem při zpracování posudků. I znalec uvedl, že rozdíl cen vznikl zařazením nemovitostí do různých kategorií. Závěrem vedlejší účastníci zdůraznili, že znalce neobjednali a nejednali s ním, pouze akceptovali jeho posudek. Pokud jde o námitku protiprávního zvýhodnění, vedlejší účastníci uvedli, že není důvodná, protože jejich otec byl pouze řadovým členem KSČ. V době převodů nemovitostí byl naopak z KSČ vyloučen a postavení rodiny bylo svízelné. Tím méně bylo možné z tohoto profitovat. Neprokázalo se, že by jako pomocný agronom JZD mohl ovlivnit rozhodnutí o prodeji nemovitostí. Opak měli možnost prokázat stěžovatelé. Vše svědčí o tom, že vedlejší účastníci získali nemovitosti bona fide. Závěrem vedlejší účastníci navrhli zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s námitkou stěžovatelů, podle níž oba obecné soudy zasáhly do jejich ústavně zaručených práv tím, že "jim neumožnily v soudním řízení řádně prokázat, že jsou jako oprávnění dědicové původních vlastníků vlastníky nemovitostí" a že k přechodu vlastnického práva z původních vlastníků na stát vůbec nedošlo. Tato námitka nemá oporu ve spise. Jak vyplývá z textu jejich odvolání ze dne 14. 3. 1997 proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, stěžovatelé zdůrazňují, že v předchozím řízení bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti přešly na stát a jsou naplněny podmínky ustanovení § 6 odst. 1 písm. n), o) a r) zákona o půdě. Považovali tedy za prokázané, že nemovitosti byly vyvlastněny bez vyplacení náhrady a přešly v důsledku toho na stát (§ 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě).

Řízení o vydání nemovitostí podle zákona o půdě je ovládáno zásadou dispoziční. Soud zásadně není povinen provádět důkazy k otázce, kterou strany nepovažují za spornou. Stěžovatelé v předchozím řízení výše uvedenou námitku skutečně neuplatnili a účastník Krajský soud v Brně správně poukazuje, že jejich ústavní stížnost v tomto ohledu představuje nové tvrzení, které nebylo žalobou uplatněno. Ústavní soud není nalézacím soudem, a už proto nemůže provádět nové důkazy, jejichž provedení účastníci v řízení o ústavní stížnosti nepožadovali v řízení před obecnými soudy. Je pouze oprávněn rušit pravomocná rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi došlo k újmě na ústavně zaručených právech a svobodách. Jelikož v uvedeném ohledu sami stěžovatelé měli vyvlastnění nemovitostí i přechod na stát za prokázané, nemohl postup obecných soudů znamenat zásah do jejich ústavního práva na spravedlivé řízení.

Zákon o půdě směřuje k tomu, zmírnit následky některých majetkových křivd v době nedemokratického zřízení v letech 1948 až 1989. Obecné soudy shodně konstatovaly, že stěžovatelům, resp. jejich rodičům, byla majetková křivda způsobena, a že jsou proto oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona. Zákon o půdě ovšem výslovně deklaruje, že jeho cílem není napravit veškeré křivdy, k nimž v uvedeném období došlo. Meze nápravy křivd stanoví i § 8 odst. 1 tohoto zákona, jenž vůči vydání nemovitostí chrání osoby, které je nabyly v dobré víře a nikoli v důsledku porušení platného práva nebo svých privilegovaných vazeb k rozhodovacím a jiným orgánům totalitní státní moci. Odnětí nemovitosti takovým osobám by mohlo způsobit další křivdu, což chce naopak zákon o půdě vyloučit.

§ 8 odst. 1 tohoto zákona stanoví celkem tři podmínky, jež jsou nezbytným předpokladem pro vydání nemovitosti (fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele). Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů při prokazování naplněnosti uvedených tří podmínek. Konstatuje, že se řádně vypořádaly z každou z nich, včetně podmínky "nižší ceny" a podrobně vysvětlily důvod rozdílu mezi cenou, za něž byly nemovitosti koupeny, a cenou podle znaleckého posudku. Ústavní soud se shoduje s Krajským soudem v Brně v tom, že některé argumenty stěžovatelů jsou pouze povšechně hypotetické a nelze je důkazně přezkoumat. Postup obecných soudů při provádění důkazů a jejich hodnocení tedy nevybočil z mezí vytyčených zásadami spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 Listiny. Jejich rozhodnutí je v důsledku toho výsledkem nezávislé rozhodovací činnosti soudů, do níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Třebaže obecné soudy přiznaly stěžovatelům postavení osob oprávněných k vydání nemovitostí, nikterak nepotvrdily, že by stěžovatelé byli vlastníky těchto nemovitostí. Ústavní soud ustáleně judikuje, že právo vlastnit majetek zaručené článkem 11 Listiny se vztahuje toliko na vlastnictví existující, nabyté a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS 115/94). Proto je čl. 11 Listiny v rozhodované věci nepoužitelný.

Poněvadž Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně byly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavních zákonech nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost na základě čl. 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.





V Brně dne 4. července 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 253/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies