II. ÚS 547/98

04. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti I.N., právně zastoupeného JUDr. D.V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 205/98, a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 1. 1998, sp. zn. 3 C 81/97, t a k t o :

Návrh se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu 31. 12. 1998, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 205/98, a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 1. 1998, sp. zn. 3 C 81/97. Těmito rozhodnutími bylo určeno, že vlastníkem objektu č.p. 14 se stavební parcelou č. 224 v katastrálním území K., je vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem paní D.B. Dle navrhovatele tak došlo k porušení jeho základního ústavně zaručeného práva na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že toto právo je nezrušitelné, a dále právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Stěžovatel vytýká soudům I. a II. stupně nesprávné posouzení věci. Právní závěry soudů se údajně opírají o takové volné hodnocení důkazů, při němž vlastní úvahou nahrazují důkazy, které prováděny nebyly a ani být nemohly.
Další námitky směřují proti rozsudku soudu II. instance, kterému stěžovatel vytýká, že si své právní úvahy zjednodušil. Soud uvedl, že sice došlo k uzavření kupní smlouvy ohledně nemovitostí, ale zároveň došlo k uzavření dohody o odstoupení od kupní smlouvy. Tyto dva právní úkony nelze provést v jediném okamžiku, ale vždy jedno jednání dříve, druhé později. Stěžovatel k tomu uvádí, že účastníci uzavřeli nejdříve dohodu o odstoupení od smlouvy a teprve potom řádnou kupní smlouvu. Dokladem toho, že se jednalo o řádnou kupní smlouvu, je, že byla sepsána v notářské kanceláři (nikoli formou notářského zápisu). Téhož dne byl ale sepsán notářkou protokol, který řešil otázku výplaty kupní ceny tak, že bude notářem vyplacena dle pokynů smluvních stran, podle jejich dohody.

Svá podání stěžovatel několikrát doplnil, a to zejména upozorněním na okolnost, že rozhodnutím KSZ, sp. zn. 1 K Zn 130/97, bylo zastaveno trestní stíhání proti němu, dále, že vedlejší účastnice zatížila předmětné nemovitosti zástavou, v analogické záležitosti týkající se výmazu stěžovatele z katastru nemovitostí jednal i Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne 21. 12. 1998 vrátil věc čj. V 1-551/98, k dalšímu řízení Katastrálnímu úřadu v D. Stěžovatel považuje za podstatné, že ve všech probíhajících soudních řízeních byla zvýhodňována vedlejší účastnice paní D.B. Uvedl, že D.B. neprokázala v řízení před obecnými soudy naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, okresní soud vykonstruoval domněnku o existenci jeho vůle a z procesního hlediska vydal zmatečný rozsudek. Soudy se dle mínění stěžovatele měly vypořádat s povinnostmi plynoucími z kupní smlouvy - navrácení zaplacené kupní ceny a úhrady za zhodnocení nemovitosti způsobené přestavbou. Dále stěžovatel namítá, že k vydání rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 205/98, došlo před tím, než byl vydán rozsudek, sp. zn. 30 Ca 210/97, v řízení, kde se rozhodovalo o výmazu vlastnického práva stěžovatele k dotčeným nemovitostem. Za závažné stěžovatel považuje také to, že kupní smlouva uzavřená v písemné formě stanoví, že "sjednaná cena ve výši 6 mil. Kč bude vyplacena z bankovního úvěru do notářské úschovy a na základě vzájemné dohody vyplacena straně prodávající". Všichni účastníci prokazatelně konali (např. při rekonstrukci nemovitosti) jako účastníci řádně uzavřené a platné smlouvy.


Ústavní soud si pro přezkoumání této záležitosti vyžádal soudní spisy, spis Katastrálního úřadu v D., a také příslušná vyjádření dotčených subjektů.

Krajský soud v Plzni uvedl, že ústavní stížnost není opodstatněná, pokud v ní stěžovatel argumentuje porušením svého zaručeného vlastnického práva. Právu (vlastnickému), které dle závěru soudů obou stupňů neexistuje, nemohla být proto soudem ani poskytnuta ochrana. Stěžovatel pak dle vyjádření soudu ani nezdůvodňuje, v čem spatřuje zvýhodnění vedlejší účastnice D.B. v soudním řízení. Zásada rovného postavení účastníků byla v řízení zachována. Krajský soud v Plzni závěrem navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Taktéž vedlejší účastnice řízení D.B. navrhla ústavní stížnost odmítnout, neboť v řízení před obecnými soudy nebyla dotčena žádná ústavní práva ani ústavou zaručené svobody stěžovatele. Soudy dle jejího mínění správně zjistily skutkový stav a aplikovaly na něj odpovídající zákonná ustanovení. Stížnost sama obsahuje celou řadu rozporných a nepravdivých tvrzení, jímž je např. tvrzení o tom, že nejprve byla uzavřena dohoda o odstoupení od smlouvy kupní a následně pak teprve samotná smlouva kupní. Sám stěžovatel však např. ve výpovědi před policejním orgánem dne 4. 9. 1997 vypověděl, že nejprve byla uzavřena kupní smlouva a následně dohoda o odstoupení od ní. Za účelové považuje tvrzení stěžovatele, že účastníci zrušené kupní smlouvy činili další právní úkony, z nichž plyne, že s kupní smlouvou spojovali její právní účinky. Za zavádějící považuje tvrzení, že o stejné věci probíhala dvě různá řízení u Krajského soudu v Plzni a že oba senáty došly k různým závěrům, neboť druhé řízení se týkalo pouze opravného prostředku proti rozhodnutí katastrálního úřadu v D., který zamítl návrh na výmaz vlastnického práva. V tomto případě se soud nezabýval platností dohody o odstoupení od smlouvy. Vedlejší účastnice je naopak přesvědčena, že ve zlém úmyslu jednal stěžovatel.

Ústavní soud posuzoval namítané porušení čl. 36 Listiny, právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel především namítá, že vedlejší účastnice neprokázala v řízení před obecnými soudy tzv. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví.

Dle ustálené judikatury však pro osvědčení právního zájmu v určovací žalobě postačuje, že žalobce má zájem na určení svého vlastnického práva, resp. jeho podkladu k zápisu do katastru nemovitostí (srov. rozhodnutí 421(JUD) ze dne 15. 12. 1992 Nejvyššího soudu ČR).

Stěžovatel dále polemizuje s právním hodnocením dílčích úkonů v souzené věci, které provedly obecné soudy - zda byla či nebyla platně uzavřena budoucí smlouva týkající se předmětných nemovitostí a zda byly splněny náležitosti právních úkonů ve smyslu § 37 občanského zákoníku, jaká byla časová posloupnost jednotlivých úkonů a zda byla dostatečně určitě stanovena cena a v jaké výši. Namítá i zmatečnost a nepřezkoumatelnost rozsudku soudu I. stupně s tím, že nesplňuje náležitosti § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Své tvrzení blíže neodůvodňuje. Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Polemika s právními názory obecných soudů není sama o sobě způsobilá zajistit stěžovateli úspěch jeho ústavní stížnosti.

Ústavní soud zevrubně přezkoumal provedené důkazy a z nich učiněná skutková hodnocení, která z nich vyvodily obecné soudy a rozsudek ve smyslu citovaného ustanovení o.s.ř. z pohledu jeho ústavně konformního výkladu a shledal, že splňuje náležitosti uvedení podstatného obsahu přednesů, vyložení prokázaných i neprokázaných skutečností, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, i posouzení zjištěného skutkového stavu podle příslušných zákonných ustanovení.

Další okruh námitek se týká toho, že účastníci měli úmysl uzavřít řádnou kupní smlouvu. Ke změně postoje vedlejší účastnice údajně došlo s cílem získat za jakoukoli cenu zpět hotel. S tím je dle mínění stěžovatele spojeno pochybení soudu, který se nevypořádal s faktem zhodnocení této nemovitosti stěžovatelem. Ústavní soud k tomu uvádí, že bylo na stěžovateli, aby se v tomto řízení či samostatně domáhal event. bezdůvodného obohacení tak, jak mu tuto možnost poskytuje právní řád České republiky. Jestliže účastník sám nedbal svých práv, nelze to posléze zhojit pouhým poukazem na údajnou absenci spravedlivého řízení.

Ústavní soud podrobně přezkoumal i stěžovatelovo tvrzení, že v řízení před obecnými soudy byla zvýhodňována D.B. Sám stěžovatel je ničím nedokládá (snad pouze výsledkem řízení). Ze spisového materiálu konkrétní zvýhodnění, nerovné nakládání s účastníky, nevyplývá. Ústavní soud k tomu dodává, že v kontradiktorním řízení břemeno při dokazování jednotlivých skutečností leží především na tom účastníkovi řízení, který z nich vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud porušení čl. 36 Listiny v řízení před obecnými soudy neshledal.

Ústavní soud se dále zabýval namítaným porušením "nezrušitelného" práva na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Z předloženého spisového materiálu je najisto postavené, že účastníci učinili několik právních úkonů. Jednalo se zejména o dva právní úkony jdoucí těsně po sobě, a to "kupní smlouvu" a "dohodu o odstoupení od ní". Oba úkony byly učiněny dne 11. 12. 1997, o čemž nezpochybnitelně vypovídá důkaz provedený ověřovací knihou notářského úřadu. Jsou evidovány v řadě čísel jdoucích po sobě. Dříve byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí o předmětné nemovitosti (formou notářského zápisu) a následně dodatek ke kupní smlouvě. O hodnotě nemovitosti byly zhotoveny dva znalecké posudky s rozdílnou cenou, byl sepsán protokol o notářské úschově na částku 6 milionů Kč a mezi účastníky probíhalo i plnění.

O tom, jakými pohnutkami byli účastníci vedeni, lze pouze spekulovat. Občanský zákoník stanoví v ust. § 37 náležitosti právních úkonů, mj. náležitost vážnosti vůle. Vážná vůle chybí v situaci, kdy jednající nechce vyvolat právní následky, jež s vůlí a jejím projevem spojuje právní řád. Ta v daném případě chybí oběma stranám "kupní smlouvy", resp. dohody o odstoupení od ní. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že účastníci nejdříve dohodli odstoupení a poté uzavřeli kupní smlouvu. Z hlediska formálně logického a faktického nelze ovšem nejprve odstoupit od neexistujícího úkonu a poté úkon uzavřít, ledaže by se jednalo o demonstraci nikoli vážně míněné vůle v právním úkonu.

Občanský zákoník sankcionuje nedostatek vážnosti vůle absolutní neplatností, tj. neplatností od počátku, bez ohledu na to, zda se někdo platnosti dovolal. Soud k ní musí přihlédnout (a správně přihlédl) z úřední povinnosti.

Vzhledem k tomu, že se obecné soudy nedopustily v předchozím řízení žádného pochybení v rámci ústavního rozměru spravedlivého procesu, je nutno jejich názor, že vlastnictví stěžovatele neexistuje, považovat za výsledek jejich nezávislé rozhodovací činnosti. Stěžovatel má sice jiný právní názor, ten mu však sám o sobě nemůže v řízení před Ústavním soudem zajistit úspěch. Jak to vyplývá z mnoha jeho dřívějších rozhodnutí, Ústavní soud může ve smyslu čl. 11 Listiny poskytnout ochranu vlastnictví existujícímu, nikoli tvrzenému, resp. v souzené věci nenabytému. Proto této námitce nemohl přisvědčit.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, nezbylo mu než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.




V Brně dne 4. července 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 547/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies