III. ÚS 315/01

10. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 315/01


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. S. D., zastoupeného Mgr. V. F., advokátem, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2001, sp. zn. Spr 2411/2000, mimo ústní jednání dne 10. července 2001 soudcem zpravodajem
JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne
6. března 2001 (Spr 2411/2000), kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o jmenování tlumočníkem jazyka anglického, neboť v seznamu znalců a tlumočníků u Městského soudu v Praze je zapsán větší počet tlumočníků než jaká je skutečná potřeba podle počtu vyžádaných úkonů.

Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 1, čl. 4 odst. 2 až 4 a čl. 26 odst. 1. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí, jak výše je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud, po odstranění formální vady ústavní stížnosti, kdy fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem (§ 30
odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), se zabýval obsahem napadeného rozhodnutí.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona].

Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje
(§ 75 odst. 1 zákona). Pokud se stěžovatel cítí napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, nic mu nebrání v tom, aby o ochranu svého práva na zápis do seznamu znalců (tlumočníků) usiloval způsobem zákonem předvídaným, neboť z hlediska zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit.

V posuzované ústavní stížnosti je nutno poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78, Praha 1996). V tomto rozhodnutí Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně rozhodnutých, v nichž protiústavnost nelze již napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumávat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen pod podmínkou, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci je vykládán tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu. Takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností.
Stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 35/97, a bývalého Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS 22/92, řeší zcela odlišnou problematiku a citace stěžovatele z uvedených nálezů Ústavního soudu v ústavní stížnosti je vytržená z kontextu. Nastíněná analogie těchto rozhodnutí Ústavního soudu s projednávanou věcí je však nepřiléhavá a nelze ji při řešení dané problematiky analogicky použít, jak se o to stěžovatel pokouší.

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR) poukazoval stěžovatel, byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, když zjevnost její nepřípustnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 10. července 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 315/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies