III. ÚS 170/01 - K zamítnutí žádosti o propuštění z vazby soudem druhého stupně z jiných důvodů než soudem prvního stupně

10. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Pokud odvolací soud rozhodne s konečnou platností (v řízení
o vazbě takto zamítavým výrokem o podané stížnosti při změně
vazebních důvodů), aniž by v řízení přecházejícímu vydání jeho
rozhodnutí dal možnost stěžovateli se k takovéto změně vyjádřit
a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tak
v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých
důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatele na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10.07.2001 sp. zn. III. ÚS 170/01)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti
navrhovatele V. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem, č.j. 4 To 109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, ve spojení
s usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 2 T 427/2000-450, ze
dne 10. 1. 2001, o žádosti o propuštění z vazby, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To
109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, se zrušuje.


Odůvodnění
Navrhovatel podal dne 19. 3. 2001 ústavní stížnost, kterou
napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To
109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, ve spojení s usnesením Okresního
soudu v Teplicích, č.j. 2 T 427/2000-450, ze dne 10. 1. 2001
s tím, že jejich vydáním byla zasažena jeho základní práva
a svobody obsažená v čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 a konečně
čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
Z citovaných rozhodnutí obou obecných soudů Ústavní soud
zjistil, že navrhovatel (jako obviněný) podal dvě žádosti
o propuštění z vazby, o kterých Okresní soud v Teplicích rozhodl
jediným usnesením (č.j. 2 T 427/2000-450) a to tak, že obě žádosti
zamítl a nepřijal ani slib nabízený navrhovatelem. V odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že nadále je shledáván (a trvá) vazební
důvod označený v ust. § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále
jen "tr.ř.")., když bydliště označené navrhovatelem v té době bylo
pouze formální, často se bez oznámení pohyboval i v zahraničí,
hrozí mu vysoký trest a je tedy důvodná obava, že by se mohl
skrývat a mařit tak průběh trestního řízení. Proti uvedenému
rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, ve které uvedl, že se do
České republiky vrátil sám z vlastní vůle, po zadržení mu byl
odebrán cestovní pas, zdržoval se trvale na konkrétním místě,
spolupracuje se správcem konkurzní podstaty i konkurzním soudem,
má možnost trvalého bydlení, vrátil se i proto, aby své věci dal
do pořádku. Poukázal i na svůj slib. Stručně řečeno, svou
argumentaci v rámci podané stížnosti směřoval výlučně proti
důvodům vazby z pohledu ust. § 67 odst. 1 písm. a) tr.ř. (tzv.
vazby útěkové), když tyto důvody byly v již citovaném usnesení
soudu prvního stupně, jako jediné a výlučné shledány. O podané
stížnosti rozhodoval jako soud odvolací Krajský soud v Ústí nad
Labem, který již citovaným rozhodnutím napadené usnesení zrušil
a znovu rozhodl tak, že žádosti navrhovatele o propuštění z vazby
na svobodu se zamítají s tím, že nadále trvá důvod vazby, uvedený
tentokráte v ust. § 67 odst. 1 písm. c) tr.ř. V odůvodnění svého
rozhodnutí odvolací soud uvedl proč, má za to, že opodstatněnost
tzv. útěkové vazby § 67 odst. 1 písm. a) tr.ř. v dané chvíli dána
není. Na druhé straně však shledal existenci vazebního důvodu
uvedeného v ust. § 67 odst. 1 písm. c) tr.ř. s tím, že již
v minulosti se navrhovatel dopouštěl majetkové trestné činnosti,
byl za ni odsouzen a přesto, že se osvědčil či odsouzení byla
zahlazena, má určité sklony k páchání trestné činnosti majetkového
charakteru, když jej neodradilo ani to, že dvakrát vykonal
v uvedených souvislostech nepodmíněné tresty odnětí svobody.
V uvedeném spatřoval obavy z toho, že navrhovatel bude pokračovat
v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Nepřijal ani nabízený
slib navrhovatele.

Uvedená rozhodnutí napadl navrhovatel ústavní stížností, ve
které namítl, že v daném řízení bylo obecnými soudu porušeno
zejména jeho právo na spravedlivý proces zaručený mu čl. 36 odst.
1 Listiny. To proto, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu
bylo rozhodnuto o takovém základním právu jako je právo na osobní
svobodu, přičemž navrhovatel neměl možnost se vyjádřit k důvodům,
které soud uvedl jako nové (jiné) a které nebyly stanoveny soudem
prvního stupně. K těmto novým (jiným) důvodům se takto neměl
možnost vyjádřit, nemohl k nim uvést či doložit skutečnosti, které
ani odvolací soud neuvedl, či se k nim nevyjádřil. Teprve
v ústavní stížnosti sdělil, že nikdy nebyl ve výkonu trestu, ani
nebyl omezen na svobodě (přiložil potvrzení Okresního soudu
v Mostě i výpis z rejstříků trestů z června roku 2000). S poukazem
na uvedené potom navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad
Labem, ve kterém účastník řízení uvedl, že změnou vazebních důvodů
nedošlo ke zhoršení pozice navrhovatele a dodal, že navrhovatel má
i nadále právo žádat o propuštění z vazby a důvodnost vazby bude
opětovně soudy přezkoumána.
Dle ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání
upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem
k tomu, že oba účastníci, stěžovatel podáním ze dne 31. 5. 2001
a účastník řízení podáním ze dne 8. 6. 2001 vyjádřili svůj souhlas
s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní
soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další
objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Na tomto místě je nutné opakovaně připomenout, že pouze
hledisko ústavněprávní je tím, které zakládá ingerenci Ústavního
soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. V této souvislosti
pak Ústavní soud musí konstatovat, že v dané věci obecné soudy
v označené rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu zejména
s obsahem hlavy páté Listiny. Proto také podanou ústavní stížnost
shledal důvodnou. V dané věci je totiž nepochybné, že žádosti
o propuštění z vazby byly soudem prvního stupně zamítnuty, když
byl shledán existující vazební důvod uvedený v § 67 odst. 1 písm.
a) tr.ř., jako důvod jediný a spočívající v obavě, že navrhovatel
uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo
trestu vyhnul, když mu hrozí vysoký trest. Vůči tomuto důvodů tzv.
vazby útěkové brojil v podané stížnosti navrhovatel svou
argumentací. Neměl takto zajisté žádný důvod, aby argumentoval ve
vztahu k případně jinému vazebnímu důvodu, když jeho žádost
o propuštění z vazby byla zamítnuta právě pro existenci vazebních
důvodů shledaných v případě tzv. vazby útěkové. Odvolací soud jeho
argumentaci v označeném směru také posléze shledal důvodnou
a dospěl při svém rozhodování o žádosti navrhovatele o propuštění
z vazby k závěru, že důvod vazby útěkové v dané věci a v daném
stadiu trestního řízení vedeného proti navrhovateli již není dán.
Současně však (bez dalšího) dospěl k závěru, že v té chvíli je
dána existence jiného vazebního důvodu, totiž důvodná obava, že
navrhovatel bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán
§ 67 odst. 1 písm. c) tr.ř., tzv. vazba předstižná. To s tím, že
navrhovatel byl v minulosti soudně trestán pro majetkovou trestnou
činnost, byl ve výkonu trestu a nevzal si z toho dostatečné
poučení. Změnil tak rozhodnutí soudu prvního stupně a uvedl zcela
jiné důvody pro setrvání navrhovatele ve vazbě. Je tedy
nepochybné, že navrhovatel v průběhu řízení o trvání jeho vazby
(a to je vedeno v neveřejném zasedání) nemohl vést argumentaci,
která by se vztahovala právě k těm důvodům vazby, které v konečné
fázi tohoto řízení obecné soudy (v dané věci soud druhého stupně)
shledaly za existující. Proti shledaným (dovozovaným) vazebním
důvodům měl navrhovatel možnost brojit pouze v rámci své stížnosti
podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně. To také učinil
a jeho argumentace byla odvolacím soudem akceptována. Nemohl však
předpokládat, že odvolací soud při svém rozhodování označí za
existující jiný důvod vazby. Na důvody vazby takto shledané
odvolacím soudem (důvody nové), však již přirozeně s ohledem na
to, že řízení před odvolacím soudem je konečné, nemohl reagovat.
Byl tak nepochybně zbaven možnosti alespoň se vyjádřit ke všem
prováděným důkazům či obecným skutečnostem označeným odvolacím
soudem, případně provedené důkazy vyvracet či nabízet jiné, jak
také plyne i z listin, které zaslal Ústavnímu soudu v rámci řízení
o ústavní stížnosti (zejména stran jeho údajného výkonu
nepodmíněných trestů odnětí svobody v minulosti). Tvrzení uvedené
ve vyjádření účastníka, totiž možnost navrhovatele podat znovu
žádost o propuštění z vazby (a de facto tak reagovat na změnu
vazebních důvodů) je třeba odmítnout jako postup zcela formální
a nahrazující bezdůvodně řízení předchozí. Ústavní soud rozhodoval
již v minulosti ve srovnatelných případech (nálezy z 11. 12.
1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, z 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS
139/98 a z 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 4/97) s tím, že lze
konstatovat, že pokud odvolací soud rozhodne s konečnou platností
(v řízení o vazbě takto zamítavým výrokem o podané stížnosti při
změně vazebních důvodů), aniž by v řízení přecházejícímu vydání
jeho rozhodnutí dal možnost stěžovateli se k takovéto změně
vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava
připouští, tak v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení
a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva
stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny. V posuzované věci Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl
tak, že shledal existenci vazebních důvodů, avšak rozdílných od
těch, které shledal nalézací soud, to také vyjádřil ve svém
rozhodnutí a s ohledem na již uvedené tak odňal navrhovateli
reálnou a efektivní možnost obrany spočívající v jeho oprávnění
skutkově i právně argumentovat ve vztahu k důvodům označeným
soudem v jeho rozhodnutí a tím porušil jeho základní práva
plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavnímu
soudu tak nezbylo než usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
č.j. 4 To 109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, zrušit § 82 odst. 1,
3, písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, když pouze
proti němu směřují námitky vznesené ústavním stěžovatelem.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 170/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies