I. ÚS 384/01

10. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti M. K., a V. B., proti ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé uvádějí, že ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, se zákonodárce dopustil morálního a mravního pochybení, když rozdělil bojovníky za svobodu na "rovné a rovnější" "ne podle toho jak za osvobození své vlasti bojovali, ale podle toho, kdy se oženili". Citované ustanovení totiž říká, že působnost zákona se vztahuje na vdovy a vdovce po uvedených osobách, "jejichž manželství trvalo v době účasti manžela v národním boji za osvobození a jejichž manžel buď padl nebo kdykoliv později zemřel, stejně tak na vdovy a vdovce, kteří uzavřeli nové manželství". Stěžovatelka M. K. je prý vdovou po příslušníkovi československé zahraniční armády J. K., avšak provdala se za něj až v únoru 1946 a nárok na poskytnutí předmětné peněžní částky proto nemá. V závěru stížnosti stěžovatelé vyjadřují svoji naději v to, že zákonodárce přehodnotí svůj vztah k účastníkům odboje za osvobození národa a k jejich manželům, neboť citovanou zákonnou úpravu považují za rozpornou s Listinou základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

V daném případě stěžovatelé nenapadají rozhodnutí vydané v řízení, jehož byli účastníky, nýbrž ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Je tedy zřejmé, že stěžovatelé nenapadají individuální právní akt, nýbrž normativní právní akt (zákon). Přitom podle zákona o Ústavním soudu je výčet subjektů, oprávněných napadnout u Ústavního soudu zákon (resp. i jiný právní předpis a některá jeho ustanovení), proveden taxativním výčtem a fyzická osoba tak může učinit pouze spolu s ústavní stížností za podmínky, že uplatněním napadeného ustanovení právního předpisu "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" [ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu]. Jinak řečeno, za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost (podobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94; in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 233).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2001


JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 384/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies