I. ÚS 309/01

10. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti E. V., zastoupeného advokátkou JUDr. K. V., proti usnesení policejního orgánu Policie ČR Obvodního oddělení Brno - Žabovřesky ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. MRBM-101/ZAB-TČ-2000, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 3 Zn 1/2000, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ův o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením policejního orgánu Policie ČR Obvodního oddělení Brno-Žabovřesky byla odložena "věc podezření z trestného činu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek" podle § 175 odst. 1, písm. a) trestního zákona, neboť se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak. Tohoto jednání se měly dopustit soudní znalkyně MUDr. L. Š. - soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a zvláštní specializace pro obor dětské dorostové psychiatrie a PhDr. Z. L. - soudní znalkyně z oboru dětská psychologie tím, že uvedly nepravdy do znaleckého posudku, který zpracovaly ve věci obviněné J. V., jenž byla stíhána vyšetřovatelem Městského úřadu vyšetřování v Brně, sp. zn. MVV-16/50-99, pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 3 trestního zákona. Podle oznámení stěžovatele posudek vypracovaný uvedenými soudními znalkyněmi obsahoval vědomě uvedené nepravdy. Cílem napadeného posudku bylo odpovědět na otázku, jaký je vztah nezletilého syna L. k otci (stěžovateli). Policejní orgán provedl ve věci šetření, zejména byl vyslechnut stěžovatel, "bylo získáno" usnesení vyšetřovatele Městského úřadu vyšetřování v Brně, sp. zn. MVV-16/50-99, kterým byly ve věci obviněné J. V. přibrány dle § 105 odst. 1 trestního řádu výše uvedené soudní znalkyně a stanoveny otázky, na které mají znalkyně ve znaleckém posudku odpovědět. Ve věci byly obě znalkyně vyslechnuty a uvedly, že posudek byl výhradně vypracován ve věci obviněné J. V., a to pouze k otázkám položeným vyšetřovatelem. Policejní orgán po zhodnocení všech skutečností dospěl k závěru, že nebyla naplněna skutková podstata výše uvedeného trestného činu, a proto rozhodl ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 trestního řádu.

V záhlaví označeným usnesením Městského státního zastupitelství v Brně byla stěžovatelova stížnost do citovaného usnesení policejního orgánu Policie ČR v Brně-Žabovřeskách jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení státní zastupitelství uvedlo, že podle spisového materiálu všechny úkony, které provedl policejní orgán, považuje za dostatečné, dokazování bylo prováděno vyčerpávajícím způsobem a doplněno na základě pokynů státního zástupce. Policejní orgán obstaral všechny listinné materiály a vyslechl všechny svědky, kteří mohli k věci podat vysvětlení. Při zhodnocení důkazů nebylo zjištěno, že by znalkyně při zpracování posudku v trestní věci obviněné J. V. spáchaly trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle odstavce § 175 odst. 1 trestního zákona, popřípadě trestný čin poškozování cizích práv podle ustanovení § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, především právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost v soudním řízení dle ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny a že byl v konečném důsledku porušen i článek 90 odst. 1 Ústavy. Domnívá se, že soudní znalkyně neprovedly znalecké zkoumání objektivně, zejména nevzaly v úvahu vztah nezletilého syna L. k stěžovateli v době, kdy byl od něj násilně odebrán a dán do péče matky, neboť tehdy byl mezi nimi údajně vztah velmi dobrý. Posudek prý postrádá příslušné vyšetření jeho osoby, leč bez ohledu na to znalkyně styk dítěte s otcem nedoporučily. Výskyt zdravotních potíží dítěte je údajně vždy uváděn do souvislosti s chováním otce, aniž by znalkyně prošetřily jiné varianty vzniku těchto potíží. Při hodnocení osoby stěžovatele vycházely jen z trestního spisu, takže nemohly mít k dispozici všechny dostupné informace pro vyslovení závažného závěru posudku, který měl podstatný význam pro rozhodnutí v občanskoprávním řízení u Krajského soudu v Brně. Tento posudek prý byl použit jako listinný důkaz a mimo jiné měl vliv i na rozsudek ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 38 Co 270/98, jímž Krajský soud v Brně zakázal stěžovateli styk s dítětem. Stěžovatel má zato, že v rámci policejního šetření (a jeho následného přezkoumání městským státním zastupitelstvím) nebyl řádně posouzen postup znalkyn a způsob vypracování znaleckého postupu, čímž došlo k "zamlčení" závažných vad posudku.

Stěžovatel dále brojí i proti odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť se domnívá, že neobsahují podstatné argumenty a jsou prý nekonkrétní a vágní.

Proto stěžovatel navrhl, aby v záhlaví označená rozhodnutí bylo jako protiústavní zrušeno.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Z ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

V souzené věci Ústavní soud dále konstatuje, s poukazem na svou dřívější judikaturu, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).

Ústavní soud odkazuje i na svoji další judikaturu, podle níž " Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." (usnesení sp. zn. I.ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291).

Ústavní soud shledal, že ani v souzené věci není dán důvod, aby se od citované ustálené judikatury Ústavního soudu odchyloval. Proto dospívá k závěru, že jde o návrh, který je zjevně neopodstatněný.

Pro úplnost se Ústavní soud zabýval stěžovatelem kritizovanou údajnou nedostatečností, nekonkrétností a vágností odůvodnění napadených rozhodnutích. Usoudil však, že stěžovatel v podstatě pouze nesouhlasí s názory, které obecné soudy vyslovily. To však nezakládá porušení žádného základního práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud má zato, že odůvodnění obou napadených usnesení splňují všechny potřebné zákonné náležitosti, tak, jak jsou předpokládány v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu, na které právě stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje. Za těchto okolností se Ústavnímu soudu jeví tato stěžovatelova námitka jako účelová a zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 7. 2001




JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 309/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies