IV. ÚS 448/2000 - Výzva celního úřadu k zaplacení celního dluhu věřitelem - právní povaha výzvy

10. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10.07.2001 sp. zn. IV. ÚS 448/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti
OWS, s.r.o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6.
2000, čj. 30 Ca 87/2000-8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako
účastníka řízení, a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího
účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2000, čj. 30 Ca
87/2000-8, se zrušuje.


Odůvodnění
Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení
základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného
usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě,
jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni
ze dne 20. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/8/99, kterým bylo zamítnuto
jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30.
8. 1999, čj. 7434/99.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.
30 Ca 87/2000, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní
soud zjistil, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu
ručiteli (stěžovatel) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka
pana P. K., kterou mu byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve
výši 306.808,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem stanovené lhůtě
neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu úřadu Folmava
záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatele, ve kterém
namítal neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím
celního ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č.
337/1992 Sb. zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení
o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí
odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí,
které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 o.s.ř. z přezkumné
činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou
taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z
práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních. Napadené
rozhodnutí není rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na
podkladě ustanovení § 11 odst.1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb.,
neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením
celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil
povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost
celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího
řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné
procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §
11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení § 320
písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Uvedený předpis
v ustanovení § 73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu
provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě
celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde
o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka,
jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak
učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho, že po uplynutí této
náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu.
Uvedená výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím a stejný
charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení
ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné
lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním
podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský
závazek. Uvedené dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke
kterému tento správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů
zajišťovacích závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže
existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost plnit
z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník
celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto
nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již
nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo
dotknout jen procesních práv stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému
soudnímu rozhodnutí, jednak namítá, že od samého počátku považuje
za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán povinným
k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil
v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu.
Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou,
která překročila meze svého zmocnění, a toto překročení bylo
z hlediska stěžovatele pro převzetí záruky rozhodující (§ 49a obč.
zák.). Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je
výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním
rozhodnutím. Uvádí, že dle ustanovení § 320 písm. b) zákona č.
13/1993 Sb., se na celní řízení, s výjimkou některých ustanovení,
vztahuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi
těmito výjimkami je i § 57 odst.1, odst. 2 a odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb., který proto nelze na celní řízení aplikovat. Dle
názoru stěžovatele je nutné na projednávanou problematiku
aplikovat právní úpravu charakteru celního řízení nejbližší, a to
je právní úprava obsažená v § 303 až § 312 obchod. zák. Považuje
proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za
dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou
byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento
subjekt je zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí
rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je
získán exekuční titul.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části
páté, o.s.ř., přičemž soud nadále trvá na svém názoru, že v dané
věci se jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust. § 248
odst. 2 písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku
správního soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by
stěžovatel byl zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této
ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části třetí
o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550 příp. § 451
a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále
zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení § 57 zákona č.
337/1992 Sb., ale podle § 73 tohoto zákona. Navrhuje proto, aby
ústavní stížnost byla zamítnuta.

Celní ředitelství v Plzni, jako vedlejší účastník, ve
vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud by Krajský soud
v Plzni žalobu stěžovatelky věcně projednal, musel by dospět
k závěru, že je nedůvodná a přezkoumávané rozhodnutí by musel
potvrdit v podstatě ze stejných důvodů, které jsou uvedeny
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud je v ústavní
stížnosti tvrzen rozpor se skutečným stavem věci a rozpor
s ustanoveními celního zákona, celní ředitelství žádný rozpor
neshledalo, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky obsažené
v ústavní stížnosti za relevantní a v souladu se skutečným stavem
věci.

Ústavní soud, poté co se seznámil s ústavní stížností,
rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná.

Jak Ústavní soud zjistil s připojeného matriálu Celního úřadu
Folmava, bylo dne 25. 5. 1999, pod čj.V/900192/99, vydáno celní
rozhodnutí, JCD AA č. 11622019017682, kterým bylo dlužníkovi
uloženo peněžité plnění ve výši 306 808,- Kč se splatností 31. 7.
1999. Uvedenou částku dlužník ve lhůtě nezaplatil, byla mu proto
zaslána ve smyslu ustanovení § 73 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb.
výzva k zaplacení uvedené částky ve lhůtě 15 dnů s tím, že po této
lhůtě již bude bez dalšího přistoupeno k exekučnímu vymáhání dle
§ 73 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Patnáctidenní lhůty
k podání odvolání proti této výzvě dlužník nevyužil.Vzhledem
k tomu, že předmětná částka nebyla dlužníkem zaplacena, byla
zaslána stěžovateli výzva ručiteli k zaplacení splatného
nedoplatku za dlužníka, čj. 7434/99, ze dne 30. 8. 1999, kterou
byl stěžovatel, s ohledem na jeho prohlášení o ručení ze dne 25.
5. 1999 (záruční listina), vyzván ve lhůtě 10 dnů od obdržení
výzvy k zaplacení uvedeného nedoplatku.

Výzvu ručiteli vyhodnotil krajský soud, jak je výše
uvedeno, jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení § 73 zákona č.
337/1992 Sb., a mající proto charakter procesního rozhodnutí.
Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a navazujícího ustanovení § 248 odst. 2 písm. e)
o.s.ř. pro danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází
správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem
ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená
dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné
lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě
náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání
celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela
se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu,
k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu
i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však pomíjí
kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle
tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení § 320
celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo
přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému
již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh
stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím
celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné
prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí
celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,
jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora
citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za
dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se
aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně
nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom,
že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal
ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou
je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah
předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve
stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám
v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její
označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu
ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává
v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem,
a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí
materiální povahy.


Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože
má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil
zastavením řízení o podané správní žalobě stav, že stěžovateli byl
znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho
námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ
v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36 odst.
2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo proto
usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavním soudem zrušeno (§ 82
odst. 2, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 448/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies