IV. ÚS 446/2000 - Právní povaha výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

10. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho
přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu
rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže mít,
neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí
samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy,
když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou
určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění
jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh
v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému
ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy
- ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě,
v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě
nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak
možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení § 32
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru
k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již
z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí materiální
povahy.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10.07.2001 sp. zn. IV. ÚS 446/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dne 10. července 2001 v senátě ve věci
ústavní stížnosti obchodní společnosti O., s. r. o., proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca
93/2000-7, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka
řízení, a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka
řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30
Ca 93/2000-7, se zrušuje.


Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zastaveno řízení
o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20.
1. 2000, sp. zn. 11004/1-2069/14/99, s odůvodněním, že jde
o rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu podle ustanovení §
248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., stěžovatelka tvrdí, že jím bylo
porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. V ústavní
stížnosti uvádí, že výzvou Celního úřadu F. byla jako celní
ručitel vyzvána k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka.
Stěžovatelka však záruční listinu, na podkladě které byla uznána
povinnou k úhradě celního dluhu, považuje od samého počátku za
neplatnou a tvrdí, že byla podepsána v omylu vyvolaném cizí
osobou, která překročila meze svého zmocnění. Toto překročení je
pro převzetí záruky rozhodující (§ 49a obč. zák.), což zdůraznila
i ve správní žalobě. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem
správního soudu, že výzva k zaplacení splatného nedoplatku za
dlužníka je rozhodnutím procesní povahy, neboť ustanovení § 57
odst. 1, 2 a 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, nelze na celní řízení aplikovat s ohledem na výjimku
uvedenou v ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celní
zákon, a usuzuje, že je na danou problematiku třeba použít právní
úpravu charakteru celního řízení nejbližší, a to právní úpravu
obsaženou v ustanoveních § 303 až § 312 obchodního zákoníku.
Vycházejíc z této právní úpravy má za to, že výzvou k zaplacení
splatného nedoplatku za dlužníka byla přenesena povinnost na
odlišný subjekt - věřitele -, který je zasažen ve svých hmotných
právech, a že teprve právní mocí rozhodnutí - výzvy ručiteli
k zaplacení splatného nedoplatku - je získán exekuční titul. Ze
všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl,
že v předmětné věci se jednalo o řízení podle páté části hlavy
druhé o. s. ř. a že nadále trvá na svém názoru, že v dané věci se
jednalo o procesní rozhodnutí, které je podle ustanovení § 248
odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu. Uvedená
právní úprava však neznamená, že by stěžovatel byl zkrácen
v právu na soudní ochranu, protože této ochrany se může domáhat
v nalézacím řízení ve smyslu II. části o. s. ř. prostřednictvím
institutů zařazených v § 550 případně § 451 a násl. o. z., jak
ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Krajský soud dále zdůraznil, že
věc neposuzoval podle ustanovení § 57 zákona o správě daní
a poplatků, ale podle § 73 tohoto zákona, a navrhl, aby ústavní
stížnost byla zamítnuta.

Celní ředitelství v Plzni, jako vedlejší účastník, ve
vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud by Krajský soud
v Plzni žalobu stěžovatelky věcně projednal, musel by dospět
k závěru, že je nedůvodná a přezkoumávané rozhodnutí by musel
potvrdit v podstatě ze stejných důvodů, které jsou uvedeny
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud je v ústavní
stížnosti tvrzen rozpor se skutečným stavem věci a rozpor
s ustanoveními celního zákona, celní ředitelství žádný rozpor
neshledalo, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky obsažené
v ústavní stížnosti za relevantní a v souladu se skutečným stavem
věci.

Ze spisového materiálu Celního ředitelství v Plzni, vedeného
k rozhodnutí ze dne 20. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/14/99, a ze
spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 93/2000, Ústavní soud
zjistil, že Celní úřad F. vydal dne 30. 8. 1999 výzvu ručiteli
(stěžovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku celního dluhu ve
výši 305 763,-- Kč za dlužníka P. K., za kterého stěžovatelka
poskytla celnímu úřadu záruku ve výši 657 302,-- Kč a který dluh
v zákonem stanovené lhůtě neuhradil. Odvolání stěžovatelky, ve
kterém namítala neplatnost záruční listiny, Celní ředitelství
v Plzni shora citovaným rozhodnutím zamítlo. Krajský soud v Plzni
pak ústavní stížností napadeným usnesením řízení o žalobě
stěžovatelky zastavil s odůvodněním, že přezkoumávané rozhodnutí
je procesní povahy a jako takové je z přezkumné činnosti soudu
vyloučeno. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud shrnul skutková
zjištění, ze kterých vyplynulo, že stěžovatelka se v záruční
listině zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit
celní dluh do výše 657 302,-- Kč v souvislosti s propuštěním zboží
do celního režimu jiného než tranzitu, že Celní úřad F. záruční
listinu bez výhrad přijal, že rozhodnutí o přijetí poskytnuté
záruky bylo ručiteli doručeno dne 20. 5. 1999 ústním vyhlášením
a že vzhledem k výslovnému prohlášení ručitele o vzdání se nároku
na doručení písemného rozhodnutí a práva na odvolání nabylo toto
rozhodnutí téhož dne právní moci. Na základě těchto zjištění
krajský soud vyvodil, že stěžovatelka se stala ručitelem za celní
dluh P. K. a že zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu
na clo ve smyslu ustanovení § 254 - § 263 celního zákona. Poté, co
dlužník nezaplatil vyměřený celní dluh, a poté, co marně uplynula
lhůta stanovená pro zaplacení, celní úřad vyzval k zaplacení
splatného nedoplatku ručitele. Podle krajského soudu má ručení,
jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, vždy akcesorickou povahu
a nemůže existovat, aniž existuje závazek hlavní. Nalézací řízení
správní bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu
dlužníkovi a teprve po nesplnění povinnosti splnit celní dluh
nastoupilo řízení vykonávací či vymáhací podle ustanovení § 11
odst. 1 písm. h) celního zákona. Vymáhání celních dluhů se řídí
ustanoveními zákona o správě daní a poplatků, podle § 73 odst. 1
citovaného zákona je výzva k zaplacení nedoplatku procesním
rozhodnutím a stejný charakter si zachovává i ve vztahu
k ručiteli. Napadené rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni proto
není rozhodnutím ve věci vyměření cla podle ustanovení § 11 odst.
1 písm. b) celního zákona, ale dotýká se jen procesních práv
stěžovatelky. Protože procesním právům současná právní úprava
správního soudnictví ochranu neposkytuje [§ 248 odst. 2 písm.
e) o. s. ř.], krajský soud řízení zastavil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté
rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází
správní soud z názoru, že výzva celního orgánu učiněná ve smyslu
ustanovení § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vůči
dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné
lhůtě, jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě
náhradní, je prvním procesním krokem k vymáhání celního
nedoplatku, a má proto procesní povahu. S tímto právním názorem
soudu lze zcela souhlasit, nelze však akceptovat, že stejnou
procesní povahu má i výzva určená ručiteli, a to z následujících
důvodů. Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení § 320 celního
zákona - i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat
práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve
celní orgán stanovil povinnost zaplatit dluh, ručiteli taková
povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy
stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině,
byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí,
povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu shora
citovaného ustanovení, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost
splnit dluh za dlužníka se aktualizuje teprve tehdy, když sám
dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní. Až výzvou se ručitel
dovídá o tom, že dlužník svůj dluh v konkrétní výši nesplnil,
a teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli ukládána povinnost
k zaplacení nedoplatku za dlužníka ve stanovené lhůtě
a v konkrétní výši. Jinými slovy, teprve tuto výzvu, a to přes
její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve
smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,
která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku
exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako
rozhodnutí materiální povahy.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože
má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil
zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kterým stěžovateli
znemožnil přístup k nezávislému a nestrannému soudu, jenž by
posoudil jeho námitky týkající se neplatnosti záruční listiny
mající základ v právu hmotném.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 36
odst. 2 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni podle ustanovení § 82
odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies