III. ÚS 721/2000 - K neplatnosti úkonu starosty obce bez rozhodnutí obecního zastupitelstva - obec Březová

10. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl
a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli
navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva
podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. je třeba v daných
souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního
úkonu (conditio legis). Jakkoli tedy obecné právní vědomí
přisuzuje starostovi obce rozsáhlá oprávnění, opak byl a je
skutečností. Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon závažným
způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního
zastupitelstva, případně rady obce. Obce jsou veřejnoprávními
korporacemi a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze
tvoření a projevy jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by
šlo např. o obchodní společnosti. Vzhledem k tomu, že oprávnění
obecního zastupitelstva dle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. bylo
zákonem taxativně vymezené a zároveň výhradní, nemohou být třetí
osoby při právních úkonech dle cit. ustanovení na pochybách, že
o takovém právním úkonu musí napřed kladně rozhodnout obecní
zastupitelstvo. A protože jíž od dob starých Římanů platí, že
"Ignorantia iuris non excusat", je v bytostném právním zájmu
třetích osob, aby si ověřily, že při daném právním úkonu byla
splněna jedna ze zákonem stanovených podmínek jeho vzniku. Ani
vedlejšímu účastníku v takovém postupu nic nemohlo bránit a ze
skutkových zjištění ani nevyplývá, že se tak stalo.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10.07.2001 sp. zn. III. ÚS 721/2000)

Text judikátu

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátu o ústavní stížnosti
navrhovatele Obce B., za vedlejší účasti M. K., směřující proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2000,
čj. 13 Co 1877/2000-71, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu
v Karlových Varech ze dne 6. 12. 1999, čj. 16 C 39/99-42, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2000,
čj. 13 Co 1877/2000-71, se zrušuje.


Odůvodnění
Navrhovatel podal dne 9. 12. 2000 návrh na zahájení řízení
o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 11.
12. 2000 a který směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 22. 6. 2000, čj. 13 Co 1877/2000-71, ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 12. 1999, čj. 16
C 39/99-42, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova
základní práva, daná především čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1
a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karlových
Varech, sp.zn. 16 C 39/99 a z něj zjistil, že dne 28. 12. 1998
podal žalobce M. K. žalobu na Obec B. (nyní navrhovatel)
o zaplacení částky 200.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce
dne 3. 7. 1997 půjčil tehdejšímu starostovi navrhovatele částku
200.000,- Kč (dále jen "předmětná částka"), s dobou splatnosti do
30. 9. 1997. Předmětná částka nebyla vrácena, přičemž starosta
obce B. zemřel a navrhovatel odmítl předmětnou částku vrátit.
Okresní soud v Karlových Varech dne 2. 6. 1999 rozsudkem,
čj. 16 C 39/99-20, žalobě vyhověl a stanovil povinnost obci B.
předmětnou částku žalobci zaplatit. Navrhovatel napadl uvedený
rozsudek odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni dne 14.
9. 1999 rozsudkem, čj. 13 Co 656/99-30, tak, že rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň
jej zavázal, aby doplnil dokazování o zjištění, zda žalobce byl
v dobré víře, že starosta navrhovatele nepřekročil při přijetí
půjčky svou pravomoc. Okresní soud v Karlových Varech po
následujícím doplnění dokazování znovu rozhodl tak, že navrhovatel
je povinen žalobci zaplatit předmětnou částku s příslušenstvím.
Rozsudek odůvodnil tím, že podle zákona o obcích je třeba
rozlišovat na straně jedné rozhodování obcí a na straně druhé
jednání jménem obce. K jednání jménem obce je ze zákona povolán
starosta, který obec zastupuje navenek a jeho právní úkony
zavazují přímo obec. Pokud by svým jednáním překročil pravomoc
starosty, takové úkony by obec zavazovaly, leda by bylo prokázáno,
že osoby, vůči kterým starosta jednal, věděly nebo s ohledem na
okolnosti případu musely vědět, že starosta překračuje svou
pravomoc. Navrhovateli se v řízení nepodařilo prokázat, že smlouvu
o půjčce uzavřel bývalý starosta jako soukromá osoba a nikoliv
jako statutární orgán obce.

Uvedený rozsudek napadl navrhovatel znovu odvoláním, ve
kterém poukázal na to, že soud se nevypořádal s otázkou kam
zapůjčené peníze přišly, když nebyly zahrnuty do účetnictví obce
a souhlas zastupitelstva obce k takové finanční operaci nebyl dán.
Dále navrhoval vyslechnutí dalších svědků a předložil nové
listinné důkazy. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 6.
2000, čj. 13 Co 187/2000-71, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. V odůvodnění se shodl s právním hodnocením důkazů
provedených soudem prvního stupně. Poukázal na to, že žalobce
jednal s bývalým starostou jako se statutárním orgánem obce
a proto půjčka zavazuje obec. Pro tento závěr není rozhodné, jak
následně starosta s půjčenými penězi naložil. Rozhodující je dobrá
víra na straně žalobce, která provedenými důkazy zpochybněna
nebyla.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl navrhovatel
včas ústavní stížností, v níž namítal, že postupem obou obecných
soudů byla porušena jeho základní práva, zejména právo na
spravedlivý proces, dané mu čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1
Listiny. Podle navrhovatele zásah do jeho práv spočíval v tom, že
soudy neprovedly všechny důkazy, které byly navrhovány a kterými
mohl být objasněn skutkový základ projednávané věci, tedy neúplně
zjistily skutkový stav. Dále měly soudy porušit rovnost účastníků
soudního řízení, danou čl. 37 odst. 3 Listiny.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve vyjádření ze
dne 10. 1. 2001 zaujal stanovisko, že byly provedeny všechny
potřebné důkazy a byl zjištěn skutkový stav v takové míře, že
další navrhované důkazy byly pro účely rozhodnutí nadbytečné.
Žádný z účastníků nebyl krácen na svých procesních právech a bylo
s nimi jednáno při zachování zásady rovnosti účastníků.

Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 18. 6. 2001 poukázal na
to, že jednal v dobré víře, že půjčuje peníze obci, nikoliv
starostovi, jako soukromé osobě.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od
ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění
věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel podáním
ze dne 2. 4. 2001 a účastník řízení podáním ze dne 28. 3. 2001,
vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále
vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání
nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání
v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení
všech okolností, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy.

Podstatou ústavní stížnosti je především otázka, zda je
v souladu s principy územní samosprávy, zakotvenými v čl. 101
Ústavy, právní názor obecných soudů, aplikovaný v napadeném
rozhodnutí, podle něhož vlastně obec zavazuje jakýkoliv právní
úkon starosty obce, tedy i takový, který byl učiněn bez
předcházejícího rozhodnutí obecního zastupitelstva ve věcech, kdy
takové rozhodnutí je nezbytné ze zákona. V dané věci konkrétně
pak, zda bylo či nebylo důležité zkoumat, zda úkony starosty
skutečně vyjadřovaly relevantně projevenou vůli obce.

Právní názor obecných soudů, vycházející ze zkoumání dobré
víry poskytovatele půjčky, lze sice označit za formálně logický,
jeho nedostatkem je však skutečnost, že s ohledem na
soukromoprávní charakter věci (sporu) odmítá vzít za relevantní
skutečnost, že obec jako veřejnoprávní korporace má svůj fundament
v právu veřejném. Veřejné právo stanovuje vnitřní strukturu této
korporace, působnost jejích orgánů a v neposlední řadě i tvorbu
právně relevantní vůle této korporace. Teprve v okamžiku takového
nahlížení se nabízí otázka, zda obstojí, aby na územní samosprávné
společenství občanů, kterým je obec v prvé řadě, bylo nahlíženo
stejně, jako na obchodní či jinou společnost. Ústavní soud je
přesvědčen, že takový nerozlišující náhled je nejen nesprávný, ale
i neústavní. Působnost obecního zastupitelstva upravoval, dnes již
zrušený, zákon o obcích (obecní zřízení) č. 367/1990 Sb. zejména
v ustanovení § 36 a 36a, postavení starosty pak v § 52 až 55. Je
pravdou, že v něm nebylo přítomno obdobné pregnantní ustanovení,
jakým je dnešní § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích
(obecní zřízení), podle kterého právní úkony starosty vyžadují
schválení zastupitelstvem obce a ty provedené bez takového
předchozího schválení, výslovně označuje od počátku za neplatné.
Ústavní soud je však přesvědčen, že tato zásada byla přítomna
i v právní úpravě dřívější a vyplývala přímo z již zmíněného čl.
101 Ústavy. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy
nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto
vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního
zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. je třeba
v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku
právního úkonu (conditio legis). Jakkoli tedy obecné právní vědomí
přisuzuje starostovi obce rozsáhlá oprávnění, opak byl a je
skutečností. Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon závažným
způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního
zastupitelstva, případně rady obce.

Ústavní soud je přesvědčen, že přijetí uvedeného konkrétního
závazku (půjčky) nezbytně vyžadovalo rozhodnutí obecního
zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb., a že tedy to,
zda se tak stalo či nikoli, nelze kvalifikovat jen jako
skutečnost, která měla povahu pouhého vnitřního rozhodnutí
a neměla tedy pro jiné subjekty žádný význam. Naopak je nezbytné
takové rozhodnutí považovat za konkrétní projev ústavního
principu, že obec je samostatně spravována zastupitelstvem.
Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu
starosty.
Obce jsou veřejnoprávními korporacemi a pokud jednají ve
věcech práva soukromého, nelze tvoření a projevy jejich vůle
mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní
společnosti. Vzhledem k tomu, že oprávnění obecního zastupitelstva
dle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. bylo zákonem taxativně vymezené
a zároveň výhradní, nemohou být třetí osoby při právních úkonech
dle cit. ustanovení na pochybách, že o takovém právním úkonu musí
napřed kladně rozhodnout obecní zastupitelstvo. A protože jíž od
dob starých Římanů platí, že "Ignorantia iuris non excusat", je
v bytostném právním zájmu třetích osob, aby si ověřily, že při
daném právním úkonu byla splněna jedna ze zákonem stanovených
podmínek jeho vzniku. Ani vedlejšímu účastníku v takovém postupu
nic nemohlo bránit a ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že se
tak stalo.

Ústavní soud v této souvislosti pouze připomíná, že obdobná
byla i judikatura prvorepublikového Nejvyššího správního soudu,
která za vůli obce pokládala, nebyl-li prokázán opak, to, co bylo
vyjádřeno v usnesení příslušného orgánu obce (Bohuslav,
A 12571/36).

Z tohoto pohledu se pak Ústavnímu soudu jednoznačně jeví jako
ústavně konformní zrušit napadené akty veřejné moci v té části,
která je založena na přístupu ryze formálním, považujícím zkoumání
skutečné vůle obce za irelevantní a ponechávající zjevný exces
člena samosprávy (starosty) nedotčený (včetně důsledků z toho
plynoucích, např. i majetkových).

Jakkoli tedy izolovaný výklad práva dává za pravdu obecným
soudům, je Ústavní soud přesvědčen, že mechanická aplikace
instrumentů tohoto práva, bez přihlédnutí k principům
samosprávného řízení obce, jehož významnou část tvoří nakládání
s majetkem obce, by činila z práva absurdní nástroj, v podstatě
ignorující smysl a účel ústavního principu samosprávy obce.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu
nezbylo než návrhu podle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zcela vyhovět,
a podle § 82 odst. 3 písm. a) napadené rozhodnutí tak zrušil pro
rozpor s čl. 101 odst. 1 a 4 Ústavy.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies