I. ÚS 388/98

10. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. K. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 1998, čj. 10 Co 100/98 - 63, a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 11. 1997, čj. 8 C 1586/95 - 47,

takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 31. 8. 1998 směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 1998, čj. 10 Co 100/98 - 63, a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 11. 1997, čj. 8 C 1586/95 - 47, a požaduje jejich zrušení. Důvodem stížnosti je, že rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek okresního soudu, zamítající návrh stěžovatelky směřující proti J. H. o vydání poloviny movitých věcí pod č. 1 - 77 a poloviny nemovitých věcí pod č. 78 - 81 odst. V žalobního návrhu ze dne 31. 5. 1995, opírající se o ustanovení § 3 odst. 1, § 4 odst. 2, § 5, § 6 odst. 1 písm. a), g) zákona č. 87/1991 Sb. Tím byl podle názoru stěžovatelky porušen čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 téže Listiny. Stěžovatelka má za to, že soudy obou stupňů nerespektovaly její Ústavou ČR zaručená vlastnická práva a neposkytly jí ochranu, neboť, ač nebyl vydán žádný akt, kterým by byla zbavena majetku, přesto dne 30. 6. 1989 finanční odbor ONV v Mostě uzavřel s odpůrcem "dohodu o vypořádání spoluvlastnického podílu". Tato dohoda je podle stěžovatelky neplatná, neboť v ní nejsou promítnuty zásady obsažené v § 149 a § 150 občanského zákoníku a nesplňuje náležitosti uvedené v § 36 - § 50 téhož zákona. Odpůrce získal veškerý majetek, a tím i její zákonný podíl prakticky zdarma.

V daném případě rozsudkem Okresního soudu v Mostě návrh stěžovatelky na vydání movitých a nemovitých věcí, které dříve tvořily bezpodílové spoluvlastnictví účastníků, byl zamítnut s tím, že odpůrce vlastnictví k věcem nenabyl od státu dohodou uzavřenou mezi ním a finančním odborem ONV v Mostě dne 30. 6. 1989. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně vyslovil názor, že v souzené věci sice získal stát oprávnění nakládat s věcmi podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., avšak nedošlo k takové situaci, že by odpůrce věci nabyl od státu. Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není nabytím věci ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů vylučuje, aby jeho vypořádáním došlo ke změně vlastnictví. Odpůrce věci nenabyl od státu, ale získal je na základě vypořádání ze zákona zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví.

Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Okresního soudu v Mostě, sp. zn.
8 C 1586/95, jakož i z obsahu spisu Okresního úřadu v Mostě, sp. zn. Rp 2642/88, že účastníci - stěžovatelka a odpůrce jsou bývalí manželé. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Mostě, čj. 9 C 275/88, který nabyl právní moci dne 29. 12. 1989. Stěžovatelka je občankou České republiky žijící ve Spolkové republice Německo. Ještě za trvání manželství účastníků jejich bezpodílové spoluvlastnictví zaniklo podle ustanovení § 453a odst. 2 občanského zákoníku ve znění č. 131/1982 Sb., neboť stěžovatelka, jak oznámilo Oddělení pasů a víz v Mostě dne 19. 7. 1988 Okresnímu národnímu výboru v Mostě, se od 14. 7. 1988 zdržovala v cizině bez povolení čs. úřadů. Stěžovatelčin spoluvlastnický podíl na majetku připadl ze zákona do vlastnictví čs. státu podle ustanovení § 453a odst. 1 občanského zákoníku ve znění č. 131/1982 Sb.Okresní národní výbor v Mostě , finanční odbor, vydal písemný příkaz k soupisu majetku stěžovatelky a jeho zajištění, který byl proveden dne 19. 1. 1989, byly vypracovány znalecké posudky ohledně ohodnocení věcí movitých i nemovitých a dne 30. 6. 1989 došlo k uzavření písemné dohody mezi finančním odborem ONV v Mostě a odpůrcem "o vypořádání spoluvlastnického podílu na majetku propadlého ve prospěch čs. státu". Podle této dohody byl podíl na majetku propadlého ve prospěch čs. státu "ponechán" druhému manželu - odpůrci s tím, že tento zaplatí čs. státu zůstatkovou hodnotu ideální poloviny rodinného domu v částce Kč 33 148,50 a zůstatkovou hodnotu ideální poloviny movitých věcí prostřednictvím podniku Klenoty Most - částku Kč 3 149,--. K žádosti odpůrce, v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 vyhl. č. 61/1986 Sb., došlo u něj ke zmírnění tvrdosti zákona a pohledávka čs. státu, týkající se nemovitostí, mu byla prominuta. Nadále však musel splácet půjčku České státní spořitelně ve výši Kč 196 497,-- a dodržovat podmínky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku ve výši Kč 105 000,--.

Ústavní soud nejprve konstatoval, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Jestliže čl. 36 Listiny základních práv a svobod stanoví, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR) a především soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ve smyslu § 120, § 123 a § 132 o. s. ř. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Pokud majetek stěžovatelky, který připadl státu, nabyl její bývalý manžel oproti finančnímu vyrovnání, získal věci od státu.

Z obsahu spisového materiálu nic nenasvědčuje tomu, že je jako fyzická osoba nabyl v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Nesplňuje tak podmínky povinné osoby podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Proto pokud krajský soud svým rozhodnutím potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, ve kterém se stěžovatelka domáhala vydání předmětných věcí po odpůrci, nebylo možno v něm shledat stěžovatelkou namítané porušení Ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud tedy konstatoval, že neshledal, že by postupem obecných soudů byla porušena ústavní práva stěžovatelky, tedy ani důvod pro požadované zrušení zamítavého rozsudku Okresního soudu v Mostě, který Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem potvrdil. Naopak, z podrobnějšího rozboru průběhu celého případu dospěl k závěru, že návrhu ústavní stížnosti nelze vyhovět.

Stěžovatelka je dle zjištění soudů českou státní občankou, trvale se zdržující mimo území České republiky od 14. 7. 1988. V důsledku jejího opuštění republiky zaniklo dnem 14. 7. 1988 dle ustanovení § 453a odst. 2 občanského zákoníku, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., bezpodílové spoluvlastnictví účastníků a bylo vypořádáno písemnou dohodou ze dne 30. 6. 1989 mezi finančním odborem ONV v Mostě a manželem stěžovatelky o vypořádání spoluvlastnického podílu na majetku propadlém ve prospěch čsl. státu podle citovaného ustanovení tehdy účinného občanského zákona.

Manželství mezi stěžovatelkou a jejím manželem J. H. zaniklo pravomocně rozvodem dne 29. 12. 1989. V tu dobu již mezi nimi bezpodílové spoluvlastnictví manželů neexistovalo, jak vyplývá z předchozího odstavce, a tím ani nárok stěžovatelky vůči bývalému manželovi.

Ustanovení § 453a občanského zákoníku bylo zrušeno teprve dnem
1. 4. 1991, a to ustanovením § 33 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelce se tak otevřela možnost uplatňovat nárok na vydání věcí, které přešly v rozhodném období na stát, podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V daném případě již fyzické vydání nemovitosti státem zřejmě nebylo realizovatelné. Stěžovatelka - jako oprávněná osoba - však měla možnost ve stanovené lhůtě uplatnit nárok na finanční náhradu podle § 13 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb. u příslušného ústředního úřadu státní správy, kterým je Ministerstvo financí ČR.

Z těchto důvodů nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 10. července 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 388/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies