I. ÚS 78/01

11. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného advokátem JUDr. M. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 15 Co 589/2000,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. E 286/98, ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F., a.s., proti povinné Z. J. za účasti jejího manžela (stěžovatele) o návrhu oprávněného na částečné zastavení výkonu rozhodnutí rozhodl tak, že výkon rozhodnutí prodejem blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti") se částečně zastavuje, a to ohledně 18% úroků z prodlení z částky 31.782 Kč za dobu od 10. 10. 1996 do 30. 1. 1998, takže trvá výkon rozhodnutí k vydobytí pohledávky oprávněného ve výši 31.782 Kč s 18% úroky z prodlení ode dne 31. 1. 1998.

V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že usnesením tohoto soudu ze dne 24. 6. 1998, č.j. E 286/98-19, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí k vydobytí pohledávky oprávněného podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. 26 C 541/97. Usneseními Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 4. 1999, č.j. E 286/98-68, a ze dne 15. 6. 1999, č.j. E 286/98-81, byl výkon rozhodnutí částečně zastaven a je veden pouze k vydobytí pohledávky oprávněného ve výši 31.782 Kč s příslušenstvím. Protože oprávněnému byla z vymáhané pohledávky zaplacena částka 7.500 Kč, podal oprávněný návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí a tomuto návrhu soud vyhověl.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor v záhlaví označeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu odmítl.

Důvodem odmítnutí byla v první řadě skutečnost, že podle ustanovení § 201 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") může rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout účastník odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Právo odvolání prý přísluší jen tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma. Odvolání proto nemůže podat účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno. V souzené věci ani stěžovatel ani jeho manželka usnesením okresního soudu žádnou újmu na svých právech nedoznal, jelikož toto rozhodnutí "reagovalo na skutečnost této úhrady v jejich zájmu". Proto krajský sou odvolání podle § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Odvolání muselo být údajně odmítnuto rovněž z důvodu opožděnosti. Podle § 204 odst. 1 o.s.ř. se odvolání podává do 15 dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Usnesení okresního soudu prý stěžovatel převzal dne 9. 7. 1999, avšak odvolání předal k poštovní přepravě až dne 28. 3. 2000, tzn. zjevně opožděně. Pokud se stěžovatel domnívá, že celou pohledávku za manželku uhradil, může prý podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že prý "po celou dobu" nebyl obeznámen s tím, že i proti jeho části majetku je veden výkon rozhodnutí a přestože je ve smyslu ustanovení § 255 odst. 2 o.s.ř. účastníkem řízení, nebyl soudem obesílán a byl tak zkrácen na svých základních právech, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soud prý totiž věc neprojednal v jeho přítomnosti a neumožnil mu domáhat se ochrany vlastnictví např. poukazem na nepoměr mezi výší pohledávky a cenou nemovitostí dle § 264 o.s.ř.

Ústavní soud především konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti meritum napadeného usnesení krajského soudu nijak nezpochybňuje. Stěžovatel totiž v podstatě pouze namítá, že nebyl seznámen s tím, že proti jeho části majetku je vedena exekuce, že nebyl obesílán k soudu a že věc nebyla projednána v jeho přítomnosti. Ústavní stížnost však směřuje toliko proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, který odmítl odvolání stěžovatele, a to z důvodů neoprávněnosti a opožděnosti. Ústavní soud, který je v zásadě vázán podaným návrhem, však mohl v tomto řízení přezkoumat výhradně ústavnost napadeného usnesení krajského soudu a nikoliv případných rozhodnutí dalších, které byly vydány již dříve a které stěžovatel nenapadl. To konkrétně znamená, že ústavní stížnost brojící proti napadenému usnesení krajského soudu musela být shledána zjevně neopodstatněným návrhem, protože v tomto - relativně samostatném - řízení, jež vyvrcholilo napadeným usnesením, se stěžovatelem zjevně jako s účastníkem řízení jednáno bylo a byl také náležitě obesílán, a obsah napadeného usnesení tedy není ústavní stížností nijak zpochybňován. Jak totiž vyplývá z předmětného soudního spisu, stěžovateli např. bylo doručeno shora citované usnesení Okresního soudu v Pelhřimově (č.l. 88), které také napadl odvoláním, o němž rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor; stěžovatel byl dne 9. 6. 1999 osobně přítomen ohledání nemovitostí před Okresním soudem v Pelhřimově na místě samém (č.l. 89) atp.

Nad rámec této argumentace Ústavní soud uvádí, že usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 6. 1998, čj. E 286/98-19, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, stěžovateli skutečně nebylo doručeno (č.l. 26 a 27) (protože si je v úložní době nevyzvedl) a nebylo mu doručeno ani prostřednictvím Policie ČR (č.l. 35), neboť prý byl veden "v pátrání po osobách". Z toho důvodu Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 7. 9. 1998, č.j. E 286/98-37, stěžovateli ustanovil opatrovníka JUDr. P. T. a tomuto opatrovníkovi doručil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 12. 1998, sp. zn. 15 Co 770/98 (č.l. 50), kterým bylo citované usnesení okresního soudu potvrzeno. Tedy ani v tomto směru tvrzení stěžovatele, že s ním obecné soudy jako s účastníkem řízení nejednaly, není opodstatněné; obecné soudy stěžovatele řádně obesílaly a jestliže jej opakovaně nebylo možno zastihnout a z toho důvodu mu okresní soud ustanovil opatrovníka, nelze v postupu soudů spatřovat pochybení, jež by mohlo zavdávat příčiny k domněnce, že nerespektovaly principy spravedlivého procesu.

Proto Ústavní soud, vycházeje ze svého ústavního vymezení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. 7. 2001





JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 78/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies