IV. ÚS 160/99 - Podmínky pro písemnou formu dohody o hmotné odpovědnosti

11. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Za situace, kdy pracovněprávní předpisy nepředepisují povinnost označit zaměstnavatelský subjekt jeho obchodním jménem, a kdy bylo nepochybné, kdo je účastníkem právního úkonu, nebyla podle názoru Ústavního soudu dotčena písemnost předmětné dohody o hmotné odpovědnosti. Ústavní soud se proto v posuzované věci nemohl ztotožnit s názorem obecných soudů, které v nepřesném označení zaměstnavatelského subjektu shledaly nesplnění požadavku písemné formy. Uvedený postup obecných soudů by vyjadřoval přepjatý formalismus, jehož důsledkem by byla zjevná nespravedlnost a došlo tak k dotčení smyslu občanského soudního řízení, tak jak je vymezen v ustanovení § 1 o.s.ř., a v podstatě i práva na soudní ochranu.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12.07.2001 sp. zn. IV. ÚS 160/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti I. K.,
proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 7 C 734/95-28, ze
dne 7. 11. 1996 a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 12 Co
456/96, ze dne 16. 12. 1998, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Třebíči, čj. 7 C 734/95-28, ze dne
7. 11. 1996 a rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 12 Co
456/96-51, ze dne 16. 12. 1998, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") zrušení shora označených rozsudků obecných
soudů, kterými byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti M. F.
(žalované) zaplatit jí částku 16.720,- Kč s příslušenstvím jakožto
náhradu z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že oba obecné
soudy provedly nesprávné právní posouzení předložených důkazů,
čímž došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci v její
neprospěch. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu I.
stupně, že mezi stěžovatelkou a žalovanou nebyla platně uzavřena
dohoda o hmotné odpovědnosti, neboť se stěžovatelka v této dohodě
na straně zaměstnavatelského subjektu označila názvem firma KARST,
zastoupená paní I. K., když její správný název zní I. K.
Stěžovatelka tak podle napadeného rozhodnutí nemá nárok na náhradu
škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách.
S touto argumentací odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění
rozhodnutí o odvolání stěžovatelka nesouhlasí, neboť odvolací soud
dovozuje neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti toliko
v souvislosti s ustanovením § 242 odst. 2 zákoníku práce, tedy
posuzuje pouze to, zda byl předmětný právní úkon učiněný písemnou
formou, a nikoliv již samotná ujednání účastnic dohody, jejichž
obsahem by mohla být dohoda o hmotné odpovědnosti. Tento výklad je
podle stěžovatelky v rozporu s ustanoveními § 240 a § 244 zákoníku
práce, podle nichž je třeba právní úkon vykládat v souladu se
skutečnou vůlí jednajících účastníků a v souladu s povahou
jednání, o které šlo. Tato pravidla výkladu vedou k závěru
o uzavření dohody o hmotné odpovědnosti v písemné formě. Navíc
žalovaná ve svém písemném odporu proti platebnímu rozkazu výslovně
uvedla, že je pravdou, že byla u stěžovatelky zaměstnána jako
pracovnice s hmotnou odpovědností na stánku. I z dalších důkazů
stěžovatelka u odvolacího soudu dovozuje, že druhá strana
nepochybně věděla o tom, kdo je jejím zaměstnavatelem. Zpochybnění
provedl až právní zástupce žalované ve vyjádření k odvolání
stěžovatelky, a to zcela účelově. Stěžovatelka považuje napadená
soudní rozhodnutí za popření ustanovení § 1 a § 2 o.s.ř.
vyjadřujících smysl soudního řízení, jenž spočívá v zajištění
spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení.
Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis
Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 7 C 734/95, a vyžádal si
vyjádření Krajského soudu v Brně, které však nebylo Ústavnímu
soudu doručeno.

Z obsahu připojeného soudního spisu Ústavní soud zjišťuje, že
stěžovatelka podala dne 20. 7. 1995 Okresnímu soudu v Třebíči
návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby bylo
žalované uloženo zaplatit jí částku 16.720,- Kč s příslušenstvím
jako náhradu škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených
hodnotách, když na stánku firmy patřící stěžovatelce, kde byla
žalovaná v době od 20. 6. 1994 do 21. 7. 1994 zaměstnána jako
pracovnice s hmotnou odpovědností, bylo zjištěno manko v této
výši. Proti vydanému platebnímu rozkazu podala žalovaná včas
odpor. V odůvodnění odporu uvedla, že byla u stěžovatelky
zaměstnána jako pracovnice s hmotnou odpovědností, namítala však,
že na stánku v období, kdy tam pracovala, nebyla provedena žádná
inventura, popírala uznání "manka" z její strany a tvrdila, že
škoda v takové výši nemohla vzniknout. Po provedeném dokazování
Okresní soud v Třebíči rozsudkem, čj. 7 C 734/95-28, ze dne 7.
11. 1996, aniž se zabýval výší navrhovatelkou tvrzené škody, návrh
v plném rozsahu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná
nemůže za případný schodek odpovídat podle ustanovení § 176
zákoníku práce, neboť neexistuje platná dohoda o hmotné
odpovědnosti, když v daném případě pracovní smlouvu, jejíž
součástí je i dohoda o hmotné odpovědnosti, uzavřela jako
zaměstnavatel "firma KARST, zastoupená paní I. K., se sídlem
Třebíč,", tedy vlastně neexistující subjekt. Předmětná pracovní
smlouva tak podle názoru prvoinstančního soudu nebyla uzavřena
písemně, což u samotné pracovní smlouvy nezpůsobuje její
neplatnost, ale u dohody o hmotné odpovědnosti, jež tvoří její
součást, je sankcionováno neplatností. Rozhodnutí soudu I. stupně
napadla stěžovatelka odvoláním. Krajský soud v Brně při
rozhodování o odvolání dospěl k závěru, že prvoinstanční soud
provedl ve věci dostatečná zjištění a vyvodil z nich
i odpovídající právní závěry, a proto jeho výrok o věci samé
rozsudkem, sp. zn. 12 Co 456/96, ze dne 16. 12. 1998, potvrdil.

Ústavní soud po zvážení všech tvrzení stěžovatelky a obsahu
připojeného soudního spisu především konstatuje, že se obecné
soudy při posuzování předmětné věci zaměřily zejména na otázku
označení zaměstnavatelského subjektu v pracovní smlouvě uzavřené
dne 15. 5. 1994 mezi stěžovatelkou a žalovanou, jejíž součástí je
i dohoda o hmotné odpovědnosti (č.l. 10). Jako zaměstnavatel,
resp. organizace podle terminologie používané tehdy platným zněním
zákoníku práce, je v pracovní smlouvě označena "Firma KARST, se
sídlem Třebíč, zastoupená paní I. K." Šlo o označení, které
stěžovatelka používala v návaznosti na rozhodnutí o registraci
vydané živnostenským referátem Okresního úřadu v Třebíči dne 28.
3. 1991 pod čj. 107.1/1547/91. V později vystaveném živnostenském
listu ze dne 24. 9. 1992 vydaném Městským úřadem v Třebíči, čj.
TR/92/1533, bylo však jako obchodní jméno stěžovatelky uvedeno I.
K. (č.l. 3). Stěžovatelka ale i po vydání nového živnostenského
listu nadále používala v rámci svých podnikatelských aktivit
označení Firma KARST, které uvedla i na pracovní smlouvě uzavřené
s žalovanou, jejíž součástí byla i předmětná dohoda o hmotné
odpovědnosti. Živnostenským listem ze dne 24. 9. 1992 provedená
změna obchodního jména stěžovatelky odpovídá § 9 odst. 1
obchodního zákoníku, který zároveň v § 8 stanoví, že obchodním
jménem se rozumí název, pod kterým podnikatel činí právní úkony
při své podnikatelské činnosti. Stěžovatelka tedy měla právní
úkony při své podnikatelské činnosti činit pod obchodním jménem,
jehož podobu určuje zmíněné ustanovení § 9 odst. 1 obchodního
zákoníku a v souladu s ním uvádí živnostenský list ze dne 24. 9.
1992. Pokud však jde o právní úkony činěné v pracovněprávních
vztazích, pak zákoník práce ve svých ustanoveních výslovně
nepředepisuje povinnost podnikatelů činit tyto úkony jejich
obchodním jménem a nestanovuje ani možnost subsidiárního použití
obchodního či občanského zákoníku pro oblast pracovněprávních
vztahů. K této skutečnosti nelze při posuzování dané věci
nepřihlédnout.

Zákoník práce vyžaduje u smluv o hmotné odpovědnosti písemnou
formu (ustanovení § 176 odst. 2 zákoníku práce). Nedodržení této
zákonem předepsané formy právního úkonu má za následek jeho
neplatnost (ustanovení § 242 odst. 2 zákoníku práce). Jde přitom
o neplatnost absolutní, což znamená, že k ní musí soud přihlížet,
aniž se jí dotčený subjekt dovolal. Z požadavku písemné formy
plyne, že z listiny musí být mimo jiné patrno, kdo projev vůle
učinil. Pro posouzení dané věci se právě tato otázka ukazuje jako
otázka rozhodující. Stěžovatelka v uzavřené pracovní smlouvě,
jejíž součástí byla i dohoda o hmotné odpovědnosti, vyznačila sebe
jako zaměstnavatelský subjekt označením "Firma KARST, zastoupená
I. K.", tedy uvedla zde své dřívější obchodní jméno, a smlouvu
opatřila svým vlastnoručním podpisem. Ze souvislostí známých
účastníkům při uzavírání předmětné smlouvy nevznikly pochybnosti
o tom, kdo je zaměstnavatelským subjektem a ani žalovaná strana
v průběhu soudního řízení takovou pochybnost nevznesla.
V odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu pak žalovaná výslovně
uvedla, že je pravdou, že byla u stěžovatelky zaměstnána jako
pracovnice s hmotnou odpovědností (č.l. 7). Ve vyjádření
k odvolání stěžovatelky se žalovaná pouze připojila k názoru
prvoinstančního soudu o nesprávném označení zaměstnavatelského
subjektu. V této souvislosti je třeba připomenout ustanovení §
240 zákoníku práce, které stanoví, že projev vůle je třeba
vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl
učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Za
situace, kdy pracovněprávní předpisy nepředepisují povinnost
označit zaměstnavatelský subjekt jeho obchodním jménem, a kdy bylo
nepochybné, kdo je účastníkem právního úkonu, nebyla podle názoru
Ústavního soudu dotčena písemnost předmětné dohody o hmotné
odpovědnosti. Ústavní soud se proto v posuzované věci nemohl
ztotožnit s názorem obecných soudů, které v nepřesném označení
zaměstnavatelského subjektu shledaly nesplnění požadavku písemné
formy. Uvedený postup obecných soudů by vyjadřoval přepjatý
formalismus, jehož důsledkem by byla zjevná nespravedlnost a došlo
tak k dotčení smyslu občanského soudního řízení, tak jak je
vymezen v ustanovení § 1 o.s.ř., a v podstatě i práva na soudní
ochranu.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a stížností
napadená rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil
podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 12. července 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 160/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies