I. ÚS 182/01

26. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky ing. J. R., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, proti opatření vyšetřovatele Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, II. odbor, ze dne 30. 1. 2001 a 21. 2. 2001, ČVS: ÚVV-16/20-2000 a pokynu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 2VZv 1/2001-171,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:



Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 23. 3. 2001.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil opatření vyšetřovatele Policie ČR - Úřadu vyšetřování pro ČR, II. odbor, ze dne 30. 1. 2001 (sdělení obvinění) a 21. 2. 2001 (upřesnění sdělení obvinění), ČVS: ÚVV-16/20-2000, a pokyn státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 2 VZv 1/2001-171.

Stěžovatelka tvrdí, že obě instituce, jako orgány veřejné moci, svým postupem a opatřeními porušily její ústavně zaručené právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. a), b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť proti ní bylo zahájeno bez řádného odůvodnění trestní stíhání a postupem vyšetřovatele jí bylo znemožněno uplatnit právo na řádnou obhajobu.

V návrhu své ústavní stížnosti stěžovatelka blíže rozvádí, proč považuje sdělení obvinění ze dne 30. 1. 2001, pro trestný čin úvěrového podvodu podle ustanovení § 250b odst. 1, 5 trestního zákona, spáchaného formou spolupachatelství, za nezákonné, a tedy porušující čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a svoji argumentaci opírá též o právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/96, podle něhož, jde-li o úmyslný trestný čin, v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění.

Uvádí, že si je vědoma, že Ústavní soud nehodnotí způsob, jakým v konkrétním případě orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy, které mají k dispozici, avšak je podle jejího názoru otázkou, zda výklad pojmu "úvěrová smlouva" a "úvěr", ve smyslu § 250b trestního zákona tak, jak činí vyšetřovatel ve sděleném obvinění, nepřesahuje ty zákonné důvody a ten způsob, který stanoví zákon, jaký má na mysli čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem vyšetřovatele a dozorové státní zástupkyně došlo v její věci i k porušení práva na obhajobu ve smyslu výše citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, neboť jí bylo sděleno obvinění, ze kterého není patrno, jaké skutečnosti jsou jí kladeny za vinu ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b trestního zákona a v čem konkrétně spatřuje vyšetřovatel možnou trestnost jejího jednání. Vzhledem k tomu, že sdělenému obvinění neporozuměla, podala žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle § 167 trestního řádu, přičemž výsledkem přezkoumání byl pokyn dozorové státní zástupkyně vyšetřovateli k upřesnění sděleného obvinění.

Vydání tzv. upřesnění sděleného obvinění vyšetřovatelem považuje za zcela nezákonné, neboť aniž bylo předchozí sdělení obvinění zrušeno, bylo ve věci sděleno obvinění nové, svým obsahem téměř totožné s předchozím sdělením obvinění. V důsledku toho se stěžovatelka ocitla v situaci, kdy neví, ke kterému ze sdělených obvinění se má či dokonce může vyjadřovat, když ani v jenom případě jí není zřejmé, v čem konkrétně je spatřována trestnost jejího jednání a ani v jednom případě nepochopila, co je jí kladeno za vinu. Stěžovatelce je tak odňata možnost obhajoby.

Namítá i to, že toto upřesnění sdělení obvinění, postrádá ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu zákonné atributy, neboť i z jeho obsahu nelze dovodit dostatečnou specifikaci jednání po stránce skutkové, tj. zda její jednání vůbec vykazuje znaky trestného činu, jak jej předpokládá zákon, jakož i jakýkoli popis subjektivní stránky jejího jednání.

Pokyn dozorující státní zástupkyně k upřesnění popisu sděleného jednání považuje stěžovatelka za "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že s ní bylo zahájeno správní řízení o odnětí cestovního pasu a rozhodnutím ze dne 1. 3. 2001 jí byl cestovní pas odňat. I tento postup stěžovatelka označuje za zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod zajištěných ústavními zákony.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Policie ČR, Úřad vyšetřování pro ČR, II. odbor, a Vrchní státní zastupitelství v Praze.

Policie ČR, Úřad vyšetřování pro ČR, II. odbor, ve svém vyjádření ze dne 11. 4. 2001 uvedla, že podkladem pro zahájení trestního stíhání stěžovatelky a dalších osob bylo zejména trestní oznámení Č., a. s., doložené smluvními dokumenty a dalšími listinnými materiály, doklady opatřené vyšetřovatelem v průběhu prověřování podle § 158 trestního řádu i výsledky šetření Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti Policie ČR (SPOK-ZHTČ). Vyjádření obsahuje vylíčení skutečností, které z těchto materiálů v době sdělení obvinění vyplývaly a zjištění, ze kterých vycházel vyšetřovatel při popisu skutku a jeho formulaci, jak je uvedeno ve sdělení obvinění ze dne 30. 1. 2001, přičemž obvinění pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona bylo sděleno těm osobám, které se na jednotlivých transakcích v rámci projektu České pivo významně podílely, zejména podepsaly příslušné smluvní dokumenty.

Dále pak je poukázáno na to, že popis skutku, tak jak je uveden v předmětném sdělení obvinění, byl dne 21. 2. 2001 z pokynu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze upřesněn. Pokyn k upřesnění sdělení obvinění byl vydán poté, kdy na žádost obhájce stěžovatelky a dalšího obviněného dozorová státní zástupkyně přezkoumala podle § 167 trestního řádu postup vyšetřovatele, přičemž však napadené sdělení obvinění nebylo shledáno nezákonným.

Závěrem tohoto písemného vyjádření je konstatováno, že obvinění bylo sděleno v tom stadiu, kdy podle vyšetřovatelů zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byl rovněž odůvodněný závěr, že jej spáchaly osoby, kterým bylo obvinění sděleno.

Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. 4. 2001 poukazuje zejména na to, že státní zástupkyně nevyhověla žádosti stěžovatelky (i dalších obviněných) a podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu nezrušila opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění, neboť neshledala závady takového charakteru, aby činily napadené opatření vyšetřovatele nezákonným a neodůvodněným. Státní zástupkyně využila možnosti adekvátního zákonného postupu a vyšetřovateli v souladu s ustanovením § 174 odst. 2 písm. a) trestního řádu dala pokyn toliko k upřesnění popisu jednání vymezeného ve sdělení obvinění, neboť dospěla k závěru, že popsané jednání z důvodu vhodnosti mohlo být formulováno výstižněji.

Vrchní státní zastupitelství v Praze je toho názoru, že se nejedná o nepřesnosti takového charakteru, které by zakládaly nezákonnost a neodůvodněnost opatření o sdělení obvinění ze dne 30. 1. 2001, pro které by bylo nezbytné toto opatření zrušit, a proto nebylo nutné v daném případě postupovat podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu.

V další části se Vrchní státní zastupitelství v Praze vyjádřilo k formulaci skutku a užité právní kvalifikaci s tím, že sdělení obvinění obsahuje dostatečně srozumitelný a přezkoumatelný popis skutku kladeného stěžovatelce za vinu. Popis skutku ve sdělení obvinění i použité termíny jsou natolik konkrétní a srozumitelné, že z nich objektivně vyplývá podstata jednání kladeného stěžovatelce za vinu, i to, že existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že tímto jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 trestního zákona. Vrchní státní zastupitelství v Praze je i toho názoru, že upřesněním opatření o sdělení obvinění nedošlo ke změně věcného obsahu skutku, z čehož pak dovozuje, že nedošlo ke dvojímu sdělení obvinění, ale jen ke sdělení obvinění jedinému, dodatečně formulačně upřesněnému.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se proto nedomnívá, že namítaný postup vyšetřovatele a státní zástupkyně je nezákonný a porušující právo stěžovatelky, jako obviněné, na obhajobu.

Ústavní soud k věci samotné z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil následující.

Opatřením vyšetřovatele ze dne 30. 1. 2001, ČVS: ÚVV-16/20-2000, bylo stěžovatelce sděleno obvinění pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona.

Tohoto trestného činu se měla dopustit tím, že v období let 1997-2000 se spolu s dalšími osobami (ve sdělení obvinění konkrétně uvedenými) podílela na uskutečnění nebo dala podnět k uskutečnění řady transakcí v Praze, na Kajmanských Ostrovech, v Nizozemí či na jiných místech, jejichž účelem bylo na základě nepravdivých či hrubě zkreslených údajů o skutečném účelu použití a bez příslušného zajištění získat od I., a. s., formou skrytého úvěru finanční prostředky v částce cca 7 200 000 000,-- Kč na nákup cca 85 % akcií P., a. s., od téže banky a následně tyto akcie převést do dispozice finanční skupiny N., která převzatý závazek do současné doby neuhradila, čímž I. (resp. její nástupkyni Č., a. s.) vznikla škoda v uvedené výši.

Stěžovatelka podala dne 9. 2. 2001 žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle § 167 trestního řádu. V žádosti uvedla, že sdělenému obvinění nerozumí, a to ani po vysvětlení vyšetřovatelem a sdělené obvinění neodpovídá základním požadavkům, které na ně klade trestní řád. Současně namítá zkrácení svého práva na obhajobu podle § 33 odst. 1 trestního řádu, neboť neví, k čemu se má vyjadřovat a co konkrétně je jí kladeno za vinu. Proto navrhuje, aby státní zástupce opatření vyšetřovatele ze dne 30. 1. 2001 jako nezákonné zrušil.

Dozorová státní zástupkyně, jak je patrno z jejího vyrozumění adresovaného stěžovatelce dne 19. 2. 2001, přezkoumala na základě její žádosti postup vyšetřovatele podle § 160 odst. 1 trestního řádu, přičemž postup vyšetřovatele neshledala nezákonným a opatření o sdělení obvinění pro uvedený trestný čin nezrušila, neboť dospěla k závěru, že sdělené obvinění netrpí nedostatky takového charakteru, které by jej činily nezákonným nebo neodůvodněným ve smyslu § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu.

Ve věci stěžovatelky však došlo ve smyslu § 174 odst. 2 písm. a) trestního řádu k vydání pokynu, jímž dozorová státní zástupkyně uložila vyšetřovateli upřesnit popis sděleného jednání, aniž by tím byla dotčena totožnost skutku.

Na základě tohoto pokynu vyšetřovatel dne 21. 2. 2001 upřesnil formulaci sdělení obvinění ze dne 30. 1. 2001 s tím, že stěžovatelka byla písemně upozorněna v tom smyslu, že se jedná pouze o formulační upřesnění, učiněné na základě jí namítané údajné nesrozumitelnosti a které se v žádném případě nedotýká totožnosti skutku, pro který bylo obvinění sděleno. Dále vyšetřovatel uvedl, že další část sdělení obvinění, jak bylo doručeno dne 30. 1. 2001, zůstává beze změny či doplnění.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 30. 11. 1995,
sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaném pod č. 78 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností.

Jinými slovy, v procesu, který teprve probíhá, lze tedy, jak Ústavní soud již konstantně judikuje, případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především orgány činnými v trestním řízení samotnými.

Z důvodu jasnosti Ústavní soud dodává, že pouze za situace, kdy by bylo sdělené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu.

Takové situace se také týká nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96, kterým stěžovatelka v návrhu své ústavní stížnosti argumentuje. Zde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že podmínkou uvalení vazby je sdělení obvinění, jehož záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro které je obviněný stíhán.

Ústavní soud je však přesvědčen, že se stěžovatelka nenachází v takové mimořádné situaci, která by vyžadovala, aby Ústavní soud využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl.

Jakkoli se může Ústavnímu soudu jevit obecně pokyn státního zástupce k upřesnění sděleného obvinění výjimečným (přičemž je třeba dát za pravdu stěžovatelce v tom, že tento termín platný trestní řád nezná), nemohl Ústavní soud odhlédnout od konkrétních okolností daného případu. Na pokyn dozorové státní zástupkyně k formulačnímu upřesnění sděleného jednání je třeba nahlížet v této konkrétní věci jako na výsledek jejího přezkoumání postupu vyšetřovatele ve smyslu § 167 trestního řádu, k němuž dala podnět sama stěžovatelka. Dále jeho vydáním bylo reagováno na jednu z námitek stěžovatelky, jež se týkala tvrzené nesrozumitelnosti jí sděleného jednání, když ostatní námitky ohledně nezákonnosti a neodůvodněnosti sděleného obvinění nebyly dozorovou státní zástupkyní zjištěny.

Dále je třeba poukázat i na to, že vydáním pokynu k upřesnění popisu sděleného jednání nedošlo ke ztížení procesního postavení stěžovatelky jako obviněné v trestním řízení.

Ústavní soud je i toho názoru, že lze předmětný pokyn považovat za výsledek řádné rozhodovací pravomoci dozorového státního zástupce.

Ústavní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že upřesnění sdělení obvinění vyšetřovatelem, učiněné na základě pokynu dozorové státní zástupkyně, v tomto konkrétním případě nezpochybňuje na jedné straně sdělení obvinění jako celek, na straně druhé ani skutečnost, že bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu.

Ústavní soud v souvislosti s tvrzeným porušením práva na obhajobu ve smyslu citovaných článků Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách konstatuje, že nezjistil nic, co by evidentně svědčilo o tom, že by tímto postupem vyšetřovatele a dozorové státní zástupkyně bylo zasaženo do práv zaručovaných čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tak, že stěžovatelce nebyl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, a že se nemohla hájit sama či využít kvalifikovanou právní pomoc ze strany obhájce v průběhu vyšetřování, a to ani z pohledu namítaných čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. a), b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle § 167 trestního řádu naopak svědčí o možnosti plného využití obhajovacích práv stěžovatelky v rámci vyšetřování její trestné činnosti.

Závěrem Ústavní soud dodává, že nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatelky v tom směru, že by odnětí jejího cestovního pasu představovalo zásah do jejích základních lidských práv a svobod.

Z písemných materiálů vztahujících se k odnětí pasu stěžovatelky, které si Ústavní soud vyžádal od Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, II. odboru, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Odboru vnitřních věcí Magistrátu města Ostravy ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. Vnitř./2/323/2001, došlo podle ustanovení
§ 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, k odnětí cestovního dokladu stěžovatelky.

Podle ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, vydání cestovního dokladu se odepře nebo vydaný cestovní doklad se odejme na žádost orgánů činných v trestním řízení občanovi, proti kterému je vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin.

K odnětí cestovního pasu stěžovatelky došlo na základě žádosti Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, s odůvodněním, že je proti stěžovatelce vyšetřovatelem tohoto úřadu vedeno trestní stíhání pro trestný čin podle § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona.

Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí o odnětí cestovního pasu stěžovatelky na základě žádosti orgánu činného v trestním řízení, přičemž Ústavní soud neshledává tuto žádost v daném stadiu trestního řízení za neodůvodněnou, je důsledkem jejího trestního stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona, přičemž podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, konkrétně pak čl. 14 Listiny základních práv a svobod, podle něhož svoboda pohybu a pobytu je zaručena.

Ústavní soud, vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, musel ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska pokládat za zjevně neopodstatněnou.

Senátu Ústavního soudu proto nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.



V Brně dne 26. června 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 182/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies