IV. ÚS 290/01

30. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Č E S K Á R E P U B L I K A

U S N E S E N Í

Ú s t a v n í h o s o u d u


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M., zastoupené JUDr. J.H., proti postupu F.ú., takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :


Ústavnímu soudu byla dne 14. 5. 2001 doručena ústavní stížnost proti postupu F.ú., ve věci ověření neplatnosti dodatečného platebního výměru ze dne 30. 3. 1998, č.j. 43585/98/384911/3531, na daň z přidané hodnoty ve výši 2,404.019,- Kč. Stěžovatelka uvedla, že dle jejího názoru je dodatečný platební výměr neplatný, neboť neobsahuje zdaňovací období a chybně uvádí obchodní jméno plátce. Proto požádala dne 20. 2. 2001, prostřednictvím svého daňového poradce, správce daně o ověření jeho neplatnosti. Správce daně sdělením ze dne 12. 3. 2001 uvedl, že neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle § 32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Takový postup, resp. nečinnost správce daně, stěžovatelka považuje za zásah do svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud F.ú. a) zakázal pokračovat v porušování základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a z čl. 38 odst. 2 Listiny, a b) přikázal, aby ve věci podání ze dne 20. 2. 2001 vydal rozhodnutí, jímž osvědčí neplatnost dodatečného platebního výměru ze dne 30. 3. 1998.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka především nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). I když ústavní stížnost formálně směřuje proti sdělení F.ú. ze dne 12. 3. 2001, fakticky směřuje, jak plyne i z petitu ústavní stížnosti, proti dodatečnému platebního výměru ze dne 30. 3. 1998, č.j. 43585/98/384911/3531. Z ústavní stížnosti pak nikde nevyplývá, a stěžovatelka to ani netvrdí, že proti dodatečnému platebnímu výměru podala správní žalobu podle části páté o.s.ř., jakožto primární prostředek (vedle odvolání) k odstraňování namítaných nedostatků platebního výměru. Pokud by Ústavní soud akceptoval přístup stěžovatelky, znamenalo by to de facto popření zásady subsidiarity ústavní stížnosti, jakožto prostředku nápravy případného pochybení orgánů veřejné moci.

Pokud jde o namítaný postup správce daně, který neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle § 32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud odkazuje na judikaturu obecných soudů. Dané věci se týká např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998 ve věci sp. zn. 30 Ca 177/97 (FaU. 98, 12: 776), jež uvádí, že podle § 32 odst. 7 cit. zákona je nepochybné, že pokud chybí v rozhodnutí vydaném v daňovém řízení některá z ostatních základních náležitostí (§ 32 odst. 2 cit. zákona, mimo ty, jejichž zhojení upravuje § 32 odst. 4 a 6 téhož zákona), které podle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případě, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Uvedený názor považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a takto ve věci stěžovatele správní orgán také postupoval. Ústavní soud dále odkazuje na nález pléna ze dne 17. 11. 1998 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/98, zveřejněný pod č. 300/1998 Sb., ve kterém se vyjádřil k ústavnosti ust. § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182,1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. 7. 2001


JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 290/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies