IV. ÚS 198/01 - Interpretace a aplikace § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích (zákon č. 87/1991 Sb.)

30. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

K interpretaci a aplikaci § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, (dále jen "zákon") Ústavní soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 360/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 40), ve kterém se uvádí, že v souladu s judikaturou obecných soudů je namístě "věcí celou" rozumět i spoluvlastnický podíl. Uvedené ustanovení neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle § 3 odst. 4 zákona , vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle § 3 odst. 4 písm. a) - e) do téže skupiny, které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle § 3 odst. 4 zákona , by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy způsobené jim nebo jejich předchůdci. V tomto smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 340/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 113), zejména konstatování, že podmínkou přirůstání podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni. Ústavní soud poznamenává, že tato argumentace a právní závěry z ní vyplývající platí i ohledně podílu, vůči němuž osoba oprávněná svůj nárok uplatnila, ale poté vzala svůj návrh zpět.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 30.07.2001 sp. zn. IV. ÚS 198/01)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti D.B., zastoupeného JUDr. O.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 19. 5. 2000, čj. 15 Co 497/99-123 a 15 Co 253/2000-123, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 30. 3. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 19. 5. 2000, čj. 15 Co 497/99-123 a 15 Co 253/2000-123, s tvrzením, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jeho námitky směřují do té části napadeného rozsudku (do výroku I. a II.), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 1. 1999, čj. 6 C 155/95-74, ve výroku o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, České republice - Ministerstvu vnitra ČR (odpůrci v řízení před obecnými soudy), uzavřít se stěžovatelem, jenž měl v řízení před obecnými soudy postavení navrhovatele, dohodu o vydání věci, pč. 1072 s čp. 12 - 254 m2, a to ideálními 5/6 se všemi součástmi a příslušenstvím v obci a k.ú. P., zapsaných na LV č. 746 pro k.ú. L. (dále jen "předmětné nemovitosti"), a dále pak do té části napadeného rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen doplňující rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 2. 2000, čj. 6 C 155/95-112, ve výroku, kterým byl zamítnut návrh, aby vedlejší účastník byl povinen uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci, ideálního podílu ve velikosti 1/6 na předmětných nemovitostech. Tento doplňující rozsudek byl reakcí na procesní situaci, kdy okresní soud svým původním rozsudkem nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť stěžovatel se domáhal uzavření dohody, jejímž předmětem by bylo vydání nemovitostí jako celku a enunciát rozsudku zněl pouze na ideální podíl ve výši 5/6 na předmětných nemovitostech.

Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 6 C 155/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a jeho bratr R.B. vyzvali ve lhůtě dané zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), respektive nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb., vedlejšího účastníka k vydání mimo jiné i předmětných nemovitostí výzvou ze dne 21. 3. 1995. Vzhledem k bezúspěšnému domáhání se uzavření dohody uplatnili svůj nárok žalobou ze dne 2. 5. 1995 u jmenovaného soudu. R.B. vzal svůj návrh v průběhu řízení zpět a řízení mezi ním a vedlejším účastníkem bylo usnesením okresního soudu ze dne 11. 6. 1997, čj. 6 C 155/95-45, zastaveno. V souvislosti s tímto zpětvzetím návrhu rozšířil stěžovatel žalobu tak, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu, jejímž předmětem by bylo vydání nemovitostí jako celku, nikoli doposud v relaci s uplatněným nárokem R.B. toliko požadovaného odpovídajícího podílu.

Okresní soud v Táboře již zmíněným rozsudkem ze dne 15. 1. 1999, čj. 155/95-74, poté co dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že stěžovatel splňuje podmínky oprávněné osoby, jejíž věc (resp. podíl a podíl jeho právních předchůdců na věci) přešla na stát podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona a nárok uplatnil ve lhůtě znovu otevřené nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb., rozhodl, jak shora uvedeno. Návrhu na vydání dalších, v žalobě specifikovaných nemovitostí, nevyhověl s poukazem na ustanovení § 8 odst. 3 zákona, dle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. V tomto rozsahu žalobu zamítl a své rozhodnutí následně doplnil rozsudkem ze dne 2. 2. 2000, čj. 6 C 155/95-112.

Proti oběma rozsudkům se odvolal stěžovatel i vedlejší účastník, když námitky stěžovatele směřovaly především proti zamítnutí jeho návrhu stran vydání podílu ve velikosti 1/6 na předmětných nemovitostech. Své argumenty zakládal na tvrzení, že nemovitosti mu měly být vydány celé bez ohledu na skutečnost, že jeho bratr vzal jím uplatněný návrh během řízení zpět. Dále se domáhal vydání tenisového kurtu, nacházejícího se na příslušných v návrhu označených pozemkových parcelách a současně i těchto parcel. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví ústavní stížnosti napadeným rozsudkem, ve kterém nepřisvědčil námitkám stěžovatele, nesoucím se k závěru soudu I. stupně stran nevydání podílu ve velikosti 1/6 na předmětných nemovitostech, když tento rozhodl na základě zjištění, že původními vlastníky předmětných nemovitostí (znárodněným na základě vyhlášky ministra techniky č. 112/1948 Sb., výměry z 21. 3. 1952 a 19. 11. 1953) byl Ing. A.B. jednou polovinou a M.B. jednou polovinou - rodiče navrhovatele. Po úmrtí Ing. A.B. svědčilo vlastnické právo k jeho polovině R.B., D.B. a B.B., každému pak 1/6 k celku. B.B. zemřel (byl bezdětný a nebyl ženat) a matka stěžovatele M.B. v srpnu 1975, oba tedy před rokem 1991. Právními nástupci těchto osob jsou stěžovatel a jeho bratr R.B., ten se však v důsledku zpětvzetí svého žalobního návrhu svého nároku na vydání nemovitosti nedomáhá. Soud I. stupně uzavřel konstatováním, že stěžovatel je oprávněnou osobou v důsledku toho, kdy z 1/6 je původním vlastníkem předmětných nemovitostí ve smyslu § 3 odst. 1 zákona a dále, jakožto nástupce původního vlastníka ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona. Protože jiná oprávněná osoba o vydání nepožádala, může se stěžovatel domáhat toliko 5/6 těchto nemovitostí, když z 1/6 původní spoluvlastník R.B. v současné době žije a svůj nárok sice uplatnil, avšak v důsledku zpětvzetí žaloby o tomto jeho nároku vůbec nebylo rozhodováno. Krajský soud pak v podstatě zopakoval právní názor soudu I. stupně. Konstatoval, že podíl R.B. zůstal neuplatněn, je samostatnou věcí, a protože je jmenovaný živ, mohl by být ve vztahu k němu pouze on oprávněnou osobou. Námitky týkající se vydání tenisového kurtu a příslušných parcel shledal opodstatněnými, a proto rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2000, se potom stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 498/2000, když po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 citovaného zákona, neboť z vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 6 C 155/95, bylo zjištěno, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali jak stěžovatel, tak i vedlejší účastník, dovolání. Dále Ústavní soud uvedl, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá navrhovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud ČR, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 2. 2001, čj. 28 Cdo 204/2001-150, tak, že dovolání vedlejšího účastníka i stěžovatele odmítl, věcně se jím nezabýval.

Dne 30. 3. 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, v níž stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem krajský soud porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení citovaných základních práv spatřuje v nesprávném hodnocení přirůstání spoluvlastnických podílů, které vyplývá z § 5 odst. 1 zákona. Konstatuje, že krajský soud nevzal v úvahu jeho analogický odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 340/96, týkající se mimo jiné i tohoto ustanovení, a nezabýval se jeho námitkou, že Dr. R.B. vlastně nebyl oprávněn ve lhůtě znovu otevřené nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb. žádost o vydání nemovitostí podat.

Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná stížnost není důvodná.

Ústavní soud v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, tedy ani jejich vrcholem, běžnou další instancí, není oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů a nepřísluší mu zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR.

Podstata námitek stěžovatele se týká toho, zda obecné soudy správně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 5 odst. 1 zákona. Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů ve výše citovaných rozhodnutích je ústavně konformní a nedošlo jím k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Pokud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 340/96, nutno v tomto směru odkázat na nález téhož senátu ze dne 21. března 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, ve kterém tento poznamenává, že v souladu s judikaturou obecných soudů je namístě "věcí celou" rozumět i spoluvlastnický podíl. Citované ustanovení neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle § 3 odst. 4 zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle § 3 odst. 4 písm. a) - e) do téže skupiny, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle § 3 odst. 4 zákona, by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. V tomto smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 340/96, zejména konstatování, že podmínkou přirůstání podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci Ústavní soud poznamenává, že tato argumentace a právní závěry z ní vyplývající platí i ohledně podílu, vůči němuž osoba oprávněná svůj nárok uplatnila, ale následně vzala svůj návrh zpět. Uvedený závěr pak nemůže v souzené věci ovlivnit ani ta skutečnost, že se jedná o příbuzného stěžovatele, tedy jeho bratra. Odkaz stěžovatele na shora citovaný nález není v tomto směru případný (v dané věci bylo ústavní stížnosti vyhověno z důvodů zakládajících se na procesním pochybení obecných soudů).

Skutkově podobný případ posuzoval Ústavní soud např. ve věci, o níž rozhodl nálezem ze dne 28. června 1995, sp. zn. I. Ús 115/94, v němž mimo jiné přisvědčil správnosti závěrů obecných soudů ohledně aplikace ustanovení § 5 odst. 1 zákona v tom směru, kdy tyto konstatovaly, že toto ustanovení prezumuje pluralitu nástupců prvotního oprávněného (tedy nástupců osoby, jejíž věc přešla na stát). V daném kontextu je taktéž zcela irelevantní námitka stěžovatele, zda Dr. R.B. byl či nebyl oprávněn podat ve lhůtě znovu otevřené nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb. žádost o vydání nemovitostí, když jeho podíl zůstal "samostatnou věcí" a pouze on je ve vztahu k němu oprávněnou osobou. Teprve a pouze tehdy, kdy původní vlastník zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého před uplynutím lhůty, v níž sám mohl uplatnit nárok na vydání věci, resp. toho, co mu bylo v minulosti odňato, přicházejí v úvahu za splnění zákonných podmínek tzv. "odvozené" oprávněné osoby (jíž se, vzhledem k nenaplnění těchto subsumpčních kritérií, na které toliko dopadá ustanovení § 5 odst. 1 zákona, mylně stran podílu jeho bratra cítí být stěžovatel), které svůj nárok na vydání věci odvozují od původních vlastníků a jsou taxativně vyjmenováni v určitém nezaměnitelném pořadí v § 3 odst. 4 zákona.

Na základě těchto úvah Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozsudkem nedošlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, kterému bylo umožněno domáhat se stanoveným postupem jeho práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbývá než v souladu s již ustálenou judikaturou připomenout, že tento článek chrání toliko vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoliv i pouhý tvrzený nárok na ně. Ústavní soud konečně dovozuje, že napadeným rozsudkem nedošlo ani k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3 Listiny a to s ohledem na právní rozbor výše uvedený.

Na základě všech výše uvedených zjištění a úvah Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2001


JUDr. Pavel Varvařovský , v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies