IV. ÚS 4/2000

30. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 4/2000
















Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 54/99 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 5C 399/93, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení,

t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2000 a doplněné podáními ze dne 2. 6. 2000 a 13. 6. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 5C 399/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, který měl v předchozím řízení postavení žalobce (dále jen "stěžovatel"), podal dne 22. 12. 1993 u Okresního soudu v Klatovech žalobu, kterou se domáhal proti žalovanému, Zemědělskému družstvu Š. (dále jen "vedlejší účastník"), vydání živého a mrtvého inventáře a zásob dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a dále pak vyplacení majetkového podílu na jmění vedlejšího účastníka dle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "transformační zákon"). V průběhu řízení postupně specifikoval svůj návrh, když naposledy svůj petit upravil přípisem ze dne 11. 9. 1997, ve kterém navrhl, aby bylo vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 737.059, 91 Kč.

Skutková a právní stránka posuzované věci tedy spočívá v následujících skutečnostech. Restituční nároky, které stěžovatel v řízeních předcházejících napadeným rozhodnutím uplatňoval, lze rozdělit do dvou kategorií. Prvním restitučním nárokem stěžovatele, splňujícího podmínku zajišťování provozu zemědělské výroby (§ 20 odst. 1 zákona o půdě), byl nárok na vydání náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář, kdy bylo třeba vyřešit otázku, zda postupovat podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona o půdě, tudíž zda se jedná o případ, kdy lze prokázat odnětí živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, nebo jejich vnesení do zemědělského družstva v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, a lze určit jejich současnou hodnotu, anebo podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., vydaného na základě zmocnění v ustanovení § 20 odst. 5 zákona o půdě (v platném znění odst. 6), dle kterého pro případ, kdy nelze prokázat odnětí živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, nebo jejich vnesení do zemědělského družstva v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 nebo nelze-li určit jejich současnou hodnotu, se náhrady za tyto věci stanoví podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy.

Stěžovatel požadoval, aby bylo postupováno podle tohoto vládního nařízení. S tím však nesouhlasil vedlejší účastník, neboť podle jeho názoru se podařilo prokázat, v jakém rozsahu právní předchůdci navrhovatele živý a mrtvý inventář do zemědělského družstva vnesli. Stěžovatel namítal, že předmětné zápisy o vnesení živého a mrtvého inventáře, které byly soudu předloženy, nelze akceptovat, jelikož na nich chybí podpis. Tuto námitku nepovažoval okresní soud za důvodnou, příslušné doklady shledal původními, které nebyly nikterak měněny, a z výpovědí svědků vyplynulo, že jsou psány vlastní rukou matky stěžovatele, která pracovala v příslušném zemědělském družstvu jako účetní. Dále soud dovodil, že nemá důvodu pochybovat o správnosti těchto záznamů, neboť by nebylo logické, aby matka stěžovatele, když sama tyto doklady sepisovala, poškozovala sebe a svého manžela tím, že by nesepsala veškerý vnesený živý a mrtvý inventář. V návaznosti na tyto úvahy došel k závěru, že v předmětné věci není na místě aplikace nařízení vlády č. 20/1992 Sb. požadovaná stěžovatelem.

Vedlejší účastník předložil soudu přehled náhrad, které poskytl stěžovateli za vnesený živý a mrtvý inventář, tak jak byl jeho vnos doložen shora uvedenými listinami, tedy podle zápisů o převzetí živého a mrtvého inventáře. Z tohoto přehledu poskytnutých náhrad vyplynulo, že ve prospěch stěžovatele bylo z tohoto titulu plněno celkem ve výši 277.851,30 Kč, což stěžovatel nijak nezpochybnil. Domáhal se však úhrady částky ve výši 388.361,70 Kč, kterou uplatňoval z titulu "nevydané" náhrady za živý a mrtvý inventář, neboť vnesený inventář měl být dle jeho tvrzení ohodnocen dle zmíněného nařízení vlády, a to z důvodů již shora uvedených. Tato částka, jejíž úhrady se ve svém žalobním návrhu domáhal, představovala právě rozdíl mezi hodnotou náhrady, jež byla stěžovateli vydána a hodnotou náhrady, která by byla stanovena v případě aplikace vládního nařízení, tak jak byla vyčíslena na základě předloženého znaleckého posudku ze dne 7. 3. 1997, vypracovaného znalcem J. M.

Druhý restituční nárok stěžovatelem uplatňovaný na základě příslušných ustanovení transformačního zákona se potom skládal ze tří částí, a to z majetkových podílů stěžovatele, jeho zemřelé matky a jeho manželky na transformovaném družstvu. Tito všichni požádali vedlejšího účastníka o vydání majetkových podílů, které jim byly vedlejším účastníkem vyčísleny ve prospěch stěžovatele ve výši 172.705, 49 Kč, jeho matky ve výši 21.695,75 Kč a jeho manželky ve výši 154.296, 97 Kč.

Stěžovatel pak dle skutkových zjištění soudu splňoval podmínky ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona, dle kterého, pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a v případě zemědělského družstva provozuje zemědělskou výrobu, musí jí být majetkový podíl vypořádán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vypořádání písemně požádala. Stran stěžovatelovy matky zjistil soud z usnesení Okresního soudu v Klatovech, čj. D 1327/94, které nabylo právní moci dne 31. 3. 1995, že stěžovatel v rámci vypořádání dědictví nabyl do svého vlastnictví i předmětný majetkový podíl po své matce. V případě stěžovatelovy manželky potom nebylo prokázáno, že by tato provozovala zemědělskou výrobu, tak jak je tato podmínka požadována v § 13 odst. 2 transformačního zákona. Proto dovodil okresní soud nutnost použití ustanovení § 13 odst. 3 transformačního zákona, dle kterého pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odst. 2 (v posuzované věci neprovozuje zemědělskou výrobu), může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak. Soudu bylo doloženo, že příslušný transformační projekt byl schválen 16. 10. 1992 a v době vyhlášení jeho rozsudku nebyla tato pohledávka dosud splatná.

Na základě těchto úvah rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 5 C 399/93, tak, že ve výroku pod bodem I rozhodnutí uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku ve výši 194.401,24 Kč, představující hodnotu majetkového podílu stěžovatele a majetkového podílu jeho matky. Ve výroku pod bodem II ohledně částky 542.658,67 Kč, představující součet majetkového podílu stěžovatelovy manželky a částky, kterou stěžovatel uplatňoval z titulu nevydaného živého a mrtvého inventáře, návrh zamítl.

Proti tomuto rozsudku podali jak stěžovatel, tak i vedlejší účastník odvolání. Stěžovatel napadl odvoláním výrok sub II a dále pak následující výroky týkající se náhrady nákladů řízení, když rozhodnutí soudu I. stupně vytýkal zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů a dále pak uvedl, že jeho manželka provozuje zemědělskou výrobu, neboť jí byly rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň - jih, pozemkového úřadu, ze dne 27. 6. 1996, přiděleny do zatímního bezplatného užívání zemědělské pozemky v tomto rozhodnutí uvedené, a to právě pro provozování zemědělské výroby. Žalovaný pak napadl výrok sub I a výroky o náhradě nákladů řízení sub III a IV a vytýkal rozhodnutí okresního soudu nesprávné právní posouzení a vadné hodnocení provedených důkazů. V odvolání především napadl výrok o přiznání majetkového podílu stěžovatelovy matky, když uvedl, že mu stěžovatel pouze oznámil sdružení pohledávek jeho matky a manželky s jeho pohledávkou, co se týče transformačního podílu. Tyto však neprovozovaly ani nezajišťovaly provoz zemědělské výroby, a proto jim nenáleží vydání transformačního podílu, když tyto pohledávky ani nebyly právně převedeny na stěžovatele.

Krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka v záhlaví ústavní stížnosti napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I změnil s tím, že vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 172.705,49 Kč (v tomto směru se ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho výrok potvrdil) a do částky 21.695,- Kč návrh zamítl, výrok pod bodem II potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení.
Stran majetkového podílu stěžovatelovy matky, kdy se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, uvedl, že svou pohledávku za vedlejším účastníkem, představující majetkový podíl ve výši 21.695,75 Kč nepostoupila stěžovateli, sama u vedlejšího účastníka neuplatnila nárok na vypořádání, ani ohledně něho nepodala žalobu, a tudíž žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby týkající se vypořádání majetkového podílu jeho matky, když k podání žaloby došlo 22. 12. 1993. Stěžovatel již tuto pohledávku za vedlejším účastníkem poté, co ji nabyl děděním, neuplatnil, a proto nemohl být návrh ohledně ní úspěšný. V případě stěžovatelovy manželky potom uvedl, mimo jiné, a to po provedení důkazu, který stěžovatel navrhl až v odvolacím řízení, že tato nezajišťovala v době, kdy písemně požádala vedlejšího účastníka o vypořádání svého majetkového podílu, provoz zemědělské výroby a její pohledávka za vedlejším účastníkem, jehož transformační projekt byl schválen 16. 12. 1992, není dosud splatná. Ve věci poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář se potom ztotožnil s argumentací okresního soudu a s jeho závěrem, že tento restituční nárok stěžovatele byl mimosoudně zcela uspokojen.

Ve své ústavní stížnosti brojící proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel s odvoláním na článek 36 odst. 1 Listiny těmto vytýká porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že obecné soudy některé důkazy vůbec neprovedly, a v případě některých důkazů se s těmito nedostatečně vypořádaly. Především nevzaly v úvahu listinné důkazy, předložené soudu I. stupně dne 24. 11. 1994, a to prohlášení jeho manželky a jeho matky ze dne 13. 8. 1993, jimiž došlo k postoupení jejich pohledávek vůči vedlejšímu účastníkovi na stěžovatele, a ten se dle svého přesvědčení stal oprávněnou osobou a vznikl mu nárok na vydání těchto transformačních podílů dle § 13 odst. 2 transformačního zákona, neboť jeho matka i manželka zemědělskou výrobu jeho prostřednictvím provozovaly, což dokládalo i potvrzení zemědělského družstva, které zůstalo zcela bez povšimnutí. Ohledně nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář potom uvedl, tak jak již ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu, že předmětné důkazy v podstatě nebyly správně zhodnoceny, a pokud by byly hodnoceny v souladu s jeho názorem, byla by tato náhrada vyčíslena dle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. Z těchto důvodů také navrhl v závěru své ústavní stížnosti zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů a § 76 odst. 1 tohoto zákona, obdržel tento dne 17. 2. 2000 k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni, podané prostřednictvím předsedy příslušného senátu JUDr. L. F., v němž tento odkazuje na napadené rozhodnutí a poukazuje na to, že v řízení před odvolacím soudem nebyly porušeny procesní předpisy, a tím ani právo účastníků na spravedlivý proces a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud vyzval také vedlejšího účastníka, Zemědělské družstvo Š., aby se ve lhůtě jím určené, k ústavní stížnosti vyjádřil, což tento neučinil.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Tato byla podána včas, stěžovatel byl oprávněn k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal, vyjma dále uvedeného, všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel, a to v rozsahu, ve kterém bylo možno napadnout rozsudek krajského soudu dovoláním, tedy stran části jeho výroku pod bodem I, zamítajícího návrh do částky 21.695,- Kč, kdy byl tímto výrokem změněn rozsudek okresního soudu v části týkající se majetkového podílu stěžovatelovy matky (který stěžovatel nabyl děděním), nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná v tomto rozsahu o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17), se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy před 1. 1. 2001, projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Napadá-li tedy ústavní stížnost rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 9. 1999, kterým byl změněn (ve shora uvedeném rozsahu) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není sporu o tom, že se přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku, resp. co do jeho předmětné části, řídí ustanovením § 238 o.s.ř., ve znění platném do 1. 1. 2001. Z odst. 1 písm. a) cit. ustanovení pak vyplývá přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. To je ve shora uvedeném rozsahu i případ stěžovatele.

Ve zbylé části přistoupil Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti z hlediska jejího věcného posouzení. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom třeba rozumět to, že rozhodnutím, které je stížností napadeno, byla porušena základní práva a svobody stěžovatele.

Stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění jeho návrhu, se však v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem tak, jako by tento byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích také opakovaně zdůraznil, zásahy do soudní moci jsou odůvodněny zejména tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu, čemuž nelze rozumět jinak, než že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby především dbal na procesní čistotu soudního řízení. Není tedy možno zabývat se konkrétními body ústavní stížnosti, jak je předkládá navrhovatel, a zejména pak hodnotit důkazy.

Ohledně tvrzení stěžovatele, kdy tento namítá, že v případě nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář, tak jak již uvedl i ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu, předmětné důkazy nebyly správně zhodnoceny, je nucen Ústavní soud v souladu se svou již ustálenou judikaturou konstatovat, že hodnocení důkazů je plně v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud musí respektovat jejich jurisdikční nezávislost, s čímž souvisí i pravomoc obecných soudů rozhodnout ve vztahu k předmětu řízení o způsobu a rozsahu dokazování a posléze též povinnost provedené důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů vyhodnotit. Hodnotit "hodnocení důkazů" provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší, a to dokonce ani v takovém případě, kdy by se s provedeným hodnocením sám neztotožnil.

Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se výjimečně zabývá Ústavní soud jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Z odůvodnění obecných soudů musí potom vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. l Listiny (viz nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995, stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, vydání 1., Praha, C.H.Beck 2000). Tak tomu však v posuzovaném případě, jak plyne z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, v nichž bylo náležitě vysvětleno, z jakých důkazů při posuzování právní relevance příslušných zápisů o převzetí živého a mrtvého inventáře vycházely a jakými úvahami při jejich hodnocení byly vedeny, není. Soudy také postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zachovaly tak v tomto směru právo účastníků na spravedlivý soudní proces.

Ani v případě nároku na vydání (vypořádání) majetkového podílu manželky stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by se zabýval jinými aspekty dané věci, než považovat ústavní stížnost i v tomto směru za nedůvodnou. Manželka stěžovatele nesplňuje (resp. v době relevantní pro nabytí předmětného nároku dle § 13 odst. 2 transformačního zákona nesplňovala) podmínku "provozování zemědělské výroby", a proto nemohlo být návrhu obecnými soudy vyhověno. Ústavní soud zastává konformě se soudní judikaturou právní názor (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 7A 34/94), ze kterého vyplývá, že tento termín ve smyslu § 13 odst. 2 transformačního zákona není možno zaměňovat s pojmem "zajištění provozu zemědělské výroby" podle § 20 zákona o půdě. Z dikce předpisů plyne, že nejsou totožné ani zaměnitelné. Z dikce transformačního zákona, a to mimo jiné i s přihlédnutím k jeho smyslu a účelu, plyne jednoznačně, že přímo konkrétní oprávněná osoba musí sama provozovat zemědělskou výrobu, a to jako soukromě hospodařící rolník.

Původní oprávněný, v tomto případě manželka stěžovatele, nemohla převést na stěžovatele více práv než jakými disponoval, a byť by tedy stěžovatel sám podmínky ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona splňoval, oprávněnou osobou ve smyslu tohoto ustanovení se ve vztahu k tomuto majetkovému podílu nestal, a to právě z toho důvodu, že oprávněnou osobou ve smyslu tohoto ustanovení nebyl jeho právní předchůdce a stěžovatel by svým právním nástupnictvím tento nedostatek u původní oprávněné osoby nemohl zhojit, čehož důsledkem je v daném případě nutnost aplikace ustanovení § 13 odst. 3 transformačního zákona (srov. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 25/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 12, č. 132, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1999).

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že samotný neúspěch ve sporu pak ještě neznamená, že účastníkovi nebyla poskytnuta soudní ochrana a možnost hájit svá práva soudní cestou. Podle článku 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Tomu přirozeně odpovídá povinnost soudu v případě, že shledá zásah do práv a oprávněných zájmů účastníků řízení, tuto ochranu právům poskytnout. K tvrzenému porušení ústavně zaručených práv v posuzovaném případě nedošlo, když nutno konstatovat, že obecné soudy taktéž posuzovaly nároky stěžovatele v intencích relevantních ustanovení zákona o půdě a transformačního zákona, a s ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v části shora blíže specifikované, podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout a ve zbývajícím rozsahu podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jej odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.









Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2001





JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 4/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies